Vyznání hříchů a pokání - 5.neděle postní 21.3.2010

5. NEDĚLE POSTNÍ - 21.3.2010 – fialová


Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše. (IC)   Iz  43,16-21:

 

Autor úryvku z knihy proroka Izaiáše předkládá vyvolenému národu žijícího            v babylonském vyhnanství Boží slova útěchy. A nejen to. Zvěstuje počátek velkolepé přírodní proměny, která je předzvěstí  absolutní obnovy uskutečněné v Kristu. Takové obnovy, která v našem  nitru zavládne, zbavíme-li se hříchů a vin  při svátosti pokání a smíření.

 

1. ČTENÍ Iz 43,16-21: Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který (k soudu) vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Gestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi,  že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe,  který bude hlásat mou chválu."


Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Filipanům .  (IC)    Flp  3,8-14:

Čtení z  listu Filipanům přináší svědectví  apoštola Pavla, kterého se dotklo obnovné Boží působení. Poté když jej dříve velmi hříšného zcela uchvátil Kristus, navždy zanechal všech hanebností a hříchů, kterých se dopustil v rámci židovského společenství, smířil se s Kristem a s čistým svědomím kráčí vstříc za nebeskou odměnou.

 

2. ČTENÍ Flp 3,8-14: Bratři!  Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.

 

Komentář k evangeliu podle  Jana.  ( IC)  Jan   8,1-11:

 

Janovo evangelium  představuje Ježíše plného Otcova milosrdenství. Jeho všeobjímající náruč je neustále otevřená s ochotou vzít na sebe všechnu tíhu lidí, aby jim získal vykoupení. Odpouští hříchy tomu, kdo  se před ním ve víře skloní, projeví lítost, vyzná všechny  své hříchy a provinění proti Bohu a církvi. V příběhu hříšná žena dostane rozhřešení, které jí dává novou šanci žít:          „Jdi a od nynějška už nehřeš!“. A žena jde a přechází ze smrti do života.

 

EVANGELIUM Jan 8,1-11: Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním.  Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

- 485-

 

Vyznání hříchů a pokání  

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 148  s odkazem na  Katechismus katolické církve (KKC)1455-1479.                                                              

 

Osnova :

 

a) vyznání hříchů

b) zadostiučinění

c) udělovatel svátosti – rozhřešení

d) účinky svátosti smíření

e) odpustky

 

Úvod.

Dnešní tématem   končí kapitola  učení církve o svátosti pokání a smíření probíraná v první,   druhé,   třetí,   čtvrté  a   páté postní neděli v návaznosti na čtené Písmo při bohoslužbách slova v katolických kostelech.     

 

Vyznání hříchů.

 

Vyznání hříchů  nás z lidského hlediska  osvobozuje a usnadňuje naše smíření s ostatními. Začíná základní obrat, při němž se člověk  zamýšlí se nad svými hříchy a obžalovává se z nich.  Tak se znovu  vrací na cestu  k Bohu, který na hříšníka čeká, aby mu mohl dát své draze vykoupené odpuštění  a umožnil mu novou budoucnost (1455).

Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi(1456). Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali při zpovědi především  všechny těžké a smrtelné hříchy, kterých si jsou po pečlivém zpytování svědomí vědomi, žádný nezamlčeli  a alespoň jednou za rok  je předložili Božímu milosrdenství(1457).  Ačkoliv zpověď  každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná, přesto ji církev doporučuje. Napomáhá k výchově svědomí. Dobré skutky začínají uznáním všech špatných skutků  (1458).

 

Zadostiučinění.

 

Mnohé hříchy ubližují nějakým způsobem  bližnímu. Proto je třeba všemožně usilovat o nápravu. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí  tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem učinit „zadostiučinění“,  nazývané též „pokání“ (1459). Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho a podobně. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu (1460).

Udělovatel svátosti – rozhřešení.

Kristus svěřil svým apoštolům službu smíření. V ní pokračují biskupové, kněží a jejich nástupci . Na základě svátosti kněžství mají moc odpouštět hříchy „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (1461; 1462).

 „To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás,abychom sloužili tomuto smíření.“(2 Kor 5,18 -  též srv. Jan, 20,23). 

 

 

- 486-

Některé zvláště těžké hříchy jsou postihovány vyobcováním z církve (1463). Kněží mají projevovat ochotu udělit svátost pokání, kdykoliv o ni křesťané požádají(1464)  Při udělování svátosti plní tuto službu zpovědník se snahou  využít svátostného setkání k tomu, aby se pokusil dát kajícníkovi určitým způsobem nahlédnout do milosrdné vlídnosti Boha, který k němu vztahuje ruku ne proto, aby jej potrestal, ale aby jej zachránil (1465). Zpovědník je služebník Božího odpuštění. Má mít osvědčenou znalost křesťanského jednání, zkušenost s lidskými skutečnostmi, úctu a jemnocit vůči tomu, který klesl a trpělivě vést kajícníka k uzdravení (1466). Přitom je  každý kněz, když zpovídá, zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci (1467).

 

Účinky svátosti smíření.

 

Veškerá hodnota svátosti pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti. Cílem a účinkem této svátosti je smíření s Bohem (1468).  Napravuje a obnovuje rovněž  i hříchem narušené a zpřetrhané vzájemné vztahy v církvi (1469). Hříšník v této svátosti předjímá jistým způsobem soud, jemuž bude podroben na konci tohoto pozemského života.  „Amen, amen pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24) (1470)

 

Odpustky.

 

Nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání. Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena při svátosti smíření. Je třeba si uvědomit, že odpuštění hříchu je oddělené od trestu za hřích. Přes svátostní zpověď získáváme odpuštění  vin a trestu věčného, ale nezbavujeme se trestů menších- časných. Každý hřích má totiž dvojí následek. Vina je nám odpuštěna při svátosti smíření. Ale zlo, které jsme svým hříchem způsobili, zůstává. Časný trest chápeme jako prostředek               k nápravě takto spáchaného zla uvnitř člověka i ve společnosti.  My se musíme očistit od všech těchto časných trestů buď zde na zemi nebo po smrti v očistci. Církev nám nabízí spoustu prostředků, jak očištění dosáhnout. Jsou to skutky milosrdenství a lásky, modlitba i kající skutky.  Odpustky pocházejí ze středověku. Nahradily kající skutky veřejného pokání. Důležitá podmínka pro jejich získání je svátost smíření a nelpění na ničem hříšném. Získat je lze třeba 2.11. i  pro duše zemřelých. Žádné odpustky nelze si ovšem koupit za peníze, nebo jinak. Všechny možnosti jsou vyjmenovány v "Enchiridion odpustků" vydaném Maticí cyrilometodějskou. Je to církevní  příručka, která hovoří o tom, které skutky a modlitby jsou spojené s odpustky.

 

Odpustky jsou dvojaké: částečné a úplné. Neplnomocné a plnomocné. Částečné odpustky odstraňují část časného trestu za hříchy, úplné ho odstraňují celý. Tento trest může přijít buď  v tomto živote, ve formě různého utrpení a v procesu zadostiučinění, anebo v budoucím živote, v očistci. Čeho se nezbavíme tu na zemi, to si odtrpíme tam.

Více je pojednáno v Katechismu katolické církve (1471; 1472; 1473; 1474; 1475; 1476; 1477; 1478; 1479;
 
 
 
 
 
 
5. neděle postní C – 21.3.2010
Janovo evangelium 8,1–11
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství.
Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! “
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 304. Které hříchy je třeba vyznat?
Je nezbytné, aby kajícník vyznal všechny dosud nevyznané těžké hříchy, kterých si je po pečlivém zpytování svědomí vědom. Vyznání těžkých hříchů je jediný řádný způsob dosažení odpuštění.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 305. Kdy je třeba vyznat těžké hříchy?
Každý věřící, jakmile dospěl do věku užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok vyznat své těžké hříchy. Stejně tak, je-li si vědom těžkého hříchu a chce přistoupit ke svatému přijímání.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 310. Jaké jsou účinky svátosti pokání?
Účinky svátosti pokání jsou: smíření s Bohem, a tedy odpuštění hříchů; smíření s církví; znovunabytí stavu milosti, jestliže byl ztracen; prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy, a alespoň částečné prominutí časných trestů, jež jsou následky hříchu; pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha; vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 312. Co jsou to odpustky?
Odpustky jsou prominutí časných trestů před Bohem za hříchy, jejichž vina byla již odpuštěna. Věřící je pro sebe nebo pro zemřelé získává za určitých podmínek s pomocí církve, která jako služebnice vykoupení rozděluje poklad zásluh Krista a svatých.
Téma: Vyznání hříchů a pokání
Úplně na konci svátosti smíření je řeč o pokání. Neměla by o pokání být řeč spíše na začátku? Když se zkroušeností jdeme přijmout Ježíšovo odpuštění? Kdy je ta chvíle, kdy bychom se měli kát?
Pokání ovšem skutečně patří ‚až na konec‘ – po přijetí odpuštění hříchu. Pokání totiž patří do radostného času, kdy jsme očištěni Ježíšovým odpuštěním. Co to tedy je pokání, kajícnost?
Žili, byli indiáni. Věděli, kdo je jejich bůh – velký Manitou. Náčelník indiánským dětem vysvětloval: nemůžeme žít jako v pravěku, že ano. Už máme stany a dovedeme jezdit na koních. Nebudeme se vracet do pravěku. Jednoho dne přišly bledé tváře – prostě běloši z Evropy. A lákali i indiány: my běloši máme svět ještě modernější, pojďte! Ale náčelník varoval: lžou – vzali by vás do pravěku. No schválně: věří oni v našeho boha? Nevěří. Jsou ještě v době, než přišly naše Manitou-velikonoce. Jsou v pravěku, i kdyby si stokrát mysleli, že jsou in a jsou moderní.
Ale někdo se přeci jen nechal zlákat – a tak se dva bojovníci vydali za bělochy. A taky tři malí indiánští kluci. Šli trochu jinou cestou – ale všechny potkalo to samé neštěstí: jak tak v noci šli, spadli do dolu, do jámy – to byly doly na měď. A bojovníci začali plakat. Náčelník měl pravdu, neměli jsme zradit Manitou, dostali jsme se do pravěku a spadli do jámy na mamuty. My víme, že to bylo něco jiného, že to byl důl. Ale jaký je to rozdíl? Umřou tam stejně jako v mamutí jámě. Neměli tam chodit. Nakonec se bojovníkům přeci jen podařilo z jámy se dostat. Jak se dostali ven, sedli si na okraj, že zvítězili. Už beze strachu se dívali dolů do díry. Že tam zůstali, ráno je našla ochranka důlní společnosti. Nebavila se s nimi – a poslala je pracovat do dolů. Od té doby ti indiáni pracovali v dole. Přišli o svobodu, o čistý vzduch a o nebe nad hlavou.
Jak na tom byli indiánští kluci? Taky spadli do jámy. Taky litovali a prosili velkého Manitou za odpuštění. Slibovali, že když budou zachráněni, tak při dalších Manitou-velikonocích budou opravdu rádi za to, že boha znají. A že mu už nikdy neutečou – i kdyby pravěk vypadal jako bez pastí na mamuty. I kdyby se pravěk tvářil, že je moderní. I klukům se podařilo se z jámy dostat. Když vylezli, ukázalo se, že byli chytřejší, než bojovníci. Byli sice moc moc unavení, že by se na okraji jámy potřebovali vyspat a odpočinout si – ale chápali, že i když už jsou nahoře, nestačí to. Musí odejít pryč. Ještě nikdy je nohy nebolely tolik z obyčejné chůze. Přesto šli rádi a nikdo si nestěžoval. Každým krokem si říkali: Manitou je náš bůh. A tak se dostali zpět k ostatním indiánům. Teprve teď byli skutečně zachráněni!
Pokání upevňuje smíření. Opravdová záchrana po odpuštění hříchů je, když od jámy odjedu. Kroky pokání, kroky, kdy mě nohy bolí nejvíc, jsou potřeba. Pokání je ta opravdová činnost, kterou musím vykonat. Vytažení z jámy a odpuštění je zadarmo. Moje část práce na polepšení je pokání. Není divné, že to bolí, není divné, že mě to stojí námahu. Pokáním teprve jdu k dobrému životu.
Jak vypadá ‚cesta pokání‘ v našich mezilidských vztazích? Pokání upevňuje smíření, pokání jsou namáhavým pochodem, aby se smíření opět nezměnilo v další nenávist: „Vidíš, já jsem ti prominul – a ty teď tohle!“ Pokáním dovolím tomu, kdo mi odpustil, aby si oddechl, že chybu neudělal, když byl velkorysý. Pokáním dám najevo, že když jsme se vyhrabali z jámy pokažených vztahů, tak teď jeden krok, druhý krok – opravdu ke Kristu. Přímo nad jámou, ve které je naše zlo, se žít nedá – i když jsme se odpuštěním dostali nahoru. Musíme odejít – do hezčí krajiny. Do krajiny, kde místo děr zla roste Boží požehnání.
Pokání a kajícnost je nesením kříže – nesením kříže, jako nástroje vítězství. Nesení kříže, protože na Pánovo slovo ‚zapřeme sami sebe, bereme na sebe kříž – a jdeme za ním‘. Kříž neseme, ovšem ne smutně a beznadějně. Důležité je, že jdeme za Ježíšem – s tichou radostí následujeme Spasitele, následujeme tak, že neseme svůj kříž, činíme pokání.
Pokání má v sobě rozměr radosti, jak vysvítá z příběhu.
Může být mnoho druhů pokání. To nejpoužívanější je: řádný obyčejný život – když dělám opravdu to, co mám dělat. Poctivě, s tou námahou, která v rutinních neradostných činnostech je. Řádný obyčejný život, když jdu vynést koš, když je třeba vynést koš. Když jdu koupit jogurty ve chvíli, kdy je třeba koupit jogurty. Když jdu na třídní schůzky, protože je třeba jít na třídní schůzky. U těchto činností bych někdy mohl být mrzutý. Ale tyto činnosti mohou být jako pokání – tedy vím, že je vykonám z lásky k Ježíši, Spasiteli.
A Ježíš? Co mi daruje? Když nebudu u popelnice naštvaný – třeba se se mnou někdo dá do řeči – pokání už přináší plody k lepšímu životu. Když půjdu koupit jogurty a nebudu při tom zabořený do svých uvztekaných myšlenek – všimnu si, koho si mám na ulici všimnout – a opět mi pokání vytvořilo nový prostor pro dobro v mém životě. A jdu na třídní schůzky. Když vím, že je to pro Ježíšovu lásku ke školákům, co je mám doma… Vždyť paní učitelka má z třídních schůzek ještě větší svírání žaludku, než já. Můžu hledat dobro, můžu se jí zastat, aspoň vtipem, když je vidět na rodičích ten samý nedostatek, který chtěla napravovat u dětí. Toto je pokání: řádný obyčejný život. Výsledek se okamžitě dostaví krásný. Pokání se jmenuje pokání pro tu námahu, kterou do toho musíme vložit. Pro to sebeovládání, abychom nejenom po dvacáté, ale i po osmdesáté vkládali do obyčejných činností lásku s pozorností – a ne přednaštvanost na všechno. Proto je pokání pokáním, že je to boj o dobro – a ten mě něco stojí. Ale chci to. Vím, že mám.
kostelyBK » 21.3.2010 - promluva, kázání
Comments