Vzpomínka na všechny věrné zemřelé - 2.11.2012

VZPOMÍNKA  NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ – pátek – 2.11.2012

 

Komentář k 1. čtení z knihy Moudrosti.  (VI 2 )   Mdr  3, 1-9:

Dnešní „Vzpomínka na všechny věrné zesnulé“ je věnována těm zemřelým, kteří za své hříchy ještě trpí v očistci. Oni touží po naší pomoci, aby jednou mohli patřit mezi svaté v nebi. Poučuje nás o tom čtení z knihy Moudrosti. Bůh nás neopustí ani po naší smrti. Po očistě našich duší nás Pán přivede do nebeského království.

 

1. ČTENÍ Mdr 3,1-9: Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni.        V tavicím kelímku je zkoušel jako zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy       a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho        v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování.

Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Římanům .  (VI 2)    Řím  8, 14-23:

Kristus, v něhož věříme, nám hříšníkům vrátil důstojnost a moc Božích dětí. Napravil i to, co bylo porušeno prvotním hříchem. Křtem jsme se zrodili k novému životu, který smrt nepřemůže. Patříme do Boží rodiny i se všemi dary, povinnostmi a právy, z takového svazku plynoucími. Bůh Otec tak učinil pro naše dobro skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, svého Syna, našeho bratra.

 

2. ČTENÍ Řím 8,14-23: Bratři (a sestry)! Všichni, kdo se dávají vést Božím duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Jsem totiž přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že   i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

 

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( VI 2)  Mt  25, 31-46:

Nehledejme naše drahé zesnulé mezi hroby hřbitovů, protože oni žijí v Kristu, jsou živí a jsou blízko nás! Odděleni od nich  budou praví mrtví, ti, kteří nechtějí přiznat, že Ježíš Kristus je Boží Syn a Spasitel.

 

EVANGELIUM Mt 25,31-46: Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a  s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.' Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?' Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho        z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.' Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.'Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."

 

- 1009 –

Základní pravdy o posledních věcech člověka

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 321  s odkazem na znění  2. čtení Řím 8,14-23 a Katechismus katolické církve (KKC) 386-389, 397-412.  YOUCAT 70.                                                         

 

Osnova:

a) skutečnost hříchu

b) první hřích člověka a jeho následky pro lidstvo

c) tvrdý boj a Boží pomoc

 

Úvod.

Včerejší svátek Všech svatých byl dnem zesnulých lidí, kteří se za svoji zbožnost dostali do nebe, kdežto dnešní památka „Vzpomínka na všechny věrné zesnulé“ je dnem těch zemřelých, kteří za své hříchy ještě trpí v očistci. Jde o zemřelé, toužící po naší pomoci k tomu, aby mohli patřit mezi svaté v nebi. Církev na své zemřelé vždy pamatovala modlitbou a každé slavení mše svaté obsahuje i vzpomínku na mrtvé. Již ve Starém zákoně byly za zemřelé konány modlitby a oběti. Modlitba a konání oběti mše svaté jsou jediným cenným darem pro naše zemřelé. V tento den chodí ke hrobům věřící i nevěřící, nosí na ně květiny a zapalují svíčky – což je symbolika věčného života a naše vyjádřené přesvědčení, že život smrtí nekončí. Věříme vždy v tu lepší formu života po smrti.

Skutečnost hříchu.

Počátky hříchu se hledají u prvních lidí. Podstatou hříchu, která se u všech lidí ve všech dobách neustále opakuje, je neposlušnost vůči Bohu. Hřích má tedy své kořeny již na úsvitu lidských dějin, od těch dob prostupuje celé dějiny lidstva, jeho přítomnost a skutečnost se nevyhnutelně týká každého člověka bez výjimky.     Hřích je především mocí a silou, která člověka pevně drží ve svých okovech. Je to moc, které nelze uniknout, ačkoli si člověk může bolestně uvědomovat její

bezvýchodnost a zhoubnost. Vlastními silami není schopen této moci uniknout (386). Člověk po celé své dějiny upadá stále do hříchu nešťastného nepřátelství vůči Bohu. Adam, první člověk, zde zastupuje celé lidstvo jako Bohu nevěrné a neposlušné stvoření. Kořeny a zároveň projevy tohoto hříšného stavu jsou             v krátkozrakém, pouze na pozemské dobro orientovaném smýšlení, propadání zájmu a tužbám Bohu neposlušného těla, hledání a touze po pozemské slávě, všudypřítomné sobectví a vlastní bezohledné zájmy.Svou hříšnou odloučeností od poslušnosti vůči Bohu vedou ke smrti. Dokud nebude náš život veden láskou               k zachraňujícímu Bohu, který svou spásu člověku věnuje jako ryzí a nezasloužený dar, nebude korunován úspěchem. Jen vděčné, milující a oddané přijetí záchrany a spásy z Božích milosrdných rukou, může člověka skutečně vymanit z okovů hříchu a podřízenosti smrti (387).

 

YOUCAT otázka70: Jak nás Bůh může vyprostit z vleku zlého?

Odpověď: Bůh nepřihlíží se složenýma rukama tomu, jak v řetězové reakci hříchu člověk postupně ničí sebe i svět. Posílá nám Ježíše Krista, Zachránce a Spasitele, který nás vysvobozuje z moci hříchu (388; 389).

 

 

- 1010 –

První hřích člověka a jeho následky pro lidstvo.

 

Celé lidské dějiny jsou poznamenány prvotní vinou, které se svobodně dopustili naši prarodiče (390). Adamův hřích měl následky pro všechny lidi.  Člověk porušený prvotním hříchem začal přijímat podněty od ducha zla a předávat je všem ostatním tvorům (397). Člověk dal přednost sám sobě před Bohem. Chtěl být jako Bůh (398). Lidé si o Bohu udělali falešnou představu (399). Rozhodnutí lidí pocítilo celé stvoření. Ztratila se harmonie mezi Bohem a velkou částí lidstva. Bůh už nemohl spoléhat na lásku a věrnost mnohých lidí, ani jim nemohl svěřit odpovědnost vládnout stvoření v jeho jménu. Do lidských dějin vstupuje smrt (400). U lidí nastal duchovní i tělesný úpadek. Svět zaplavuje skutečný příval hříchu (401).

 

Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili.(Řím 5,12);

 

Smrt je přímým následkem porušenosti, je vrcholem úpadku celého stvoření. Vše co Bůh stvořil čistým a nesmrtelným, bylo znečištěno a stalo se nejistým z důvodu působení ďábla a nevěrnosti mnohých lidí. Bůh nic nestvořil pro smrt, ale pro nesmrtelnost (402).

 

Tvrdý boj a Boží pomoc.

 

Důsledky Adamova hříchu jsou shrnuty pod pojem„smrt“. Člověk, který se hříchem dobrovolně odvrací od Boha, se tím zároveň odlučuje od pramene života, a tak nutně propadá smrti. Tato smrt není míněna jen jako smrt tělesná, ale jako smrt věčná, tedy věčné oddělení od Boha, který jediný může člověku zajistit život překonáním tohoto pozemského světa. Smrt je tedy cílem a nutným důsledkem lidské neposlušnosti vůči Bohu, kterou Pavel nazývá hříchem (403; 404; 405; 406). Tento beznadějně smutný stav člověka může být prolomen pouze zvenčí zásahem Pána a Dárce života, tedy samotného Boha (407;408). Dramatická situace světa dělá z lidského života boj (409). Není v lidských silách vymanit se z pevných okovů smrti, která krutě vládne celému lidstvu bez jediné výjimky. Bůh však člověka po pádu neopustil (410). Boží průlom do tohoto zoufalého zotročení člověka se uskutečnil skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, Božího Syna (411; 412).

 

Na závěr

 

Nehledejme naše drahé zesnulé mezi hroby hřbitovů, protože oni žijí v Kristu, jsou živí a jsou blízko nás! Život je jeden, i když prochází různými fázemi a je nesmrtelný, protože jsme stvořeni k Božímu obrazu a podobě. Bez ohledu na to, že naše tělo nyní umírá, jednoho dne bude vzkříšeno. Jestliže budeme věřit v Krista, člověk bude tím, čím měl být. Kristus nám vrátil důstojnost a moc Božích dětí, napravil to, co bylo porušeno prvotním hříchem. Křtem jsme se zrodili k novému životu, k životu Božímu, který v nás zazáří a smrt ho nepřemůže. Praví mrtví jsou ti, kteří odmítají Boží život a nechtějí přiznat, že je Ježíš Kristus Boží Syn a Spasitel.

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.

Vypracoval MUDr. Leopold Mann

 

- 1011 –

 

Comments