Slavnost sv. Petra a Pavla -29.6.2011

SLAVNOST SV. PETRA A PAVLA - 29.6.2011 – středa

 

Liturgické texty

Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů. (V)   Sk  12,1-11:

Při dnešní slavnosti vzpomínáme na dva nejvýznamnější apoštoly prvotní církve Petra a Pavla. Svatého Petra jmenoval Ježíš svým zástupcem. O tom co Petr podnikal,víme ze Skutků apoštolů, z nichž dnes čteme jednu epizodu, vyprávějící  o jeho zatčení.

 

PRVNÍ ČTENÍ Sk 12, 1 – 11: Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce. Zmocnil se ho tedy, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle vstaň!" Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: "Opásej se a obuj si opánky! " Udělal to. Dále mu nařídil: "Přehoď si plášť a pojď za mnou!" Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli pak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel. V tom přišel Petr k sobě a řekl: "Ted' vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid."

 Komentář ke 2. čtení z 2. listu Pavla Timotejovi.  (V)    2 Tim  4,6-8.17-18:

Apoštol  Pavel byl během svého života pronásledován, kamenován, bičován, také dlouhodobé žalářován. Uvedl křesťanství do nežidovského prostředí a v tomto směru ho můžeme pokládat za významného spoluzakladatele křesťanství.  Podle listu, který poslal svému žáku  Timotejovi, očekával svou mučednickou smrt jako na  bránu do věčného života.

DRUHÉ ČTENÍ 2 Tim 4, 6 - 8. 17 – 18:  Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám ode-jít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.  Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( V)  Mt  4,1-11:

Svatý Petr byl prvním z apoštolů, jemuž, jak uslyšíme z Matoušova evangelia, svěřil Kristus  klíče svého království.  Apoštol plnou měrou Boží povolání naplnil a stal se     v očích světa fakticky prvním římským biskupem. V 6. století bylo  Římě už zcela zřejmé, že římský biskup- či papež, je přímým následovníkem sv. Petra.

 

EVANGELIUM Mt 16, 13 - 19: Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"  Šimon Petr odpověděl: ,"Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec

jedno jsme."

 

- 726 –

Církev v novověku

je téma dnešní dějepisné homilie podle projektu „Učící se církev“Lekce 230.                                                               

 

Osnova :

 

a) barokní katolicizmus a misie v Americe a Asii

b) racionalizmus, osvícenství, materializmus (18. a 19. století)

c) Církev v sekularizovaném světě, spor víry a vědy, dělnická

otázka, I. vatikánský sněm

 

Úvod.

 

Křesťanská víra, náboženský život a působení církví představovaly v 16.-18. století v českých zemích nesmírně důležitou součást života společnosti. Raně novověké církve zaujímaly  ke společnosti a státu a vůči sobě různé, často protichůdné až vzájemně nepřátelské  postoje. Násilí v otázce náboženského přesvědčení hrálo výraznou roli.  Obsah termínu církev se během staletí měnil podle toho, jak raně novověké církve ovlivňovaly politický vývoj země i každodenní život jedinců, jak se církve podílely na vzdělání a výchově, jaký byl jejich kulturní vklad do společenského života, jak se vyvíjel přístup elit a širokých vrstev k náboženství pod vlivem barokní spirituality, osvícenství, racionalizmu, materializmu a jiných ideových směrů.

Barokní katolicizmus a misie v Americe a Asii.

Mluví-li se o baroku, nelze opomenout religiozitu baroka, která je jedním z jeho hlavních, ba určujících znaků. Pro období baroka v Čechách můžeme říci, že to bylo období zápasu o katolicismus. Tím se rozhodně nemyslí jen období počátku protireformace a procesu rekatolizace v Čechách pod žezlem vítězných habsburských panovníků. Je to zápas o pravou katolickou osobní víru, která       v různých podobách prochází barokní epochou. Při jejím postupu sehráli významnou roli  jezuité. Už ve dvacátých letech 17. století byli u nás nejpočetnějším řádem a velmi  úspěšné misie v mimoevropských zemích, zejména v Americe a v Asii, náležely k prvořadým úspěchům Tovaryšstva.

Racionalizmus, osvícenství, materializmus (18. a 19. století).

Osmnácté a devatenácté století jsou naplněna převratnými myšlenkami církevními, vědeckými a politickými. Byla pokračováním náboženské reformace, usilovala o reformaci politickou. Jedním z předpokladů takové reformace bylo: sesadit s trůnu církve, především církev římskou. Zlomit její nadvládu nad státem i společností. Místo ní laická společnost brala řízení ducha i světa do svých rukou.

Život probíhal v ovzduší racionalismu. Rozum (ratio) stal se mírou a soudcem všech věcí. Neobstálo před vědomím lidí nic, co se protivilo rozumu a co se vyvyšovalo nad rozum. Uznávalo se jen to, co bylo pokládáno za přirozené, lidskému rozumu dostupné. Společnost chtěla mít svůj život založený na svém rozumu a na své vůli místo na řádu a řízení božím. Pokud racionalismus zasáhl zejména do náboženství, neznamenal úsilí odstranit nebo zničit křesťanství, nýbrž osvobodit je od všeho, co v něm bylo nadpřirozeného.

- 727 –

Tedy vysvléci je z dogmatických soustav a zbavit ho nadpřirozených vlastností: zjevení, zázraků a mýtů. Zato usiloval vážit si v křesťanství ducha a jeho mravních hodnot. Náboženství, v němž důraz položen byl na mravnosti, bylo jim pokrokem proti náboženství, jež kladlo důraz na učení.

České osvícenství směřuje k racionalismu, vyzdvihuje vědu a osvětu, avšak otevřeného materialismu, ateismu a sociální revolučnosti, se zříká.   Státní politika osvíceneckých panovníků z náboženského života učinila nezbytnou součást občanského života, ale křesťanství ideově zredukovala na pouhý etický systém. Šlo pak o to, aby nikdo ve státě nezabíjel a nekradl, aby všichni pracovali a plnili své občanské povinnosti, prostě aby Bůh sloužil zájmům panovníka k udržení jeho režimu. Tento systém byl nazván "josefinismus" podle rakouského císaře Josefa II., který proslul svou razancí, se kterou realizoval osvícenecké myšlenky tohoto tzv. "státního církevnictví" nebo také "spojení trůnu a oltáře".

Církev v sekularizovaném světě, spor víry a vědy, dělnická

otázka, I. vatikánský sněm.

 

Po podřízení víry panovníkovi byla v Evropě dalším stupněm vztahů státu k církvi dechristianizace. Ta mohutně nastoupila zejména ve druhé polovině 18. století, kdy především intelektuální a politické elity programově dospěly k odmítnutí křesťanského Boha. Místo toho se stal měřítkem a středobodem všeho dění člověk a příroda a Bůh byl jen ten, kdo kdysi uvedl svět do pohybu a nyní je mimo něj, případně byl Bůh jen energií či silou, která je všudypřítomná. Navzdory tomu překvapivě u většiny obyvatel Evropy nebývale kvetla hluboká víra v Boha, která byla snad příliš citová a někdy až pověrčivá - prostě většina lidí měla praktickou lidovou víru. Vývoj společnosti však na sebe strhly uvedené elity a ty nekompromisně a systematicky buď zcela vytěsňovaly, až potlačovaly život Církve, anebo z Církve udělaly složku státního aparátu a tak ji řídily             k vlastním účelům.

Během 18. a 19.století se v Evropě postupně, avšak výrazně, měnilo rozložení politické moci - feudálně-církevní panství přestávalo mít rozhodující moc, vznikaly základy skutečné demokracie a lidských práv a svobod. Zároveň s tím slavily přírodní vědy obrovské úspěchy při objasňování stále většího množství dříve nepochopitelných přírodních jevů, čímž ponechávaly čím dál menší prostor tradičně (teisticky) chápanému Bohu jako stvořiteli všech věcí, který přímo řídí běh událostí v přírodě i v životě lidí. Donedávna tajemné jevy jako blesk, zemětřesení, astronomické úkazy (komety, meteority, zatmění a podobně) již nebylo třeba připisovat rukám Boha. "Zázraky" a "božské zásahy" do lidských záležitostí ztrácely věrohodnost. Rozmach vědeckého poznání v 19.století tak zpochybnil mnohé nauky tradičního náboženství. Z úst a per vzdělanců se stále častěji šířily myšlenky jako: "Hypotézu Boha již nepotřebujeme", "Bůh není nic než výplod lidské obrazotvornosti", "Bůh je mrtev", "Náboženství je opiem lidstva", "Náboženství patří do muzea". Moderní přírodověda a filosofie tak postavily základ vědeckého ateismu, vzniklého jako protireakce na dřívější náboženské tmářství a nepřátelské útoky církve proti vědeckému poznání.

 

- 728 –

 

K oslabení vlivu církve na společenské dění té doby vedlo to, že v sociálním ohledu byla církev převážně orientována na pozemkový majetek a na vrstvy zabývající se zemědělstvím (stav selský a šlechtu). Nepochopila význam a dosah průmyslové revoluce a k novému sociálnímu jevu, představovanému  vztahy mezi nově vnikající buržoasií a proletariátem, nepřistupovala zcela reálně. Duchovenstvo poznalo sice poměrně brzy neuspokojivou situaci dělnictva, ale neuvědomovalo si její příčiny. Kromě toho mamutí farnosti rostoucích měst a průmyslových oblastí nemohly vyvíjet řádnou a postačující duchovní správu.  

 

Aby církev vyřešila vznikající problémy, svolal  v roce 1868 papež Pius IX.  I. vatikánský koncil.  Koncil měl podpořit papežovu pozici, když předtím odsoudil velké spektrum soudobých názorů a ideových směrů – mezi nimi racionalismus, liberalismus a materialismus a měl výslovně odmítnout bludy reformátorů, kteří popírají hierarchicky vybudovanou církev a její neomylnou učitelskou autoritu a tím zamezit rostoucí nejistotě uvnitř církve.  Teprve 2. vatikánský koncil důsledně přistoupil k zásadní vnitřní reformě církve.

 

Závěr:

 

Osmnácté a devatenácté století jsou naplněna převratnými myšlenkami církevními, vědeckými a politickými. Byla pokračováním náboženské reformace, usilovala o reformaci politickou. Církev poté, kdy během novověku postupně ztrácela vliv na světskou moc jednotlivých států, a poté, co se vzdalovala problémům tehdejšího života, poznala nutnost přistoupit k vnitřní reformě církve svoláním prvního vatikánského koncilu v roce 1868.  Klíčovým předělem v životě církve  se však stal až druhý vatikánský koncil, konaný v letech  1962-1965,  jehož odkaz je podle slov Jana Pavla II. aktuální i v novém tisíciletí. Začíná nová etapa církve (ačkoliv náznaky reformy se objevovaly v průběhu celého XX. století od samého počátku), kdy se krom vnitřních změn mění i postavení Svatého stolce navenek. Vznikají tedy předpoklady k transformaci do podoby, v jaké se církev, především díky dlouhému pontifikátu Jana Pavla II., nachází dnes.

Comments