Ůčast křestanů na spol.životě -18. neděle v mezidobí -31.7.2011

 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 31.7.2011 – zelená


Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše. (I)   Iz  55,1-3:

Podle dnešního čtení  z knihy proroka Izaiáše je zřejmé, že se člověku vyplatí poslouchat takovou autoritu jako je Hospodin. Chce-li člověk v tomto pozemském světě přežít a dosáhnout pozemské dokonalosti, znamená to otevřít Bohu vlastní srdce a uvádět jeho slova do praxe. Jednotlivec či společnost, která autoritu Boží nezná, nebo ji neuznává, je předurčena k chudobě a zániku.

1. ČTENÍ Iz 55, 1-3: Toto praví Hospodin: "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko! Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům.  (I)    Řím  8, 35. 37-39:

Apoštol Pavel nám v listě psaném Římanům předkládá dramatický obraz křesťana ve světě, v němž mu hrozí, že bude v proudu životních událostí stržen do víru soužení a úzkosti. Má však jednu velkou jistotu, že se jeho tragická situace obrátí v mnohem zářivější skutečnost  zavinutou do roucha  lásky Boží, která je silnější než smrt. V ní se vykoupený člověk vrací pod vládu Ježíše Krista, jemuž vše patří a na jehož tajemství má všechno účast.

2. ČTENÍ Řím 8, 35. 37-39: Bratři! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.  

 

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I)  Mt  14, 13-21:

Ve vyprávění o nasycení zástupů z Matoušova evangelia nalezneme návod, jak by měl křesťan tehdy i dnes  projevit spoluúčast se svými bližními a utišit jejich hlad a žízeň.  Četnými problémy unavené a sklíčené lidstvo v průběhu dějin stále zakouší vlastní neschopnost najít čistě pozemskou záchranu, zajistit si trvalý mír a řádnou spravedlnost. Živou, citlivou a věrohodnou spoluúčast jsme však dostali v Ježíši Kristu a to v podobě nezaslouženého daru. Bůh zbavuje zdarma svůj lid hladu.

EVANGELIUM Mt 14, 13-21: Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu." Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste mi je sem."  A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.   

- 748 –

Účast křesťanů na společenském životě

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“ Lekce 237 s odkazem na znění  dnešního evangelia Mt 14,13-21 a  Katechismus katolické církve (KKC) 1897-1917.                                                             

 

Osnova :

a) autorita

b) obecné blaho

c) odpovědnost a spoluúčast

Úvod.

Chce-li člověk v tomto pozemském světě přežít a dosáhnout pozemské dokonalosti (tj. dobře plnit své Bohem stanovené poslání), musí spolupracovat se svými vrstevníky. Původcem této jeho společenské přirozenosti je Bůh. Každý člověk, jedinečný a neopakovatelný ve své individualitě, je Bohem stvořenou bytostí, schopnou vytvářet vztahy s ostatními ve společnosti. Vzájemné soužití jednotlivců, rodin, zájmových skupin, zajišťuje vyšší kvalitu života. Společné dobro, o které lidé v těchto komunitách usilují, je zároveň dobrem společnosti.    A právě na tyto lidi, zapojené sítí vztahů do moderní společnosti, se obrací církev se svým sociálním učením a mluví s nimi o morálních základech společnosti. Církev se po staletí zamýšlela nad sociálním rozměrem evangelia, to znamená nad způsobem, jakým společnost pomáhá, respektive zabraňuje lidem v tom, aby žili podle přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

Autorita.

 

Soužití mezi lidskými bytostmi nemůže být uspořádané a plodné, není-li v něm právoplatná autorita, která zajišťuje pořádek a stará se dostatečným způsobem   o společné dobro (1897). Každá lidská společnost potřebuje nějakou autoritu, která ji řídí (1898). Autorita, jakou požaduje mravní řád, pochází od Boha (1899). Katolická Církev, duchovní a nadpřirozené společenství, je Kristem vybavena  všemi duchovními a světskými prostředky, aby mohla vést lidi ke spáse. Není vázána na žádný politický systém. Církev a stát jsou instituce na sobě navzájem nezávislé a ve svém prostředí představuje každá z nich nejvyšší autoritu. Přičemž jedna i druhá, každá svým způsobem, slouží společenskému povolání člověka a zasluhuje si prokazování vděčnosti a úcty (1900). Způsob vlády a výběr vedoucích činitelů je přitom ponechán svobodné volbě občanů (1901). Autorita, opírající se o svobodu a o vědomí odpovědnosti za přijaté povinnosti a úkoly, pracuje jako potřebná mravní síla (1902) pro dobro daného společenství, jestliže používá k dosažení tohoto dobra mravně přijatelných prostředků (1903). Uplatňuje svoji moc v pospolitosti, v níž vládne zákon,          a nikoliv lidská svévole a násilí(1904).   

 

V současnosti dochází všeobecně  ke krizi veřejné autority, která je přímo spojena (zapříčiněna) krizí tradice a náboženství v moderním světě. Lidé  autoritu neuznávají, mnohdy ani neznají. Jedním  z indikátorů závažnosti ztráty autority v dnešním světě je to, že se z oblasti veřejné rozšířila i do takových oblastí jako je výchova a vzdělávání dětí.

- 749 –

Pro politický život jsou důležité tři věci: autorita, náboženství a tradice, které se vztahují k založení – počátku společenského řádu. Křesťanská církev odvíjí svou autoritu od Krista (od Boha). Opírá se o moc, která ji přesahuje. Oslabením vlivu náboženství a ztrátou tradice v novověku její autorita mizí. Všechny pokusy o udržení nového sekulárního řádu pomocí násilí  jsou pak marné a jsou odsouzeny k zániku.

Autorita  má velký význam pro výchovu a vedení lidí. Bez autority stojí společnost tváří v tvář základním problémům pospolitého života, bez náboženské víry v posvátný počátek, bez ochrany, kterou poskytuje tradice a v minulosti samozřejmá měřítka chování.

Obecné blaho.

Pod pojem obecné blaho je možné zahrnout součet všech podmínek sociálního života, které umožňují jednotlivcům a skupinám snáze a úplněji realizovat své zdokonalení a úkoly, které jim byly uloženy, přičemž člověk má krom jiného za úkol též sloužit druhým lidem a Božím záměrům se světem. Obecné dobro musí umožňovat osobní dobro všech. Protože je člověk přirozeně součástí celku, který je ze své strany uspořádanou rozmanitostí, musí se nutně soustředit na společnost jako na svůj cíl, tj. svou osobu přizpůsobit obecně uznávanému jednání a soustředit ji dále na to, co společnost činí. Úkolem člověka je pak nalézt ve společnosti svou pozemskou dokonalost. Právě tak musí člověk své individuální zájmy podřídit obecnému blahu (1905; 1906).

Obecné pozemské blaho není odloučeno od jednotlivců. Spočívá především          v jejich dobrém a ctnostném životě, jehož se svým způsobem účastní každý. Předpokládá se přitom především, že bude každému zaručeno respektování osoby a jejích základních práv, jako je například právo na ochranu soukromého života, svobodně uskutečnit své vlastní povolání, na spravedlivou svobodu ve věcech náboženských (1907). Dále obecné blaho vyžaduje společenský blahobyt a rozvoj skupiny samé, a všeobecný mír, což je povinna každému zpřístupnit a zabezpečit svým rozhodováním ve jménu obecního blaha vládní moc (1908; 1909).  Úkolem státu je hájit a podporovat obecné blaho občanské společnosti, občanů a jejich sdružení (1910). Poněvadž se vzájemnost lidí stále zvětšuje, vyžaduje celosvětové obecné blaho takovou organizaci společnosti národů, která by umožňovala starat se o uspokojování potřeb lidí v oblasti společenského života, do níž patří zejména výživa, zdraví a výchova(1911). Obecné blaho je vždy zaměřeno na rozvoj osob. Zakládá se na pravdě, buduje se ve spravedlnosti a je oživováno láskou (1912).

Odpovědnost a spoluúčast

Je třeba, aby se na vzestupu obecného blaha podíleli všichni (1913). Aby každý v tomto ohledu vzal na sebe osobní zodpovědnost skrze péči, s níž se věnuje vlastní rodině, výchově dětí a výkonu svého povolání (1914), účastnil se veřejného života (1915),  nevyhýbal se sociálním povinnostem (1916). Aby ti, kteří vykonávají vládní funkce, se plně dali do služeb svým bližním (1917).

 

 

- 750 –

 

Na závěr

 

Společnost a spolu s ní politika, ekonomie, práce, právo, kultura, nepředstavují pouze sekulární a světskou oblast, která by ležela na okraji nebo mimo oblast poselství spásy. Společnost a vše, co se v ní děje, se týká člověka. Společnost je tvořena lidmi, kteří jsou "první a základní cestou církve" . Prostřednictvím své sociální nauky zvěstuje církev poselství o Božím království, které ji svěřil Pán pro osvobození a vykoupení člověka v konkrétních historických podmínkách.

Náboženství je vždy osobní, avšak nikdy ne soukromou záležitostí. Starat se o člověka pro církev znamená zahrnout do své misijní a spásonosné činnosti také občanskou společnost.  Evangelijní přikázání lásky k bližnímu nevyžaduje od nás pouze to, abychom pomáhali lidem v nouzi, nýbrž také to, abychom pojmenovali příčiny živoření a chudoby. Prohlubování duchovního života musí jít ruku v ruce   s praktickou starostí o našeho bližního a jeho potřeb.

Comments