Věřím - 12. neděle v mezidobí -21.6.2009

12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 21.6.2009 – zelená



Komentář k 1. čtení z knihy  Job.  (IB.  str. 297)    Job  38,1. 8-11:

 

Krátký úryvek z knihy Job, jehož tématem je moře, si znovu připomeňme, až budeme naslouchat dnešnímu evangeliu. Nebezpečné moře bylo odedávna chápáno jako symbol nezkrotných přírodních sil , které vyvolávaly v člověku údiv a strach. Jen Bůh může v takovém případě člověka osvobodit od strachu. Tehdy má každý věřící vzývat svého Pána a podřídit se jeho vládě.

 

 

1. ČTENÍ Job 38, 1. 8-11:  Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou ( přikryl ) jak plénkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou? Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."

 

 

Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům.  (IB. str. 298)   2 Kor   5, 14-17:

Odpovědi na řešení problémů spojených s obavami a strachem z nebezpečí a smrti hledají křesťané v Kristu. Přijetí evangelia  a víry  v mocného Boha  a Jeho Syna nás přivtěluje ke Kristu, což nám dovoluje posuzovat svět novýma očima, nikoliv jen  podle lidských měřítek. Kdo se stal křesťanem je novým tvorem, jemuž  vlévá do jeho ducha Kristus  odvahu bojovat proti všemu nebezpečí a šířícímu se zlu.

 

2. ČTENÍ 2 Kor 5, 14-17:  Bratři !  Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.  Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo.

 

 

Komentář k evangeliu podle  Marka. ( IB. str. 298)  Mk  4, 35-41:

           

Markovo evangelium, které tematicky souvisí s úryvkem o moři z prvního čtení, líčí působení  projevů nebezpečné  bouře  na vyděšené učedníky Ježíšovy. Popisovaný  děj je završen mocným zásahem Ježíše, který přírodní živly slovem uklidňuje a současně napomíná učedníky  za jejich nedostatek víry. Vždyť tomu, kdo opravdu věří, víra umožňuje , aby se oprostil od jakéhokoliv strachu. Poněvadž Bůh je základem všeho a je pánem i nad přírodou. Od Něho všechno pochází, v Něm žije a k Němu směřuje. 

 

 

EVANGELIUM Mk 4, 35-41:  Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely       s ním.  Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"

 

 

 

 

 

 

- 324 –

Věřím

 

je téma dnešní  katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ –Lekce 97  s odkazem na znění dnešního  evangelia  Mk 4,35-41 a Katechismus katolické církve (KKC) 142-165.       

        

                                                                 

Osnova :

 

a) poslušnost víry

 

b) vím, komu jsem uvěřil

 

c) charakteristické rysy víry

Úvod.

Bůh oslovuje lidi ze své veliké lásky jako své přátele, jako své děti. Stýká se      s nimi, aby je pozval do svého společenství. Přiměřenou odpovědí na toto pozvání je víra (KKC 142).  Vírou člověk plně podřizuje Bohu svou vůli a svůj rozum (KKC 143). K dnešnímu tématu se 23 paragrafů katechismu se zabývá první částí tématu o víře v článku  kapitoly  nazvaném „Člověk odpovídá Bohu“.

Poslušnost víry. 

Poslouchat ve víře znamená svobodně se podřídit slyšenému Božímu slovu (144).  Vzorem této poslušnosti je Abrahám – otec všech věřících (145, 146, 147).   Jejím nejdokonalejším uskutečněním je Panna Maria – Blahoslavená, která uvěřila(148, 149).

„Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žid 11,1).

                                                      

Vím, komu jsem uvěřil.

 

Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu a souhlasem s pravdou, kterou zjevil (150). Pro křesťana je víra v Boha neoddělitelně spojena s vírou v jeho Syna. Můžeme věřit v Ježíše Krista, protože on sám je Bůh. Sám Pán řekl svým učedníkům: „Věříte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1) (151). Uvěřit v Ježíše Krista jako v Boha může jen člověk, který má podíl na jeho Duchu. On zjevuje, kdo je Ježíš a Bůh. Jen Bůh úplně poznává Boha. Věříme v Ducha svatého, protože je Bůh Církev nepřestává vyznávat svou víru v jediného Boha: Otce, Syna a Ducha svatého (152).

 

Charakteristické rysy víry.

 

Víra je milost. K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby nám otevřel duchovní zrak, abychom s pravdou radostně souhlasili a jí věřili (153).

 

Víra je lidský úkon.  Není v rozporu s lidskou svobodou a rozumem, věnuje-li člověk důvěru Bohu a přijme-li ve spolupráci s vlastní svobodnou vůlí a milostí zjevené Boží pravdy (154, 155).

- 325 -

Víra a rozum. Není nutné, aby se nám zjevené pravdy ve světle rozumu jevily jako pravdivé. Věříme pro autoritu samého Boha, který se zjevuje. On se totiž nemůže mýlit. Přesto Bůh chtěl, aby vnitřní pomoc Ducha svatého  byla doprovázena vnějšími důkazy Jeho zjevení, které ukazují, že souhlas víry není jen nějaké slepé hnutí lidského ducha (156).

 

Víra je jistá. Je jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ ve slově samotného Boha, který nás nemůže klamat. Zjevené pravdy se mohou jevit lidskému rozumu a zkušenosti temné, ale „ jistota, kterou dává božské světlo, je větší než ta, kterou skýtá světlo přirozeného rozumu“ (Sv. Tomáš Akvinský) (157).

 

Víra se snaží pochopit.  Je příznačné, že opravdově věřící člověk chce lépe poznat toho, v něhož uvěřil, a lépe chápat, co On zjevil. Pronikavější poznání pak rozšiřuje jeho větší víru a pochopení obsahu zjevení, to je celého Božího plánu a tajemství víry, souvislostí mezi nimi a Kristem, středem zjeveného tajemství.         „věřím, abych chápal, a chápu, abych věřil“ (Sv. Augustin) ( 158).

 

Víra a věda.  Nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem. Poněvadž tentýž Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje víru, vložil do lidského ducha světlo rozumu. Věci světské i věci víry pochází od jednoho Boha a pravda nemůže odporovat pravdě (159).  

 

Svoboda víry.  Odpověď víry člověka Bohu je dobrovolná. Podle učení církve nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. Vždyť Kristus vybízel k víře a k obrácení, ale nikoho k tomu nenutil. Vydal svědectví pravdě, nechtěl ji však násilím vnucovat těm, kteří se proti ní stavěli (160).

 

Nezbytnost víry. Věřit v Ježíše Krista a v toho, který ho poslal pro naši spásu je nutné, abychom byli spaseni. Bez víry nikdo nemůže být ospravedlněn (161).

 

Vytrvalost ve víře. Abychom žili, rostli a vytrvali ve víře až do konce, musíme ji živit Božím slovem a prosit Pána, aby nám v ní dával růst, abychom neztratili víru, kterou nám dal Bůh jako nezasloužený dar (162).

 

Víra – počátek věčného života.  Ve víře můžeme hledět na cíl našeho pozemského putování (163).  Nyní v Boha věříme, ale dosud Ho nevidíme a poznáváme nejasně (164). Abychom definitivně uvěřili a nebyli ve víře zvikláni stykem se zlem, pokušením, utrpením , nespravedlností a smrtí, musíme se obracet ke svědkům víry. K Abrahámovi, který , ačkoliv už nebylo naděje , přece doufal a uvěřil, k Panně Marii, která se cestou víry ubírala  a dalším (165).

 

Na závěr:

„Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,12).

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

 

- 326 –

Comments