VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ – 2.11.2013

VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ – 2.11.2013 - sobota


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z  knihy Moudrosti. (I)   Mdr  3, 1-9:

Slova z knihy Moudrosti nám připomínají, že pro život každého člověka na tomto světě platí  zákon tělesné smrti. Naplňují nás však nadějí. Věříme, že Bůh nás stvořil proto, abychom žili ve společenství s ním a vstoupili do věčnosti.

 

1. ČTENÍ  Mdr 3,1-9: Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jako zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování.

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům.  (I)    Řím  8,14-23:

Apoštol Pavel v listě Římanům potvrzuje naše naděje, že my, jako křesťané, Boží děti a spoludědici Kristovi, budeme skrze jeho zmrtvýchvstání vysvobozeni z otroctví hříchu, utrpení a smrti. Že Kristova oběť za  naše vykoupené duše, nás s Ním sjednotí a dovede do věčné slávy. Křesťanská smrt má svůj smysl.

 

2. ČTENÍ Řím 8,14-23:Bratři (a sestry)! Všichni, kdo se dávají vést Božím duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Jsem totiž přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I)  Mt  25, 31-46:

Podobenství o posledním soudu, které uzavírá Ježíšovu řeč v Matoušově evangeliu, informuje věřící o jejich posmrtné budoucnosti. Celé lidstvo bude stát před Kristem jakožto před obnovitelem Božího království a králem světa. Nikdo před Ním nezůstane bez náležité odměny. I ti, kteří byli v dějinách lidstva zapomenuti, protože neměli žádnou hodnotu a význam v očích světa, v okamžiku posledního soudu mohou být Kristem ospravedlněni a oslaveni. Zde se stanoví každému člověku věčný úděl štěstí nebo neštěstí.

 

EVANGELIUM Mt 25,31-46: Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.' Spravedliví řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?' Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.' Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."         

- 1192-

Přijímání v nebezpečí smrti

 

je téma 381 ke dnešní liturgické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ .

 

Osnova:

a) nutnost

b) doba, přijímatel, obřad

c) služba umírajícím, doprovázení modlitbou

 

Úvod.

Bezprostřední přípravou na smrt, po stránce svátostné je viatikum, čili svaté přijímání na cestu (do věčnosti). Je to přijímání Těla Kristova v blízkosti smrti, před kterým je možné, aby nemocný obnovil své křestní vyznání. Člověku ohroženému smrtí se uděluje v rámci svátosti nemocných.

 

Svátost nemocných (též pomazání nemocných) je jednou ze svátostí katolických, pravoslavných a některých protestantských církví. Dřívější název poslední pomazání se užíval v západní části katolické církve od konce 12. století do 2.vatikánského koncilu, kdy tuto svátost přijímali většinou pouze umírající. V současnosti se svátost uděluje též vážně nemocným, proto i změna názvu.

 

Vlastní smysl svátosti přijímání v nebezpečí smrti spočívá v pomoci člověku, který je sužován těžkou nemocí, nebo jsou jeho síly stářím natolik viditelně oslabeny, že mu hrozí smrt. Pokud nemocný nebo starý člověk o udělení této svátosti požádá a   k jejímu udělení jsou legitimní důvody (které, jak říká právo, mají být posouzeny bez zbytečné úzkostlivosti), má mu být vyhověno v co nejkratší době.

 

Nutnost.

 

Důvodem k přijetí svátosti pomazání nemocných je viditelné oslabení sil stářím, nikoliv věk sám o sobě. K správnému chápání přijetí  této svátosti je potřeba vést farníky trpělivě a dlouhodobě. Zpravidla hrozí několik omylů: někdy je jí rozuměno jako „vstupence ke smrti“ a lidé se jí bojí, jindy je chápána jako „pojistka“ pro případ, že by se člověk dostal do situace, která by mohla ohrozit jeho život.

Je hrubým omylem „propagovat“ přijetí této svátosti jako určitou prevenci pro možný pobyt v nemocnici. I před operací je důvodem k přijetí svátosti nemocných takové vážné onemocnění, které má být operací řešeno, ne operace sama o sobě.

Doba, přijímatel, obřad.

Tato svátost je zatížena ještě stále mnoha dalšími nedorozuměními. Pro řadu lidí je prostě "posledním pomazáním", čili poslední akcí před smrtí. Je třeba se zásadně vyhnout tomuto označení a používat výrazy "pomazání nemocných" nebo "svátost pomazání nemocných". To ovšem nestačí. Jde o celé chápání této svátosti.

Kodex kanonického práva říká: "Pomazání nemocných, jímž církev doporučuje nebezpečně nemocné Pánu trpícímu a oslavenému, aby jim ulehčil a je uzdravil, se uděluje mazáním olejem a pronášením slov předepsaných v liturgických knihách. " (Kán 998).

 

- 1193-

Jejím udělovatelem je kněz nebo biskup. Svátost se (po úvodních modlitbách) uděluje ve dvou krocích: nejprve kněz mlčky vkládá ruce na hlavu nemocného, potom ho maže olejem na dvou místech, zpravidla na hlavě a na rukou, a říká: "Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen."

 

S tímto svátostným úkonem spojené dění spásy spočívá v prominutí hříchů            a v tělesném uzdravení, pokud je Božím záměrem. Působení svátosti je posílení víry nemocného v odpuštění hříchů a v tělesné obnovení, v neposlední řadě ve zpečetění tělesného vzkříšení. K nemocnému skrze tuto svátost přichází Kristus jako Milosrdný Samaritán, lije mu do ran olej, ujišťuje ho o smyslu jeho ohroženého nebo končícího života, dává mu sílu, naději a přijetí u Boha. Znamením kříže se nemocný připodobňuje Kristu na kříži a tak je ujišťován o svém podílu na jeho vítězství. Tak se stává nemoc i smrt následováním Krista  a návratem člověka         k Bohu. Toto pomazání se neuděluje pouze umírajícím, nýbrž i těžce nemocným, pokud si to přejí. Potřebné ke spáse není.

 

Svátost pomazání nemocných má nemocný přijmout, když vážně onemocní nebo když jsou jeho síly stářím zřetelně oslabeny. Lze ji přijmout i vícekrát za život, pokud se nemocný totiž uzdravil a znovu onemocněl, nebo pokud se jeho stav zřetelně zhoršil natolik, že mu hrozí smrt.  

 

Služba umírajícím, doprovázení modlitbou.

 

Umírajícím se má prokazovat pozornost a péče, aby se jim pomáhalo prožívat jejich poslední chvíle důstojně a pokojně. Mají být podporováni modlitbou svých blízkých.

 

YOUCAT otázka 393: Jak je třeba pečovat o umírající?

Odpověď: Církev nenechává umírajícího člověka samotného. Pomáhá mu, aby umíral s vírou v Boží lásku, s důvěrou v Boží milosrdenství, důstojně a v pokoji. Modlí se spolu s ním a pečuje o to, aby mu byly v pravou chvíli všechny svátosti, které umírajícího připravují na setkání s živým Bohem. 

 

Jedním z příkladů modlitby samotného umírajícího je modlitba Františka z Assisi:

Všemohoucí Bože, neproniknutelná jsou tvá tajemství a nevyzpytatelné tvé cesty.

Stvořil jsi mě a nyní chceš mě znovu přijmout k sobě. Vše, co jsem a co mám,

vracím do tvých rukou. Daruj mi svoji odpouštějící lásku! Pomoz mi, abych

dokázal všem odpustit! Přijmi můj život a proměň ho! Dej, ať vstanu z mrtvých

a věčně žiji ve tvé slávě.

 

Na závěr:

Umírajícímu může být svátost nemocných spojená se svátostí přijímání. Svátost nemocných v širším smyslu má být chápala též jako pomoc v nemoci (ve stáří), nejen jako bezprostřední příprava na smrt. Bezprostřední přípravou na smrt, po stránce svátostné totiž, má být viatikum, čili svaté přijímání na cestu (do věčnosti).  

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.                         Vypracoval MUDr. Leopold Mann

Podřízené stránky (1): 31. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 3.11.2013
Comments