Slavnost sv. Václava - 28.9.2011

Slavnost sv. Václava - 28.9.2011 – středa

 

Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z knihy Moudrosti. (V)   Mdr  6, 9-21:

 

K dnešní slavnosti Svatého Václava byly vybrány verše  z knihy Moudrosti. Měly by inspirovat ty, kteří rozhodují o osudech lidí a celých národů. Kníže Václav byl dobře vychován v křesťanském duchu. Pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. Přilnul k němu s veškerou silou svého nevšedního ducha a později jako vladař uváděl moudře tento ideál plně a opravdově v život.

 

1. ČTENÍ Mdr 6, 9 – 21: Vládcové, k vám se obracejí má slova, abyste se naučili moudrosti a neklesli. Ti totiž, kdo svatě střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté, ti, kdo jsou o nich poučeni, najdou ospravedlnění. Buďte tedy žádostiví mých slov, mějte po nich touhu, a poučí vás. Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří.Myslet totiž na ni, je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc. Neboť její začátek je zcela upřímná touha poučit se, chtít se poučit je láska (k ní), láska ( k ní ) je zachovávat její přikázání, dbát o přikázání je zajistit si, nesmrtelnost, nesmrtelnost pak dává místo u Boha. A tak touha po moudrosti přivádí ke kralování. Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky.

Komentář ke 2. čtení z prvního listu Petra.  (V)    1 Petr  1, 3-6; 2,21b-24:

Svatý Václav byl milostí Božího Ducha posvěcen z víry v Ježíše Krista  ke konání skutků, jejichž závažnost potvrdila historie. Jako on zemřel mučednickou smrtí a  spolu s ním nalezl odměnu. Ve čtení slavnostního chvalozpěvu  z listu apoštola Petra, v životě sv. Václava i  dnes, najdeme  mnoho společného. Můžeme vnímat, že i v nepřátelském prostředí a  budeme-li trpělivě kráčet  v Kristových šlépějích, nás milosrdný Bůh osvobodí a dovede ke konečnému vítězství.

 

2. ČTENÍ 1 Petr 1, 3 - 6; 2, 21b – 24: Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé.Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc ( a vede ) ke spáse, která se má ukázat ( nyní ) v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 'On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.' Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo (kříže), abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni.

 

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( V)  Mt  16, 24-27:

Čechové si byli vždy vědomi, že ve svatém Václavovi mají ochránce  a přímluvce za mír a ochranu u Boha. V dnešním evangeliu podle Matouše je obsažena Ježíšova výzva lidem a vládcům tohoto světa , že jedině v následování Krista spočívá naše  naděje ke spáse.  V novověké historii před nás vystupuje ze svatováclavské tradice  stále důrazněji motiv odpuštění a smíření s Bohem, který je předpokladem dobrého soužití a spolupráce. 

EVANGELIUM Mt 16,24–27: Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."

- 779 –

Novodobý katolicismus u nás

 

je téma dnešní dějepisné homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 247  s odkazem na znění  2. čtení Řím  8,28-30.

                                                             

Osnova:

a) osvícenství (1750–1850)

b) probuzenecký katolicizmus (1850–1918)

c) austrokatolicizmus, česká moderna, odpadové hnutí, vznik církve československé po 1. světové válce

Úvod.

Katolicismus představuje nejrozšířenější směr v křesťanském náboženství. Od poloviny 18. století byla Římskokatolická církev v novodobé Evropě vytlačovaná dynamickým rozvojem osvícenských ideologií čím dál více na okraj duchovního života. V těchto  nepříznivých podmínkách nemohla  dosahovat při evangelizaci významnějších úspěchů. Obhajoba víry byla a bude vždy neodmyslitelnou součástí života církve. V souvislosti s nástupem osvícenství v novověku byla proto církev nucena zřetelně posílit obrannou činnost.

Osvícenství (1750–1850).

Osmnácté století bylo naplněno převratnými myšlenkami církevními, vědeckými a politickými. Bylo pokračováním náboženské reformace a usilovalo  o reformaci politickou. Jedním z předpokladů takového hnutí bylo: sesadit s trůnu církve, především církev římskou a omezit její vliv na stát i společnost. Místo ní laická společnost brala  řízení ducha i světa do svých rukou. Společnost vzdělanců 18. století byla tehdy vesměs proticírkevní. Život probíhal v ovzduší racionalismu. Rozum (ratio) stal se mírou a soudcem všech věcí. Společnost chtěla mít svůj život založený na svém rozumu a na své vůli místo na řádu a řízení Božím.

Jeden z nejsilnějších duchovních proudů, které se převalily přes naše země,  byl josefinismus (Podle císaře Josefa II.) . Jeho základnou byl proces  filosofického myšlení západoevropského duchovního života, pro nějž se ujal název osvícenství. Josefinismus začal již za vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780). Ona byla první, kdo barokní církvi v rakouských zemích zasadila těžkou ránu. V důsledku napjaté vojensko-politické situace byla donucena život barokního Rakouska „racionalizovat“, což se dotklo výrazně i církve. Nová vládní opatření hluboko zasáhla do církevních majetkových a právních poměrů a správa veškerého jejího majetku byla postavena pod dozor státu.Přesto si stát podržel svůj dosavadní protireformační charakter ve vztahu k nekatolíkům.

Na dráze nastoupené Marií Terezií pokračoval i její syn Josef II. (1780-1790), který tempo zásahů do církevního života zrychlil a vyvolil z osvíceneckých absolutistických zásad další důsledky. V tomto trendu pokračovali po celé 19. století i jeho nástupci.

Tereziánské a josefinské školství se snažilo, aby vymýtilo českou inteligenci a zněmčilé prostředí v pohraničí a ve městech dusilo český život, jak jen to bylo možné. Ale neudusilo, neboť tlak budí protitlak.

 

- 780 –

Probuzenecký katolicizmus (1850–1918).

 

Politicky a kulturně zdeptaný národ se probudil k novému životu.Veškeré snahy o obnovení českého národního života od jeho počátků až do konečného úspěchu nazýváme národním obrozením. Proti germanizačním snahám josefinismu  se postavili vzdělaní domácí kněží jako pěstitelé českých dějin, jazykozpytu, češtiny,  prózy, poezie a navázali na práci katolických kněží doby barokní. Když byla čeština vypuzena z úřadů a ze škol, zůstala v kostelích. Národ se nepřestal česky modlit. Fary se staly ohnisky vlasteneckého ruchu.Kde působil uvědomělý kněz, tam brzy došlo k založení čtenářských spolků, knihoven, pěveckých a divadelních kroužků. Mnozí kněží se však cítili více jako „buditelé“ než jako apoštolové víry. Nacionální cítění překračovalo někdy přípustné hranice. Změněné poměry vyžadovaly nové prostředky, které by posílily zbožnost lidu. Osvědčily se některé nové pobožnosti jako mariánské májové, křížová cesta a modlitba sv. růžence, jezuité pořádali lidové misie, konala se křesťanská duchovní cvičení, znovu ožily pouti. Byly pořádány velké katolické sjezdy a kněžstvo horlivě pracovalo v životě spolkovém.  Značná pozornost byla věnována tisku jakožto prostředku šíření katolických myšlenek  i obrany proti útokům odpůrců. Vyučování náboženství byla sice věnována velká péče. Učební metody však byly zastaralé a leckdy pokulhávaly za vědomostmi žáků. Učitelé si mimo školu žáků příliš nevšímali. Z takových škol často  žáci vycházeli nábožensky ne příliš vzdělaní. Přesto do roku 1918 setrvávalo 90 procent českého národa formálně v katolické církvi.

 

Austrokatolicizmus, česká moderna, odpadové hnutí, vznik církve československé po 1. světové válce.

 

Vznik samostatného československého státu po skončení první světové války provázelo bouřlivé období národní revoluce symbolizované heslem "Pryč od Habsburků", které  vyvolalo nejen řešení státoprávních otázek, ale bylo spojeno také s nutností vypořádat se s minulostí, s řadou dalších problémů, mezi něž patřil i tzv. austrokatolicismus. Porážkou Rakouska se těsné sepětí monarchie s katolickou církví uvolnilo. Zmizel rozhodující vliv císaře a vůbec státní moci. Česká katolická církev však byla nucena se bránit proti obvinění z „rakušáctví“. Katolicismus byl obviněn jako nástroj ujařmení Čechů v pobělohorském období. Katolické symboly, produkty barokní víry a zbožnosti, byly ničeny. Na pozadí vyústění českého katolického modernismu ožily tendence části duchovenstva, které vedly počátkem r. 1920 až k odpadu některých kněží a k založení tzv. československé církve  a s tím spojeného  odpadového hnutí od Církve římskokatolické nejen kněží, ale především mnoha věřících. Došlo ke sporům a někde i bojům o kostely mezi katolíky a přívrženci nové denominace. Později dochází ke zklidnění napětí, přesto však není pochyb o tom, že neblahé dědictví austrokatolicismu  českou katolickou církev výrazně poškodilo.  

Závěr

Téma vývoje a hodnocení katolicismu v našich zemích  v průběhu posledních třech století  prošlo mnoha změnami a je ve stadiu zkoumání odborníků.   

Comments