Úkonykajícníkia - 3. neděle postní 7.3. 2010

3. NEDĚLE POSTNÍ - 7.3.2010 – fialová


Komentář k 1. čtení z páté  knihy Mojžíšovy. (IC)   Dt  26,4-10:

 

Vyprávění o povolání  Mojžíše Hospodinem  patří k nejvýznamnějším  úryvkům    z Bible, protože zde  Bůh zjevuje své jméno. Pán učí jak mu naslouchat a poslouchat uprostřed běžného života.  On  určuje  místo a čas, kdy se  chce s námi setkat  a stanoví nám podmínky  k našemu obrácení, vysvobození a obnově.

 

1. ČTENÍ Ex 3,1-8a.13-15: Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: "Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří." Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: "Mojžíši, Mojžíši!" A on odpověděl: "Tady jsem!" (Bůh) řekl: "Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!" Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: "Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem." Mojžíš pravil Bohu: "Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: 'Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: 'Jaké je jeho jméno?' - co jim mám říci?" Bůh pravil Mojžíšovi: "Já jsem, který jsem!" A dodal: "Tak řekneš synům Izraele:'Ten, který jest, posílá mě k vám.' " A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: "Tak řekneš synům Izraele: 'Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení."

 

Komentář ke 2. čtení z prvního listu Pavla Korinťanům .  (IC)    1 Kor  10,1-6.10-12:

Apoštol Pavel rozjímá v listě Korinťanům nad problémy Božího lidu  putujícího životem. S odvoláním  na možnost  přijetí svátostí nás nabádá, abychom nepromarnili nabídku spásy  a smíření s Hospodinem a kráčeli cestou obrácení.

 

2. ČTENÍ 1 Kor 10,1-6.10-12: Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří  z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  13,1-9:

 

V Lukášově evangeliu  Ježíš reaguje na aktuální tragické  události.  Naléhavě vyzývá všechny  kdo žijí v naději na  uzdravení a  obnovu svého života, aby se včas obrátili. Závažnost této výzvy dokresluje Ježíš podobenstvím  o neplodném fíku, jako symbolu nevěrnosti. I zde však ponechává závěr tohoto příběhu otevřený pro naději a odpuštění, které my nacházíme ve svátosti smíření.

 

EVANGELIUM Lk 13,1-9:  V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete." Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: 'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.

 

- 476 –

Úkony kajícníka

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 145  s odkazem na  Katechismus katolické církve (KKC)1450-1460.                                                             

 

Osnova :

 

a) zpytování

b) lítost

c) vyznání

d) zadostiučinění

 

Úvod.

Dnešní téma  o úkonech hříšníka  navazuje na témata 1. neděle a 2. neděle postní. Patří  sem vysvětlení pojmů  lítost, zpověď a vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění  a skutky uložené za pokání.            

 

Zpytování.

 

Hříšník  nejdříve  zpytuje  své  svědomí.  Položí si přitom následující otázky: Přicházím ke svátosti pokání proto, poněvadž upřímně toužím po očistě, obrácení a obnově svého života a po hlubším společenství s Bohem? Nebo vidím ve svátosti pokání jen zatěžující povinnost, kterou splním co možná nejméně často? Zapomněl jsem při poslední zpovědi těžké hříchy nebo je zatajil? Vykonal jsem uložené pokání, pokusil jsem se napravit způsobené bezpráví? Uskutečnil jsem alespoň nějak předsevzetí změnit svůj život podle evangelia? Každý má zkoumat svůj život ve světle slova Božího (1450). Pokání přivádí kajícníka do stavu sklíčenosti a smutku nad svými hříchy, v němž projeví lítost a ochotu je pokorně vyznat s předsevzetím v budoucnu už nehřešit (1454).

 

Lítost.

 

Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka (1451). Lítostí se označuje proces obrácení člověka k Bohu, u něhož člověk doufá nalézt odpuštění hříchů, jež bylo člověku nabídnuto spásnou a smírčí obětí Božího Syna Ježíše Krista. Jestliže člověk z lásky k Bohu vnitřně svolí ke spolupráci své vůle s Boží milostí, pak je reakcí na Bohem nabízenou spásu v Kristu Ježíši svobodná odpověď lásky. To vede k tomu, že se člověk ve svém každodenním životě vzdaluje hříšnému jednání.Taková lítost se nazývá „dokonalá“ (1452).

 

Lítostí „nedokonalou“  pak se rozumí lidské uvědomění si vlastní hříšnosti a odhodlání k rozchodu s hříšným jednáním, které je motivováno poznáním, že Boží spravedlnost vyžaduje zavržení všeho hříšného, špatného a zlého.

Na tomto stupni lítosti tedy člověk lituje svých hříchů a pociťuje odpor                k hříšnému jednání kvůli strachu z Božího trestu a z obavy,  že člověk setrvávající v hříchu nebude přijat do společenství Božích dětí. To vše přivádí litujícího člověka k rozchodu s vlastním hříšným jednáním, ve snaze uniknout osudu zavržených.

 

 

                                                    - 477 –

Tento stupeň lítosti se nazývá nedokonalým právě proto, že jeho podstatou není nějaká pozitivní hodnota - láska, vděčnost, osvobození - nýbrž právě strach

z trestu. Nedokonalá lítost přesto je nadějným příznakem obrácení. Sama o sobě člověka od hříchu sice  neosvobozuje, ale připravuje ho na rozhřešení ve svátosti pokání (1453).

 

Vyznání.

Vyznáním hříchů začíná základní obrat, kdy se člověk staví na Boží stranu proti sobě samému. Božím přáním je odpouštět a dávat. Proto Pán Bůh uvedl v činnost celý proces vykoupení, který vyvrcholil na golgotském kříži a byl potvrzen vzkříšením.  Pán Bůh je láska. Bůh skutečně čeká na hříšníka, aby mohl dát své draze vykoupené odpuštění. Vyznání a odpuštění hříchů je úžasnou skutečností   v životě věřícího člověka a patří do společenství věřících (1455).

 Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. (Jakub 5, 16a)

Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali při zpovědi především  všechny těžké a smrtelné hříchy, kterých si jsou po pečlivém zpytování svědomí vědomi, žádný nezamlčeli  a alespoň jednou za rok (1457) je předložili Božímu milosrdenství (1456).  Ačkoliv zpověď  každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná, přesto ji církev doporučuje. Napomáhá k výchově svědomí. Dobré skutky začínají uznáním všech špatných skutků  (1458).

 

Zadostiučinění.

Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Proto je třeba všemožně usilovat o nápravu. Například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, který byl pomluven. Nadto hřích člověka zraňuje, zatěžuje jeho svědomí v duši. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem učinit „zadostiučinění“, neboli- „pokání“ a „odpykat“ své hříchy  způsobem odpovídajícím pokud možno  závažnosti a povaze spáchaných hříchů. Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho a podobně. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu (1460).

 

Závěr:

 

Lítost (nazývaná též zkroušenost) zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Vzniká-li z lásky k Bohu, říká se jí dokonalá. Má-li základ v jiných důvodech  nazývá se nedokonalá. Kdo chce pomocí úkonů kajícníka dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí knězi vyznat všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění“ nebo „pokání“, aby nejen napravil škody způsobené bližnímu, ale aby též  uzdravil svou vlastní hříchem poškozenou duši.
 
 
 
 
3. neděle postní C – 7.3.2010
Lukášovo evangelium 13,1–9
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete." Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: ‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.‘ “
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 303. Jaké jsou úkony kajícníka?
Jsou to: pečlivé zpytování svědomí; lítost (kajícnost), jež je dokonalá, vychází-li z lásky k Bohu, a nedokonalá, má-li základ v jiných důvodech, spojená s předsevzetím už nehřešit; vyznání, v němž kajícník vyznává před knězem hříchy; zadostiučinění, to je vykonání určitých úkonů pokání, které zpovědník kajícníkovi ukládá, aby napravil škodu způsobenou hříchem.
Téma: Zpytování, lítost, vyznání, zadostiučinění
Jak se změní svět, když mi bude odpuštěno ve zpovědi? Co nás čeká, když s odpuštěním hříchů odcházíme od svaté zpovědi? Nemyslím teď, jestli já mám nějaké další úkoly. Spíš je třeba zjistit, jak se v důsledku odpouštění proměnil svět. Očekávám přeci, že teď už jdu životem s Ježíšem za ruku. Teď jsem se k Ježíšovi vrátil – a můžu mu teď všechno říct. „Ježíši, odpustil jsi mi – prosím, zbav mě tohoto trápení a uchraň mě před tímto nebezpečím.“ „Ježíši, počítám teď s tvou pomocí – takže prosím, aby se mi vše dařilo.“
A Ježíšova odpověď? „Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Ježíš neříká, že se nám bude vše dařit. Ježíš neslibuje, že odteďka už nikdy na světě žádná věž nespadne. Místo toho mluví o našem obrácení.
To je docela důležité – obrácení srdce není kvůli tomu, že jsem fuj, špinavý a hříšný. Obrácení srdce má být proto, že jsou zemětřesení a jsou autonehody. Ježíš spojuje, co k sobě patří – tragická událost znamená, že já mám činit pokání. Na každou tragickou událost mám odpovědět snahou o obrácení srdce. Není tedy pravda, že pokud nejsem hasič, nebo člověk v tísni, tak na zemětřesení nemusím reagovat. Mám reagovat. Snahou o obrácení srdce.
Vlastně rozhodnutí z dnešního Božího slova můžeme nechat až navečer před televizi. Může to být velmi silný okamžik: pustím si zprávy. Při první reklamě po zprávách televizi vypnu a pomodlím se desátek růžence, za všechny ty trpící, o kterých agentury podaly zprávu. V tu chvíli nebylo zbytečné, že tato reportáž ve zprávách byla.
Když to budu umět na cizích lidech, začnu se to učit i na známých: jakmile uslyším nějako pomluvu, tak hned jak poodejdu a budu sám, řeknu: „Ježíši, Spasiteli – prosím tě za toho člověka, o kterém byla řeč. Pomoz mu v trápení, odpusť mu. Přiveď ho nakonec k dobru a k sobě do nebe.“
Obojí udělám pokaždé. Až to budu umět a budu to mít v krvi, znovu si poslechnu Ježíšovo slovo: „Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ A poprosím o odpuštění svých hříchů. Pak se stane zázrak – vztahy v mé vlastní rodině budou jiné, lepší.

 

Comments