SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ -30.5.2013

 SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ -30.5.2013 – čtvrtek

 

Liturgické texty

 

 

Komentář k 1. čtení z první knihy Mojžíšovy. (IC)   Gn 14,18-20:

 

Abraham se po jedné vítězné bitvě v době zhruba 2000 let před Kristem  setkává    s veleknězem a králem Melchizedechem, aby mu předal daň  z kořisti. Melchizedech ho vítá chlebem a vínem a žehná mu. Obřad darování chleba a vína má od těch dob zvláštní náboženský význam. Pro křesťany je předobrazem velikonoční hostiny společenství Těla a Krve Páně, při níž pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus.

 

1. ČTENÍ Gn14,18-20: Melchizedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno - byl knězem nejvyššího Boha - a požehnal Abrámovi slovy: "Požehnán buď Abrám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe a zemi. Veleben buď nejvyšší Bůh, který ti vydal do rukou tvé nepřátele." Abrám mu dal desátek ze všeho.

 



Komentář ke 2. čtení z prvního  listu Pavla Korinťanům.  (IC)  1 Kor  11,23-26:

Apoštol Pavel  představil v listě  korintskému církevnímu společenství památnou poslední Ježíšovu večeři jako  eucharistickou hostinu v jejím plném významu. Zprávu o ní podtrhl přesnou  citací Ježíšových slov.  Každá mše svatá, kterou od těch dob slaví katolická církev, je nejen připomínkou a oslavou památky Ježíše Krista, ale         i účastí na jeho oběti, při níž se věřící lid  v přijímání chleba a vína, proměněného knězem v Tělo a krev Páně, s Kristem přímo setkává.

 

2. ČTENÍ 1 Kor 11,23-26: Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku." Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.

 

 

Komentář k evangeliu podle Lukáše.  ( IC)  Lk 9,11b-17:

 

V události zázračného  rozmnožení chlebů, zaznamenal apoštol  Lukáš slovesa,  která použil Ježíš  a kterými často doprovázel  pohoštění svých  učedníků a lidu       také při jiných příležitostech: „Vzal, vzhlédl, požehnal, lámal, dával.“  Ty pak získaly význam památky Ježíšových slov a skutků a staly se požehnáním v dějinách společenství, které Pána následuje. Připomínají nám slova vyslovená Ježíšem při velikonoční hostině jeho poslední večeře a knězem při každé mši svaté, kdy přijímáme chléb a víno proměněné na Tělo a Krev Páně.

 

EVANGELIUM Lk 9,11b-17: Ježíš mluvil k zástupům o Božím království a uzdravil ty, kdo potřebovali léčení. Začalo se schylovat k večeru. Dvanáct (učedníků) k němu přistoupilo a řekli mu: "Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě." Odpověděl jim: "Vy jim dejte jíst!" Řekli: "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi." Bylo jich totiž na pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: "Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!" Udělali tak a všechny rozsadili. Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu. Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků.

 

 

 

- 1112-

Velikonoční hostina

 

je téma 355 ke dnešní katechetické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění  2.čtení 1 Kor 11,23-26 a Katechismus katolické církve (KKC) 1382-1405.                                                          

 

Osnova:

a) „Vezměte a jezte…“

b) ovoce přijímání

c) zástava budoucí slávy

Úvod.

Velikonoce jsou v českých zemích především oslavou přicházejícího jara. Tajemství velikonočního jídelníčku sahá daleko do minulosti, až před biblickou poslední večeři Páně a tedy poslední stolování Krista a jeho učedníků v Jeruzalémě v době pesachu, jednoho z nejstarších hebrejských svátků a předchůdce křesťanských Velikonoc.     O svátku pesach se prolínaly jarní slavnosti starověkých hebrejských kmenů se vzpomínkou na vysvobození z egyptského otroctví. Součástí byla i tradiční hostina, jejíž menu mělo po staletí ustálená pravidla a tvořily je symbolické pokrmy připomínající odchod z Egypta. Nekvašený chléb, který připomínal rychlý útěk hebrejského lidu, jehněčí pečeně -původně pečený beránek, jenž symbolizoval silnou ruku boží a vykonavatele posledního trestu. Při hostině se namáčely do slané vody hořké bylinky na paměť trpkých časů a slz prolitých v egyptském zajetí. Vejce symbolizovala naději života a byla vařená natvrdo jako důkaz odolnosti člověka proti všem příkořím. Křesťanské velikonoční pokrmy  jsou podobné, jen některá jídla byla nahrazena jinými. 

 

Velmi zvláštní bylo poslední jídlo Ježíšovo s učedníky. Ježíš z něho chtěl udělat symbolické shrnutí svého života a otevřít tak dveře budoucnosti. Toto jídlo - večeře, se latinsky nazývá "cena, hostina", nebo také eucharistie (= poděkování adresované Bohu). Chtěl, aby oslava byla podobná tradičnímu židovskému svátku vysvobození (= velikonoce).  Při této večeři Ježíš vyzval své učedníky, aby dělali to, co dělal on - to je "mše". Dodnes je mše svatá zároveň památkou oběti, v níž se zpřítomňuje Ježíšova oběť na kříži a posvátná hostina společenství těla a krve Páně. Jít k přijímání znamená přijmout samotného Krista , který se za nás obětoval (1382). Oltář, kolem něhož se církev při hostině shromažďuje, pak představuje jak obětní oltář a tak stůl Páně (1383).

 

„Vezměte a jezte…“

 

Ježíš při poslední večeři slíbil, že bude pokaždé přítomen hostině křesťanů, i když nebude možné jej vidět. Na znamení své přítomnosti Ježíš vzal a požehnal chléb a víno a řekl, že toto je on sám, jeho tělo a krev, které dává pro osvobození a radost lidí. Dar jeho těla a jeho krve dává život, osvobozuje a uvádí v radost, neboť tímto způsobem jsou křesťané sjednoceni s Ježíšem tak hluboce, že sdílejí i jeho Ducha a skrze něho jsou sjednoceni i navzájem mezi sebou (1384). Ježíš, kterého potkáváme ve všedním životě je tentýž jako ten, s nímž se setkáváme v eucharistii. Tím, že se s ním v eucharistii sjednocujeme, více chápeme jeho přítomnost v životě a na přijetí Ježíšova daru se připravujeme (1385; 1386; 1387; 1388; 1389; 1390).

- 1113-

Ovoce přijímání.

 

Přijímáním (eucharistie) vzrůstá naše spojení s Kristem. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56); (1391; 1396). Co působí hmotný pokrm v našem tělesném životě, to podivuhodným způsobem uskutečňuje přijímání v našem životě duchovním (1392). Přijímání nás odděluje od hříchu. Kristovo tělo, které přijímáme ve svatém přijímání, „se vydalo za nás“ (Ef 5,2), a krev, kterou pijeme, „byla prolita za mnohé na odpuštění hříchů (Mt 26,28); (1393; 1394; 1395). Eucharistie zavazuje ve vztahu k chudým (1397), vede k aktivitám a modlitbám za jednotu církve (1398; 1399; 1400; 1401).

 

Zástava budoucí slávy.

V jedné starobylé modlitbě církev oslavuje tajemství eucharistie: „Ó, svatá hostino, při níž se sytíme Kristem. Koná se památka jeho utrpení; mysl se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ Je-li eucharistie památkou velikonoční oběti Pána, jestliže naší účastí na oltáři býváme naplněni „veškerým nebeským požehnáním a milostí“, pak eucharistie také předjímá nebeskou slávu (1402).

Při Poslední večeři sám Pán obrátil pozornost svých učedníků na naplnění velikonoční oběti v Božím království: „Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce“ (Mt 26,29); (1403). A proto slavíme eucharistii a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista, abychom  s Ním mohli věčně žít tváří v tvář(1404). Přijímání Těla a Krve v eucharistii je tou nebezpečnější  zárukou  splnění naší veliké naděje k dosažení „nových nebes a nové země, kde bude mít svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3,13).

Na závěr

Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky … Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný … zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.54.56).

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista a tak Krista zpřítomňuje.  Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev,         s jeho duší a s jeho božstvím.

Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.                         Vypracoval MUDr. Leopold Mann

Comments