SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ – středa - 6.1.2010 –bílá

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše  (I)   Iz  60,1-6:

Dnešní první čtení nám oslavným a básnickým jazykem přináší proroctví o putování národů do zaslíbené země. Boží plán zahrnuje všechny národy. Jsou povolány , aby byly ozářeny světlem a přítomností Boha, který přebývá uprostřed svého lidu. Nový zákon vidí naplnění proroctví v Ježíšově narození. Jeho  slavným příchodem  je dokončeno Boží zjevení.

1. ČTENÍ Iz 60, 1-6:  Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou!  Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy,  nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů.  Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu.

Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Efesanům.  (I)    Ef  3, 2-3a 5-6:

Jak píše apoštol Pavel ve svém listě, jedno z tajemství Božího plánu, které odhalil Bůh svým zjevením v Ježíši Kristu spočívá v tom, že všechny národy jsou povolány ke spáse a jednotě. A jedni z prvých, kteří  vnuknutím Ducha uvěřili,  byli pohanští  mudrci, kteří se Synu Božímu přišli poklonit do Betléma.   

2. ČTENÍ Ef 3, 2-3a. 5-6: Bratři (a sestry):  Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I)  Mt  2, 1-12:

Zjevení Páně podle  Matoušova evangelia, založené na historickém podkladě a na starozákonních odkazech,   je veřejným představením spásy, kterou Ježíš přináší celému světu. Matouš zde přestavuje tři krále jako učené muže, kteří jakožto zástupci pohanů opěvují důstojnost Ježíše, hlavní postavy evangelia.

EVANGELIUM Mt 2, 1-12: Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit."  Když to uslyšel král Herodes, ulekl se       a  s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme         v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'." Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice       a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.

- 444-

Zjevení a naše víra

je téma dnešní  katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 135  s odkazem na znění dnešního  druhého čtení Ef 3,2-3a. 5-6 a Katechismus katolické církve  (KKC 142-165)

Osnova :

a) Bůh jde vstříc člověku a člověk mu odpovídá vírou KKC 142–143

b) víra je milost KKC 153

c) víra je svobodný lidský úkon KKC 154–155

d) je počátek věčného života KKC 163–165

Úvod.

Dnešní téma vychází  z učení církve o Božím zjevení, které jsme probírali v tématu  81 Bůh přichází vstříc člověku a v navazujícím tématu  97 Věřím (viz). Dozvěděli jsme se, že Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem,  je jedinečným , dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm říká všechno.  Všechna tajemství, která dříve Bůh sděloval po částech prorokům, zjevil  nám Ježíš Kristus naráz  a jednou provždy. 

Bůh jde vstříc člověku a člověk mu odpovídá vírou - KKC 142–143.

Slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista,  je zjevení Boží dokončeno.  Dnes  si je opět  připomínáme svátkem  lidově nazývaným  „Tří králů“. Oni patřili k prvním z lidí, které Bůh oslovil. Oni odpověděli vírou.  Zjevení Boha  v Ježíši Kristu si uvědomili a svým příchodem do místa jeho narození ho uctili (142). Celou bytostí vydali  svůj souhlas Bohu, který se jim zjevil. Uvěřili.(143).  

Víra je milost KKC 153.

Víra je Boží dar, nadpřirozená ctnost, kterou člověku vlévá Bůh. Aby se  lidem dostalo této víry, aby se člověk obrátil k Bohu a otevřel  se mu duchovní zrak, k tomu  je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého (153).

Víra je svobodný lidský úkon KKC 154–155.

Není v rozporu s lidskou svobodou, ani rozumem, věnuje-li člověk důvěru Bohu a přijme-li zjevené pravdy (154). Lidský rozum a vůle ve víře spolupracují (155).

Je počátek věčného života KKC 163–165.

Víra nám dává jakoby předem zakoušet ještě zde na zemi radost z patření na cíl našeho putování , kdy uvidíme Boha „tváří v tvář“ (163). Nyní však „v Boha vidíme, ale dosud ho nevidíme“ (2 Kor 5,7) (164). Proto se obracíme ke svědkům víry jako byl praotec Abrahám, Panna Maria a mnozí jiní, kteří neviděli a přesto uveřili (165).

- 445 –

Závěr:

„Věříme všemu, co je obsaženo v Božím slově, psaném nebo předávaném, a co církev předkládá jako Boží zjevení.“ ( Pavel VI. Vyznání víry Božího lidu)

 Učící se církev - 6.1.2010 - Zjevení Páně
21 Prosinec, 2009 - 16:41 — Antonín Pospíšil
Svým zjevením, jak si to připomínáme 6. ledna, oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako své přátele, aby je pozval a přijal do svého blaženého společenství. Přiměřenou a moudrou odpovědí ze strany lidí na toto Boží pozvání je víra.
Víra je osobní úkon, je to svobodná odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje. Vírou člověk plně podřizuje Bohu svůj rozum a vůli a celou svou bytostí dává Bohu svůj souhlas. Tuto odpověď člověka nazývá Písmo svaté poslušností víry. K tomuto rozhodnutí je člověk posilován Boží milostí, vnitřní pomocí Ducha svatého, který se dotkl srdce, obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem lidem možnost, aby s radostí souhlasili a věřili v pravdu zjevenou Bohem, protože Bůh je pravda sama. Když svatý Petr vyznává, že Ježíš je „Kristus, Syn Boha živého“, Ježíš mu říká: „...nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mat 16,1). Víra je nezasloužený Boží dar, dosažitelný těm, kdo o ni pokorně prosí. Je to nadpřirozená ctnost, kterou vlévá Bůh do srdcí lidí.
Úkon víry je ale také lidský úkon, kdy rozum na podnět vůle, pohnuté k tomu Bohem, svobodně souhlasí s Božskou pravdou. Není v rozporu s lidskou svobodou, ani s rozumem, věnuje-li člověk důvěru Bohu a přijme-li pravdy, které zjevil.
Ani v mezilidských vztazích neodporuje naší důstojnosti věřit tomu, co nám druzí o sobě a svých úmyslech říkají a důvěřovat jejich slibům (jako například když muž a žena uzavírají sňatek). Tím méně tedy odporuje naší důstojnosti s vírou plně podřídit svůj rozum a svou vůli Bohu, když se zjevuje a tak s ním navázat důvěrný vztah.
Víra nevyžaduje, aby se člověk vzdal rozumu, ale aby se vzdal pýchy. „Pyšným se Bůh protiví, ale pokorným dává milost“ (Jan 4,6). A při tom mít vědomí, že velikost Božích darů volá po velikosti odpovědnosti nás lidí za ně. Propas volá po propasti. Kdosi výstižně podotkl; hrozím se každé milosti, která míjí kolem mne mnou nepovšimnutá. Vidíme to na tragickém osudu Jeruzaléma (velkopáteční Ježíšovy výčitky „ Lide můj, co jsem ti učinil....“) v  malém pak na případu Jidáše. Jako ostatních 11 dostal všechno i on, ale nevyužil toho, a obrátil to proti sobě.
Víra nám dává jakoby předem zakoušet radost a světlo blaženého patření, cíl našeho putování. Víra je začátek věčného života. Tehdy uvidíme Boha tváří v tvář (1. Kor 13,12), takového, jaký je. (1. Jan 3,2). Nyní však v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme (2 Kor 5,7) a poznáváme Boha jen jako v zrcadle, nejasně (1 Kor 3,12). Víra může být podrobena i zkoušce, viz sv. Terezie od Ježíška a její hluboká noc víry, kdy se cítila jako největší nevěrec. Zdá se, že svět, v němž žijeme, je velmi vzdálen tomu, o čem nás ujišťuje víra. Zkušenost se zlem a utrpením, nespravedlností a smrtí, odporuje radostné zvěsti; to vše může zviklat naši víru a stát se pro ni pokušením. V těchto okamžicích se musíme obracet ke svědkům víry; k Abrahamovi, který „ačkoli už nebylo naděje,...přece doufal a věřil“ (Řím 4,18); k Panně Marii, která se ubírala cestou víry a dospěla až do noci víry, když se podílela na utrpení svého Syna a na noci jeho hrobu, i k mnoha jiným svědkům víry. „Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše; od něhož naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,12)
P. Antonín Pospíšil