Svátost pokání - svátost obnovy - 1. neděle postní 21.1.2010

1. NEDĚLE POSTNÍ - 21.2.2010 – fialová


Komentář k 1. čtení z páté  knihy Mojžíšovy. (IC)   Dt  26,4-10:

 

Čtení z páté knihy Mojžíšovy, které vyslechneme, patří k nejvzácnějším úryvkům Starého zákona. Je to  vyznání víry, které každoročně pronášel každý příslušník izraelského národa při oslavě dožínek jako projev pokání a díkůvzdání za vše co Bůh jejich otců vykonal pro spásu svého lidu. Je odpovědí Bohu tím, že vyznává víru a obětuje mu část toho, co od něj obdržel.

 

1. ČTENÍ Dt 26,4-10: Mojžíš řekl lidu: „Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem:  Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine! Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům.  (IC)    Řím  10,8-13:

Člověk upřímně hledající Boha si uvědomuje celou tíhu a omezenost své existence, poznamenané hříchem. Desatero, které Bůh dal lidstvu, činí naše svědomí citlivějším a pomáhá nám lépe žít podle Božích záměrů. Pro případ, kdy se proti Bohu hříchem proviníme dal Bůh apoštolům Ducha svatého, ve své štědrosti udělil jim a jejich nástupcům moc uskutečňovat dílo spásy  nabídnutím účasti na eucharistické oběti a svátostí,  v nichž on sám působí a skrze tuto službu církve ve svátosti pokání a smíření hříchy odpustí.

 

2. ČTENÍ Řím 10,8-13:  Bratři! Co říká Písmo? „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci“; to je slovo víry, které hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen“.  

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  4,1-13:

 

Apoštol  Lukáš nám v evangeliu představí Ježíše vystaveného pokoušení.  Ďábel na  Ježíše marně útočí v okamžiku jeho lidské slabosti. Pán nám dal příklad jak zlému vzdorovat. Kolikrát jsme ve chvíli utrpení a pokušení v našem životě zakusili, že Pán je naší silou, že jen on nás může zachránit  a umožnit zbavit se našich provinění vůči Bohu a církvi ve svátosti smíření, odpuštění a obnovy.

 

EVANGELIUM Lk 4,1-13:  Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“ Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

 

- 470 –

Svátost pokání – svátost obnovy

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 143  s odkazem na znění  preface: „…a nám dal příklad, jak máme konat pokání“  a  Katechismus katolické církve (KKC)1420-1424; 1440-1449.                                                             

 

Osnova :

 

a) svátost pokání a smíření (pouze Bůh odpouští hřích)

b) smíření s Církví

c) svátost odpuštění

 

Úvod.

Vzkříšený a oslavený Kristus, jenž nám dal příklad, jak máme konat  pokání,       v církevní liturgii uskutečňuje své velikonoční tajemství. Tím že dal apoštolům Ducha svatého, udělil jim a jejich nástupcům moc uskutečňovat dílo spásy užitím eucharistické oběti a svátostí, v nichž on sám působí. Ustanovil je, aby v nich  uděloval svou milost věřícím všech dob a v celém světě. Duch Svatý prostřednictvím církve připravuje člověka na přijetí svátostí Božím slovem a vírou, která toto slovo přijímá. Člověk dostává nový život, který  však  může být oslaben, ba dokonce ztracen hříchem (1420).

 

Svátost pokání a smíření (pouze Bůh odpouští hřích).

 

Svátost smíření  je pojmenována též názvem svátost pokání,  protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a  odčinění  konání hříšníka (1423).        Pán Ježíš Kristus chtěl, aby jeho církev pokračovala v síle Ducha svatého v uzdravování a spáse svých členů, aby se jim dostalo od Božího milosrdenství odpuštění  urážek, kterých se proti Bohu hříchem dopustili. To je cílem svátosti pokání a smíření (1421, 1440). Ježíš jako Boží Syn  má moc na zemi odpouštět hříchy ( srv. Mk 2,10; Mk 2,5; Lk 7,48) a z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem:“Ježíš jim znovu řekl:“Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těchto slovech na ně dechl a řekl jim:“Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 21-23) (1441). Výkon rozhřešovat hříchy svěřil apoštolské službě. Bůh skrze apoštoly a  jejich nástupce nabádá: „Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“ (2 Kor 5,20) (1442).  

 

Smíření s Církví.

Hříšníci po odpuštění hříchů jsou znovu smířeni s Bohem a církví (1443). Jestliže Pán dává apoštolům a jejich nástupcům – dnes biskupům a kněžím-  podíl na moci hříchy odpouštět, udílí jim také pravomoc hříšníky smiřovat s církví. Tento církevní rozměr jejich služby je zejména vyjádřen slavnostními slovy, která říká Kristus Šimonu Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,19) (1444). Tím je současně vysloven  i jejich základní význam, že smíření s církví je neodlučitelné od smíření s Bohem (1445).  

 

 

- 471 –

Svátost odpuštění.

 

Svátost smíření je pojmenována též názvem svátost odpuštění,  protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj“ (1424). Kristus ustanovil svátost pokání a smíření pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu a zasadili ránu církevnímu společenství. Těm tato svátost nabízí novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění (1446). Konkrétní způsob, jakým církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána, prodělal během staletí mnoho změn. Nová praxe předvídá možnost opakování přijetí svátosti a též umožňuje zahrnout do jediného slavení svátosti odpuštění těžkých i lehkých hříchů (1447). Ve slavení svátosti lze rozpoznat dva podstatné prvky. Na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem Ducha svatého  a na druhé straně Boží působení prostřednictvím zásahu církve, která skrze své kněze uděluje jménem Ježíše Krista odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění. Tak se hříšník uzdravuje a znovu zapojuje do církevního společenství (1448).  

 

Závěr:

 

Formule rozhřešení užívaná v latinské církvi takto vyjadřuje podstatné prvky této svátosti: 

 

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“ (Podle Římského rituálu, Obřady pokání.) (1449)

 
 
 
1. neděle postní C – 21.2.2010
Lukášovo evangelium 4,1–13
Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“.
Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“ Potom ho ďábel zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 302. Jaké jsou podstatné prvky svátosti pokání?
Jsou dva: úkony člověka, který se obrací vlivem Ducha svatého, a rozhřešení udílené knězem, který jménem Krista uděluje odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění.
Téma: Pokání, svátost smíření
Dnes krátce, protože je třeba také přečíst pastýřský list. Na konci mše svaté, při východu z kostela, nahlédněte do zpovědnice. Nikdy není na škodu se seznámit dopředu s prostředím, kam vstoupím. Zpovědnice není jen tak obyčejná věc. Upřímně, ruku na srdce, vždyť bychom si přáli, aby celý svět byl takový, jaké je to ve zpovědnici. Určitě. Ve zpovědnici je Boží dobro vždycky silnější, než zlo. To si přeci přejeme – aby dobro bylo silnější, než zlo. Ve svátosti smíření (tak říkáme zpovědi) síla Božího dobra vítězí nad zlem v mém životě. Po tom přeci toužím ještě víc, než po zmizení zla na celém světě – zlem v mém životě trpím já sám. Je velmi zajímavé zjistit, co mi vlastně brání, abych rád a často ke svátosti smíření přicházel, vždyť tam vždy obdržím to, po čem doopravdy toužím.
Zbývá říct, že svátost smíření by neměla být ojedinělá akce s vypětím všech sil. Ke zpovědi chodíme jednou za měsíc, maximálně pokaždé za dva měsíce. Nyní je vhodný okamžik. Další bude před velikonocemi. To vyjde.
kostelyBK » 21.2.2010 - promluva, kázání
Comments