Svátost nemocnych 30. neděle v mezidobí 25.10.2009

30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 25.10.2009 – zelená

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Jeremiáše  (IB. str. 338)  Jer  31, 7-9:

Verše o spáse z Jeremiášovy  „Knihy  útěchy“jsou plné radosti a naděje. Obsahují potěšující slova, kterými se Hospodin obrací na svůj lid, trpící rozpadem svého království a následným vyhnanstvím.  Podobně jako při udílení svátosti pomazání kněz těžce nemocnému olejem a slovem posiluje jeho duši i tělo,  tak zde Hospodin slibuje celému svému národu opětovné uzdravení a návrat zpět do života.

  1. ČTENÍ Jer 31, 7-9: Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!  Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím;  přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."

Komentář ke 2. čtení z listu Židům. (IB.  str. 339)   Žid 5, 1-6:

Kněžskou službu vykonává  před Bohem člověk, který, jak píše apoštol Pavel v listě Židům,  byl ustanoven pro lid v jeho záležitostech. Hlavně k tomu, aby hlásal evangelium a aby prosil za odpuštění hříchů.  Byl povolán Hospodinem, ke službě uvádět do křesťanského života svátosti Nového zákona.
2. ČTENÍ Žid 5, 1-6: Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit                s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Ni-kdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.  Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.

Komentář k evangeliu podle  Marka.  ( IB. str. 339)  Mk 10, 46-52:
Ježíš  má nejen moc uzdravovat nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka. Jeho duši i tělo. Tak tomu bylo i v případě slepého žebráka z Markova evangelia. Ježíš chápe utrpení a osamělost onoho slepce a vidí plamen víry, prozařující jeho srdce.  Neváhejte přivolat kněze k těm kdo trpí těžkou nemocí nebo slabostí a k těm, kteří se chystají opustit tento život. Jen kněz může ve svátosti pomazání poskytnout eucharistii, v níž je oživující tělo a krev Krista, která by měla být vždycky poslední svátostí na jeho pozemské pouti - „pokrmem na cestu“.

  EVANGELIUM Mk 10, 46-52: Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"  Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.


- 393 -


Kdo přijímá  a kdo uděluje svátost pomazání nemocných
je téma dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 119  s odkazem na znění dnešního evangelia Mk 10, 46-52 a Katechismus katolické církve 1514-1525.               
                                                                 
Osnova :
a) v případě těžké nemoci
b) slavení svátosti pomazání  nemocných
c) účinky svátosti pomazání nemocných

Úvod.
Církev věří a vyznává,  že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí: pomazání nemocných. V liturgické tradici jak východní, tak západní, nacházíme od dávných dob svědectví o pomazání nemocných, prováděném posvěceným olejem. Během staletí bylo pomazání nemocných udělováno stále výlučněji těm, kteří už umírali. Z toho důvodu dostalo název „poslední pomazání“.
V případě těžké  nemoci.
Pomazání nemocných není  však svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v nejkrajnějším ohrožení života.  Příhodná doba pro její přijetí je už tehdy, kdy věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří (1514). Jestliže nemocný znovu nabude zdraví, může v případě další těžké nemoci tuto svátost přijmout znovu a nebo přijetí opakovat, když se opět průběh nemoci zhoršuje(1515). Věřící mají povzbuzovat nemocné, aby se pro přijetí častěji obraceli na duchovní, kněze nebo biskupy, kteří jediní mohou pomazání nemocných udělovat (1516).

Slavení svátosti pomazání nemocných.
Jako všechny svátosti  je pomazání nemocných slavením liturgie ve společenství, ať už se koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro jednoho nemocného nebo skupinu lidí nemocných, nebo nemocí vážně ohrožených. Je vhodné slavit pomazání během eucharistie, jíž může předcházet svátost pokání (1517). Nezbytná bohoslužba slova s předcházejícím kajícím úkonem slavení zahajuje (1518). Poté duchovní mlčky vkládají ruce na nemocné, modlí se nad nimi a nakonec vykonají mazání olejem, pokud možno posvěceným od biskupa (1519).

Účinky svátosti pomazání nemocných.
Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Je zvláštním darem Ducha svatého, obnovujícím důvěru a víru v Boha a posilujícím proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Prostřednictvím síly Ducha chce Pán přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to vůle Boží. Kromě toho „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15) (1520).

- 394 –

Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a díky ní dokáže porozumět mnohem důvěrněji  Kristovu utrpení. Je tím jistým způsobem posvěcen,  připodobněn k výkupnému utrpení Spasitele a účasten na Ježíšově spasitelném díle (1521). Slavením svátosti se církev přimlouvá za zlepšení stavu nemocného  a přijetím této milosti nemocný ze své strany přispívá k posvěcení církve (1522).

Je-li svátost nemocných udělována všem, kdo trpí těžkou nemocí nebo slabostí, tím spíše ji dostávají ti, kteří se chystají opustit tento život. Svátost doplňuje svatá pomazání, která poznamenávají celý křesťanský život, započatý při křtu, posílený biřmováním a ochraňující jako pevná hráz průběh konce naší pozemské existence před vstupem do Otcova domu (1523). Církev přitom kromě pomazání poskytuje současně eucharistii, která by měla být vždycky poslední svátostí na pozemské pouti, „pokrmem na cestu“ (viatikum). Je semenem věčného života a silou vzkříšení podle slov Páně : „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54) (1524 - 1525).

Závěr:
"Je-li někdo z vás nemocen, ať povolá  k sobě kněze církve a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; a modlitba víry uzdraví nemocného. Pán mu ulehčí a je-li v hříších, budou mu odpuštěny" (Jak 5, 14n).
Tento úryvek z listu apoštola Jakuba bývá tradičně uváděn všude tam, kde se hovoří o svátosti nemocných, svátosti, často nejen opomíjené,ale i nepochopené. Zatímco s ostatními šesti svátostmi se setkáváme poměrně často, bývá přijetí svátosti nemocných spojováno s posledními okamžiky našeho života,nebo se dokonce stává jakýmsi posledním pomazáním před naším odchodem na věčnost. Vinu na tom nese především středověká praxe udělování této svátosti, která však nikdy neodrážela učení církve. Na otázky kdo přijímá a kdo uděluje tuto svátost též v případě těžké nemoci nebo slabosti stáří, jak se slaví tato svátost a jaké jsou účinky jejího slavení jsme nalezli odpovědi ve výše uvedených paragrafech Katechismu katolické církve ,na které odkazujeme. 
Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

- 395 -
     
    Comments