Slavnost Zjevení Páně - 6.1.2013

SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ – 6.1.2013 –neděle

 

Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Izaiáše. (I C)    Iz  60, 1-6:

Úryvek z knihy Izaiášovy oslavným básnickým jazykem vyhlašuje proroctví plné radosti a naděje o putování národů do svatého Jeruzaléma, kam je přitahuje světlo a sláva Boží. Jsou povolány, aby opustily temnoty vyhnanství, nevědomosti a duchovní omezenosti a kráčely cestou víry, ozářeni světlem nebeského města a přítomností Boha, přebývajícího uprostřed svého lidu. Sám Bůh je majákem, který je vede k jejich Pánu.

 

1. ČTENÍ Iz 60, 1-6: Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy . Nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu.

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Efesanům.  (I C)    Ef  3, 2-3a. 5-6:

Apoštol Pavel  nám v listě Efesanům s radostí sděluje, že byl Pánem  povolán, aby hlásal evangelium všem lidem, i těm, kteří cestu k víře teprve hledají. Z vlastní zkušenosti dobře věděl, že on sám se k Bohu plně obrátil až tehdy, kdy se osobně      s Kristem setkal a nechal se osvítit jeho Duchem.

2. ČTENÍ Ef 3, 2-3a. 5-6: Bratři (a sestry)! Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I C)  Mt  2, 1-12:

Vyprávění z Matoušova evangelia o příchodu učených mužů do Betléma v době Ježíšova narození je výzvou, abychom neustále vzdávali Bohu Otci díky za to, že poslal mezi nás Ježíše jako našeho spasitele. Příchodem mudrců byl zahájen počátek sjednocování  národů v Kristu, který bude plně dovršený, až uvěříme, že jsme dětmi jediného Otce. Svatý Augustin píše:“Budeme s ním jedno ne proto, abychom mohli věřit, nýbrž proto, že jsme uvěřili“.

EVANGELIUM Mt 2, 1-12: Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit." Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'." Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.

   - 1051 –

 

Cesty k víře

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 335  s odkazem na znění  evangelia Mt 2,1-12 a Katechismus katolické církve (KKC) 144-152.  YOUCAT 22 .                                                         

 

Osnova:

a) poslušnost víry (Abrahám, Panna Maria)

b) vím, komu jsem uvěřil (víra v Otce, Syna a Ducha Svatého)

 

Úvod.

Každý má svou osobní cestu k Bohu. Člověk může o Bohu hodně vědět, může znát mnoho důvodů, proč by měl v Boha věřit, a přece nevěří. Samotná znalost i těch nejdůležitějších faktů nemusí ještě vést k víře. Osobní setkání však k víře vést může. Šavel, hodně věděl, než se změnil v Pavla. Obrátil se, až když se osobním způsobem       s Kristem setkal a když toto setkání přijal. Nechal se jím oslovit a dalo by se říci i omráčit. S vírou v Boha je to podobné, jako je Šavlův příběh. Byli lidé, které přesvědčily starozákonní důkazy, aby přijali Krista. A byli lidé, kteří jej přijali, až když se s ním přímo setkali. Jsou lidé, kteří uvěří, když poznají různé důvody, proč by věřit měli. A jsou lidé, kteří uvěří až tenkrát, dojdou-li k bezprostřednímu setkání s Bohem.

 

Cesta zkušenosti, zakoušení Boha, není pochopitelně jedinou cestou k víře. Ale je jednou z cest nutných a možná, že je z těch cest dnešnímu člověku nejpřístupnější. Aby se však  člověk mohl vůbec s Bohem setkat, aby jej mohl přijmout a poznat, musí ho v první řadě hledat, mít ochotu ho přijmout a nebýt přitom naplněn předsudky, nebo mít o něm falešné představy.

 

Předně však Boha musí chtít vidět a být schopen se vydat tou cestou, kde je možno se s ním setkat. Může však najít Boha, když ho sám hledat nechce? Ví, co si má pod pojmem Bůh představit? Velice záleží na jeho vlastnostech. Ten, který je nemístně sebejistý, nebojácně nafoukaný, nebo který je drzý až arogantní, v kterém není žádná dobrá vůle, člověk, který vůbec nebere na vědomí své svědomí, takový člověk se s Bohem sotva setká.

 

Někdo má za sebou pestrý a leckdy i komplikovaný život. Možná si uvědomuje, že jeho cesta má nějaký svůj směr.  Může odkrýt, že je někým veden, že události, které se mu zdály náhodné, tak docela náhodné nebyly. Že ho někam posouvaly. Že všechno, co se v jeho životě událo, se nedá  svést jen na řetěz náhod. Může si všimnout, že byl k něčemu připravován. Že s ním někdo počítá, že pro někoho, kdo jej zřejmě přesahuje, je důležitý, ba, že od něj něco požaduje. Teprve později snad takový člověk  najde sílu i veřejně to Něco, nebo Někdo nazvat pravým jménem: Bůh, Ježíš Kristus a Duch svatý. Vrcholem cesty k  Bohu pak je, když si člověk uvědomí, že je Bohem volán a uvěří, že je tím, kdo Bohu patří. Křesťanství nestojí jenom na vědomí, že Bůh je, ale stojí na víře. Křesťanské víra je nesrovnatelně více, než jenom prosté přesvědčení nebo důvěra, že je Bůh. Křesťanská víra  znamená mít k Bohu kladný vztah, schopnost tomuto Bohu naslouchat a svobodně se slyšenému Božímu slovu podřídit. Vzorem této poslušnosti je Abrahám – praotec všech věřících. Jejím nejdokonalejším uskutečněním je Panna Maria – Blahoslavená, která uvěřila. (144).

 

- 1052-

Poslušnost víry (Abrahám, Panna Maria).

 

Abrahám uvěřil a uposlechl Boží výzvy. Šel, aby obětoval svého syna, vydal se na cestu do zaslíbené země, protože věděl, že jde tam, kam je volán Bohem.

 

„Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.“  (Žid 11, 8 ); (145).

 

Abrahám uskutečnil, co je psáno, že „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“. (Žid 11,1).Neviditelnou věcí však  není jenom „co není vidět“, ale i všechny jiné souvislosti, které nám v životě unikají, které unikají jenom lidskému pohledu na život a víra ve smyslu biblickém právě tyhle možnosti otevírá (146).

 

Písmo přináší hojná svědectví takové víry, jako měl Abrahám, který se stal „otcem“ věřících. List Židům chválí příkladnou víru předků, kteří kvůli ní „došli uznání“ (Žid 11,2.39). Nicméně „Bůh nám přichystal něco lepšího“: milost víry v jeho Syna Ježíše, „který vede naši víru od počátku až do cíle“ (Žid 11,40; 12,2); (147).

Víru můžeme chápat jako odpověď na Boží oslovení. Sv. Pavel říká, že víra je ze slyšení. A víra skutečně začíná vždycky tak, že Bůh osloví člověka, osloví ho nějakou událostí, osloví ho slovem bible, životem druhého člověka nebo nějakým osobním zážitkem, životním otřesem. Ale vždycky, když jde o Boží oslovení, je to něco, co na člověku žádá poslušnou  odpověď a co člověka přivádí do jiné, nové situace. Co ho odvádí od navyklého pohledu na svět a od navyklých jistot.

Nejdokonaleji naplnila poslušnost Božímu slovu Panna Maria, když s vírou přijala zvěstování a když uvěřila, že „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37); (148). Její víra nikdy nezakolísala. Maria nikdy nepřestávala věřit, že se splní Boží slovo (149).

 

Vím, komu jsem uvěřil (víra v Otce, Syna a Ducha Svatého).

 

Víra je především osobní přilnutí člověka k Bohu a souhlasem s pravdou, kterou Bůh zjevil (150). Pro křesťana je víra v Boha neoddělitelně spojena s vírou v jeho Syna. Můžeme věřit v Ježíše Krista, protože on sám je Bůh. Sám Pán řekl svým učedníkům: Věříte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1); (151). Uvěřit v Ježíše Krista jako v Boha může jen člověk, který má podíl na jeho Duchu. On zjevuje, kdo je Ježíš a Bůh. Jen Bůh úplně poznává Boha. Věříme v Ducha svatého, protože je Bůh. Církev nepřestává vyznávat svou víru v jediného Boha: Otce, Syna a Ducha svatého (152).

 

Na závěr

YOUCAT – otázka 22: Věřit - jenže jak?

Ten kdo věří, usiluje o osobní vztah s Bohem a je ochozen věřit Bohu všechno, co        o sobě projeví (zjeví).

Víra je nadpřirozený Boží dar. Člověk potřebuje vnitřní pomoc Ducha svatého, aby uvěřil.

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

Vypracoval MUDr. Leopold Mann

Comments