Všeobecnost Církve - 28. neděle v mezidobí - 9.10.2011

28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 9.10.2011 – zelená


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše. (I)   Iz 25,6-10a:

Bohoslužba slova dnešní neděle se zaměřuje na hodování. Církev nám poskytuje zprávy a upozornění na zvláštní hostiny, které nám Pán připravuje. Jsou to radostné zvěsti. Vztahují se na všechny lidi. Jak uslyšíme ze čtení z knihy proroka Izaiáše, pozvání k účasti na hostinách bylo nabídnuto s velkorysostí hodnou hostitelů všem národům.  

1. ČTENÍ Iz 25,6-l0a: Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody     s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy    z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Filipanům.  (I)    Flp  4, 12-14.19-20:

Svatý Pavel, jako vůdčí apoštol všeobecné církve, je jedním z prvních, kteří správně pochopili na čem a hlavně na kom spočívá nabídka Pánovy přebohaté pohostinnosti.  Skrze list Filipanům hlásá radostnou zvěst všemu lidstvu,  že lid shromážděný okolo Krista Ježíše, včetně těch, kteří jsou k němu nějakým způsobem zaměřeni, budou Bohem Otcem skvěle nasyceni a odměněni. 

2. ČTENÍ Flp 4,12-14.19-20: Bratři! Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen.

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I)  Mt  22, 1-14:

Ježíšova promluva o  svatební hostině,  zaznamenaná v dnešním Matoušově evangeliu, je podobenstvím  o Božím království. Mnoho „hostů“ je k hodování povolaných. Mnozí z nich však zaujímají k Pánově milostivé nabídce  odmítavé až  nepřátelské postoje. Příprava na hostinu ve druhé fázi  proto nabývá rázu všeobecného pozvání pro každého. A sál se brzy naplní společenstvím spolustolovníků hodných nebeské odměny.

EVANGELIUM Mt 22,1-14: Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:  "Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.' Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."

 

- 785 –

Všeobecnost Církve

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 249  s odkazem na znění  dnešního evangelia Mt 22, 1-14 a Katechismus katolické církve (KKC) 839-856.                                                             

 

Osnova :

a) Církev a nekřesťané

b) mimo Církev není spásy

c) misie – požadavek všeobecnosti Církve

Úvod.

Ke katolické církvi patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.

 

Církev a nekřesťané.

 

K lidem, kteří ještě nepřijali evangelium a jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu, zaujímá církev po 2.vatikánském koncilu  specifické vztahy (839; 840; 841). V dialogu nachází tu nejlepší cestu ke smíru. Už nehovoříme o tom, co nás rozděluje, ale o tom co nás spojuje.

 

Poutem církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl (842; 843):

 

„Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jeden poslední cíl Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud nebudou sjednoceni ve Svatém městě.“ (2. vat. koncil).

 

Mnozí však ve svém náboženském chování a konání vykazují chyby, které v nich znetvořují Boží obraz (844).

 

Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své rozptýlené a zbloudilé děti, Otec chtěl svolat celé lidstvo v církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu (845).

 

Mimo Církev není spásy.

Církev učí: „Posvátný sněm … na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat. (846)  „Věčné spásy mohou však dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“ (2.vat. koncil) (Srov. 847).

 

- 786 –

 

Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře (848).

 

Misie – požadavek všeobecnosti Církve

Církev byla poslána Bohem k národům světa hlásat evangelium všem lidem. „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20). ( 849 ).  Konečným cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky. ( 850). Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Spása se nachází     v pravdě. Ti, kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak církev, které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto, že církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská.(851).

Duch svatý je hlavní osobou pro celé poslání církve. Je to on, který vede církev stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním. (852). Jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy. (853). Církev jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu. Hlásá evangelium národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista, vytváří křesťanská společenství, zakládá místní církve, vtěluje evangelium do kultur jednotlivých národů. (854). Církevní misie vyžaduje úsilí o jednotu křesťanů. Vždyť také rozdělení křesťanů brání církvi uskutečnit plnost katolicity jí vlastní v těch, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní. (855). Misionářská činnost zahrnuje ohleduplný dialog s těmi, kteří ještě nepřijímají evangelium. Jestliže totiž hlásají radostnou zvěst těm, kteří ji neznají, je to kvůli tomu, aby upevňovali, doplňovali a povznášeli pravdu a dobro, které Bůh rozšířil mezi lidmi a národy, a aby je očišťovali od omylu a zla „k Boží slávě, k zahanbení zlého ducha a ke štěstí člověka“. (2.vat koncil); (856).

Závěr

Církev je všeobecná (katolická). Hlásá celou víru. Nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse. Je poslána ke všem národům. Obrací se ke všem lidem. Svou podstatou je misionářská.

Comments