Svátek Proměnění Páně - 6.8.2012

Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z knihy Danielovy.  (V.  str. 246)  Dan  7, 9-10. 13-14:

Z knihy Danielovy budeme číst o prorokově vidění velkolepého dramatu, které se uskuteční na konci věků v Božím království. Na jednom z trůnů zde usedá Bůh, předávající  svému Synu věčnou spoluvládu nad královstvím nebeským i pozemským, božským i lidským. Jsou obklopeni shromážděním davů nebeských bytostí. K nebeské liturgii se přidáváme my v liturgii pozemské  a společně zpíváme chvalozpěv slávy.

 

1. ČTENÍ Dan 7, 9 - 10. 13 -14:  Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola - žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy.
Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel ( někdo ) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

Komentář ke 2. čtení z druhého listu apoštola Petra.  (V. str. 247)   2 Petr  1, 16-19:

 

Apoštol Petr byl účastníkem a svědkem svátostného posvěcení Ježíše Krista na posvátné hoře Proměnění, které udělil svému jednorozenému Synovi  Bůh Otec. Petrovo svědectví je zapsáno v jeho listech. Církev od těch dob v liturgii chválí Boha Otce a klaní se mu jako zdroji všeho požehnání stvoření a spásy, kterým nás zahrnul ve svém Synu a v jeho Duchu.

 

2. ČTENÍ 2 Petr 1, 16 – 19:  Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: 'To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.  

 

 

Komentář k evangeliu podle Marka. ( V. str. 249)   Mk  9, 2-10:

           

Z Markova evangelia vyslechneme záznam  o zázračném proměnění Ježíše do podoby nebeské bytosti, které se událo na posvátné hoře v přítomnosti několika nejvýznamnějších zástupců starého i nového zákona. Oni se stali svědky  onoho slavnostního požehnání Boha Otce, kterého se dostalo Jeho Synu Ježíši Kristu.

 

Mk 9, 2 – 10: "Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!"Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".

 

- 960 –

Dvojí rozměr liturgie – božský a lidský

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 305  s odkazem na Katechismus katolické církve (KKC) 1110-1112; 1131-1134.   YOUCAT 179, 180, 169. 

Osnova:

a) Otec – pramen požehnání                         

b) Syn – eucharistie

c) Duch Svatý v liturgii Církve

d) podíl člověka                                                     

                       

Úvod.

Liturgie je bohoslužebné slavení shromážděné církve, ve kterém Kristus skrze svého Ducha ve slově a svátostných znameních dává věřícím účast na svém Velikonočním tajemství, a tak umožňuje vykoupenému člověku děkovnou a oslavnou odpověď Otci.

 

YOUCAT otázka 180: Proč pro liturgii užíváme pojem bohoslužba?

Odpověď: Pojem bohoslužba v první řadě vychází od služby Boha nám lidem, teprve potom se odvozuje od naší služby Bohu. Bůh se nám dává prostřednictvím posvátných znamení, abychom se mu nezištně odevzdávali.

Liturgie je zároveň božská i lidská.(Konstituce o posvátné liturgii- SC). Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví v nebeském království, k němuž směřujeme jako poutníci. Tam ve svatém městě sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. (Srov. Zj 21,2; Kol 3,1; Žid 8,2). K nebeské liturgii se přidáváme i my tady na zemi v liturgii pozemské  a zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. „A proto s andělskými sbory, které stojí u tvého trůnu a ustavičně ti slouží, a se všemi nebeskými zástupy zpíváme píseň o tvé slávě a voláme: Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů“ (Eucharistická modlitba).

 

YOUCAT otázka 179: Kdo slaví liturgii?

Odpověď: Je to sám Ježíš Kristus, kdo ve všech pozemských liturgiích slaví liturgii nebeskou, která zahrnuje anděly i lidi, živé i zemřelé, minulost, přítomnost i budoucnost, nebe i zemi. Kněží a věřící se na této Kristově bohoslužbě podílejí rozdílným způsobem. Slavíme-li bohoslužbu, musíme se vnitřně připravit na podstatnou skutečnost: Ježíš Kristus je přítomen tady a teď, a s ním i celé nebe.

 

Otec – pramen požehnání.

 

Liturgie je formována ve vztahu k ostatním božským osobám. Kde je jedna božská osoba, tam jsou i ostatní.  Skrze Krista je směrována od Otce k lidu a odtud zpět k Otci. On je pramenem, z nějž dílo spásy vychází a adresátem liturgických modliteb. Církev v liturgii chválí Boha Otce a klaní se mu jako zdroji všeho požehnání stvoření a spásy, kterým nás zahrnul ve svém Synu (1110).

-      961 –

Syn – eucharistie.

 

Tím nejzásadnějším v každé bohoslužbě je, že Ježíš je zde - ve slově a ve svátosti, tedy Bůh je přítomen. Teprve pak přicházíme na řadu my. Ježíš obětuje vlastní život za nás, abychom my přinášeli duchovní oběť života svého. V eucharistii se nám Ježíš dává, abychom se my mohli odevzdat jemu. Tím se podílíme na jeho výkupné a proměňující oběti. Vystupujeme ze svého života směrem k Božímu království.

 

Duch Svatý v liturgii Církve.

 

Kristovo dílo v liturgii je svátostné, protože jeho tajemství spásy je v ní zpřítomněno mocí jeho Ducha (1111) Vše se děje v jednotě Ducha svatého. Tak může Bůh vést svůj život v nás. Posláním Ducha svatého v liturgii církve je připravovat shromáždění na setkání s Kristem. Připomínat a představovat Krista a přibližovat víře a chápání lidu Kristovo spasitelské dílo (1112).

 

Podíl člověka.

Celý liturgický život člověka se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí. V církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Všem svátostem je společné to, že je ustanovil náš Pán, Ježíš Kristus.  Síly a moc, které vycházely z jeho těla při jejich udělování (srov. Lk 5,17; Lk 6,19; Lk 8,46), nyní Kristus rozděluje ve svátostech prostřednictvím služebníků své církve. Viditelné obřady, jimiž jsou svátosti slaveny, přináší plody v těch, kteří je přijímají (1131). Svátosti jsou přijímány  v kněžských  společenstvích služebných (udělených svěcením) a křestních (1132). Ke svátostem připravuje věřící Duch svatý slovem a vírou (1133).  Ovocem svátostného  života věřících křesťanů je na jedné straně osobní  očista a ozdravění jejich duší a na druhé straně znamená růst jednoty a mohutnosti církve, lásky  a vděčnosti k Bohu za jeho milosti (1134).

Na závěr

Při slavení bohoslužby nás přitahuje, uzdravuje a proměňuje Boží láska. Všechny bohoslužby a svátosti slouží k tomu, abychom měli život a abychom jej prožívali v plnosti. Když slavíme bohoslužbu, setkáváme se s tím, který o sobě prohlásil: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Kdo se účastní bohoslužby a cítí se být opuštěný, Bůh mu nabídne útočiště, kdo má pocit, že je ztracený, nalézá tu Boha, který na něho čeká. (Srov. YOUCAT otázka 169: Co prožíváme, když slavíme bohoslužbu?).

„Liturgie není nikdy jen pouhá sešlost skupinky lidí, která si pořádá nějakou soukromou slavnost… Díky své účasti na Ježíšově předstupování před nebeského Otce… se zařazujeme do společenství svatých. Ano, skutečně jde do jisté míry o nebeskou liturgii“ (Kardinál Ratzinger/Benedikt XVI. v knize „Bůh a svět“).

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

Vypracoval MUDr. Leopold Mann

Comments