Svátek Uvedení Páně do Chrámu - 2.2.2011

SVÁTEK UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU – středa - 2.2.2011 – bílá

Liturgické texty

 

 

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Malachiáše. (V)    Mal  3,1-4:

 

Verše z knihy proroka Malachiáše, které vyslechneme, jsou plné symbolů a znamení. Prorok  jimi vyslovuje nadějné očekávání šťastné budoucnosti. Současná liturgie v nich vidí  slavnostní  uvedení Božího Syna, Ježíše Krista do jeho pozemského chrámu. On to bude, který navždy  urovná vztahy mezi Bohem a lidmi.  

 

1. ČTENÍ Mal  3, 1– 4:  Toto praví Pán Bůh: "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let."

 

Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Židům.  (V)  Žid 2,14-18:

Základní myšlenku úryvku z listu Židům tvoří Pavlovo pojetí Kristova prostřednictví mezi lidmi a Bohem. Jako dokonalý Prostředník může Kristus  ideálně plnit své sjednocující poslání mezi Bohem a člověkem. Jím je spojení mezi lidstvím a božstvím úplné. Při bohoslužbě je on tím základním znamením a symbolem. Jím se nám zpřítomňuje neviditelná skutečnost Boží.

 

2.ČTENÍ Žid 2, 14 - 18: Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.

 

 

Komentář k evangeliu podle Lukáše.  (V)  Lk  2,22-40:

 

Chvalozpěv proroka Simeona z Lukášova evangelia je prozářen světlem. Středem hymnu je Kristus uvedený do chrámu. On je tím světlem, které nezáří jenom historickému Izraeli, ale celému světu. Kristus je živým  a ztělesněným symbolem  spasitelné Boží lásky k člověku. Ježíš bude znamením, kterému budou mnozí odporovat, ale miliony lidí na něm budou stavět svůj život.

 

EVANGELIUM Lk 2, 22 – 40: Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu."

 

 

- 658-

Posvátná znamení     

 

je téma dnešní liturgické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 207 s odkazem na znění dnešního evangelia Lk 2,22-40.

 

Osnova:

 

a) oprávněnost smyslových znamení v liturgii

b) liturgické postoje: stání, klečení, sedění, chůze, úklona tělem

Úvod

Na bohoslužbě se podílí  naše tělo a duše. Zaujímáme při ní určité postoje, které naznačují  náš stav duševní.  Tak jako skrze tělo náš duch působí, jedná, mluví – tak i Bůh nás oslovuje skrze posvátná věcná nebo smyslová  znamení, symboly.  V liturgii se Bůh chce člověku sdělit, a proto k němu sestupuje, hledá ho a člověk mu odpovídá děkováním, chválou a prosbou.

 

Oprávněnost smyslových znamení v liturgii.

 

Aby člověk mohl k Bohu vystoupit, musí se Bůh nejdřív k němu sklonit. Liturgii lze takto chápat jako dialog mezi Bohem a člověkem a člověkem a Bohem. Dialog je nutně vázán na slovní a mimoslovní komunikaci - tedy na znamení, na symbol. Bez něj se liturgie neobejde. Bez schopnosti prožívat, vnímat symboly, jsme při bohoslužbě jako slepí a hluší.

 

Základním, prvním i posledním symbolem v liturgii je sám Ježíš Kristus. V něm se zpřítomňuje neviditelná skutečnost Boží. "On je obraz neviditelného Boha" (Kol 1,15), "kdo vidí jeho, vidí Otce" (srov. Jan 14,9). Tento obraz nám dal Bůh, abychom na něm viditelně poznali, jaký je jeho záměr, co koná a žádá. Ježíš zvěstoval lidem spásu nejenom slovy, ale nechal je zakusit svět plnými smysly: "Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium" (Mt 11,5). Protože je církev Kristovým Tělem, ve kterém on žije dál, je společenství církve základním znamením jeho přítomnosti.

 

Ve křtu je voda znamením vzkříšeného Krista. Chléb je pokrm, ale z ustanovení Kristova při mši znamená přítomného Krista. Bez těchto znamení by člověk nebyl schopen dotknout se nehmotného. Svátostná síla Ježíšova na zemi se zdá být mnohem účinnější, než byla jeho přítomnost na zemi jako člověka. Tenkrát mohl být jen na jednom místě. Mohl oslovit jen okruh lidí, kam byl slyšet jeho hlas. Po jeho nanebevstoupení je jeho síla ve svátostech rozšířena po celém světě, do všech dob - ke všem lidem, až do konce časů.

 

Liturgické postoje: stání, klečení, sedění, chůze, úklona tělem.

 

V dějinách liturgie se stalo symbolem mnohé další: slovní výrazy a pohyby, postoje, gesta, lidské tělo, předměty, šaty, hudba, prostor, zvířata, čísla, rostliny, přírodní elementy - to vše si získalo místo v liturgii.

 

 

- 659-

Postoje – to je tvoje modlitba tělem. Nejen duchem, i tělem se podílíš na posvátné hře před Boží tváří, kterou je naše liturgie. Když povstáváš, připojuješ se tím k modlitbě kněze. Při evangeliu tak vzdáváš úctu přicházejícímu Pánu. Dáváš najevo, že chceš pevně stát ve víře. Když usedáš, připojuješ se k Marii sedící u nohou Ježíšových a soustřeďuješ se k pozornému naslouchání. Když poklekáš, uznáváš svou hříšnost a vyznáváš Stvořitele za svého Pána. Malomocný padl před Pánem pokorně na kolena. Úklonou vzdáváš Bohu úctu. Sepnutím rukou projevuješ Bohu důvěru, svěřuješ se do jeho ochrany. Podáním ruky nabízíš bratrství v Kristu všem kolem sebe. Účast na průvodu při přinášení obětních darů a při svatém přijímání je úkon slavnostní. Vydáváš se na cestu       s putujícím Božím lidem do zaslíbeného Kristova království.

 

Závěr.

 

V liturgii církve nalezneme rozmanitost výrazů a znamení, kterých se užívá         k naznačení toho, co je věčné, božské a neviditelné. Jsou to znamení, která lze vnímat smysly. Skutečnost, na kterou teprve čekáme, se skrze ně stává přítomností už tady a teď.  Některá znamení zvolil Kristus sám, jiné vytvořila církev. Formy liturgického výrazu jsou spojené s historií, podmíněné kulturou a jsou závislé na obrazu člověka a světa v konkrétní společnosti.

Comments