Slavnost Matky Boží Panny Marie - 1.1.2012

SLAVNOST MATKY BOŽÍ PANNY MARIE - 1.1.2012 – bílá


Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení ze čtvrté  knihy Mojžíšovy. (I)   Nm  6, 22-27:

První čtení obsahuje dávné požehnání, kterým starozákonní kněží žehnali lidu při oslavě Nového roku. Takto vyprošujeme Boží dobro na člověka. Žehnací formule připomíná, co dá Bůh všem, kdo stojí před jeho tváří. Poukazuje na to, jak jedná Bůh se svým národem. Je dobrotivý, chrání jej, zahrnuje jej přízní a vytyčuje mu celoživotní cestu k dosáhnutí  věčné blaženosti  a štěstí v jeho pevném láskyplném objetí.

1. ČTENÍ Nm 6, 22-27: Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám."

 

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Galaťanům.  (I)    Gal  4, 4-7:

Z úryvku listu apoštola Pavla uslyšíme o Ježíši a Marii, která velkodušně přijala Božího Syna. Ježíšův příchod na svět znamená, že se naplnil čas a dávná zaslíbení, podle nichž mělo být lidstvo opět přivedeno k životu ve společenství  s Bohem. Skrze Pannu Marii  se člověku dostává všech milostí nutných pro spásu. Panna  Maria představuje náročnou  cestu jednotlivého člověka i celého lidstva  k vlastnímu cíli - k věčnému  štěstí. V ní se setkávají cesty člověka          s cestami Božími. Ona je klíčem k poznání, vzorem, předobrazem a cestou.

2. ČTENÍ Gal 4, 4-7: Bratři! Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( I)  Lk  2, 16-21:

Dnešní Lukášovo evangelium nás vybízí k rozjímání o tajemství Božího vtělení. Popisuje závěr vyprávění o narození a obřízce Ježíše Krista.  Maria uchovává tyto události ve svém srdci a přemítá o jejich významu. Správně pochopila všechno, co se vztahuje na jejího Syna.  Pochopila jeho nezměrnou velikost i to, že v Ježíši nalezne člověk věčné štěstí, po němž touží.

 

EVANGELIUM Lk 2, 16-21: Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.

 

- 836 –

Touha po věčném štěstí

 

je téma dnešní filozofické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 266  s odkazem na znění  modlitby nad dary: „Bože, tvá láska je počátkem i dovršením všeho dobra…“.                                                            

 

Osnova:

a) člověk touží po plném a nezkaleném štěstí

b) pozemské nedokáže tuto touhu naplnit (smyslové požitky ani věda, umění)

c) touha po štěstí by byla nesmyslná, kdyby takové neexistovalo

Úvod.

Bůh je tvůrcem veškerého stvoření. Jako majitel a tvůrce díla vede a určuje všemu i cíl. Bůh člověku stanovil konečný cíl u sebe v nebeských výšinách. Člověk sám však na něj nedosáhne. Cílem člověka není přirozené štěstí, uspokojení tužeb těla či duše, rozumu, vůle nebo srdce. Cílem člověka je účast na nekonečném životě Svaté Trojice. Boží láska chce člověka naplnit nezměrným štěstím, které nekonečně převyšuje vše,co by si člověk mohl i v nejvelkolepějších snech představovat jako vrchol a naplnění svého štěstí:

Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují, praví Písmo svaté (1 Kor 2,9).

Pro dosažení tohoto vznešeného cíle Bůh chce, abychom se k němu vraceli cestou, kterou nám vyznačil. Je pouze jeden Bůh, a tudíž také jediná cesta         k Bohu. Tuto cestu si nemůžeme sami vybrat, neboť jí vytyčuje sám Bůh, který je naším počátkem i cílem. Pouze on může určit cíl a cestu, jež k němu vede. Naše láskyplná odpověď tedy spočívá v hledání jeho vůle. Tím uznáváme jeho nadřazenost a naší celkovou závislost na něm.

Člověk má Bohu dát, co Bohu náleží, svým životem odpovídat na Boží Lásku. Vše má směrovat k cíli, pro nějž byl stvořen. A v tom je smysl jeho života. Člověk je stvořen pro lásku! Má přijmout dílo Vykoupení a tak zachránit duši. Jestliže se nevrátí k Bohu, neobrátí, bude navěky zatracen. Je hříšníkem, neustále potřebuje očišťující milost Boží, jež se k němu láskyplně sklání jako milosrdný Samaritán. Kristus je jediným Spasitelem všech lidí. Díky spasitelným prostředkům, které  zanechal, se člověk očišťuje, vrací k Bohu, prokazuje mu svou lásku hledajíc možnosti naplnění vůle Boží, života podle jeho přikázání, života s Kristem, jenž je jeho Pánem, Králem a nejlepším přítelem. Celým srdcem také miluje člověk Matku Spasitelovu, která se pod křížem stala Matkou všech lidí. Skrze ni se člověku dostává všech milostí nutných pro spásu. Miluje Boha z celého srdce a ze všech svých sil. Bůh je jeho  dobrodincem, který jediný je schopen  obdarovat ho  všemi, pro něho  dosud nepředstavitelnými poklady, ukazuje mu nádherný, veliký palác na vysoké hoře. Podívej, říká, to vše jsem ti dal, abys mohl vytrvat na dlouhé cestě za svým cílem. Tam budeš nekonečně šťastný, tam tě čeká dobro mnohokrát přesahující tvoje nejsmělejší představy. Jestliže však svého cíle nedosáhneš, budeš navěky nešťastný!

- 837 –

Člověk touží po plném a nezkaleném štěstí.

 

Chtějí-li lidé prožívat věčné štěstí, nesmějí o věčném životě pochybovat. Ti, kteří věří, touží po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřují Kristovým příslibům a nespoléhají na své síly, ale na pomoc Ducha svatého.

 „Toho (svého Ducha) na nás vylil v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista, abychom — ospravedlněni jeho milostí — dostali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3,6-7). „Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal!“ (Žid 10,23).

Ctnost naděje odpovídá na touhu po štěstí, kterou Bůh vložil do srdce každého člověka. Očišťuje je a zaměřuje k nebeskému království, chrání před malomyslností, je oporou ve chvílích opuštěnosti  v očekávání věčné blaženosti. Vzpruha naděje chrání před sobectvím a vede k radosti z lásky. Příslib, že budeme vidět Boha, přesahuje jakékoliv štěstí. Kdo vidí Boha, dosáhl všeho dobra, na které je možno pomyslet.

 

Pozemské nedokáže tuto touhu naplnit (smyslové požitky ani věda, umění).

Touha po opravdovém štěstí osvobozuje člověka od nezřízeného lpění na statcích tohoto světa, aby dosáhla svého naplnění v patření na Boha a v Boží blaženosti. Slíbená blaženost nás staví před rozhodující mravní volby. Vybízí nás, abychom očistili své srdce od nízkých pudů a abychom hledali lásku k Bohu nade vše. Učí nás, že pravé štěstí není ani v bohatství nebo v blahobytu, ani v lidské slávě nebo v moci, ani v žádné lidské činnosti, jakkoliv může být užitečná, jako věda, technika, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu, prameni veškerého dobra a veškeré lásky.

Touha po štěstí by byla nesmyslná, kdyby takové neexistovalo

Člověk poznává, že je stvořen pro štěstí. "Stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v tobě." (sv. Augustin). Kdyby štěstí neexistovalo, necítili bychom touhu po něm.

Závěr

Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha. Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá. Touha po štěstí je založena na povolání člověka ke společenství s Bohem. K rozhovoru s Bohem je člověk zván již od svého vzniku. Existuje totiž jenom proto, že ho Bůh z lásky stvořil a neustále ho z lásky zachovává. Skrze Rodičku Boží, Marii slavnou Pannu, znovu jsme se totiž zrodili k životu věčnému.  Mateřská přítomnost Panny  Marie živým způsobem představuje náročnou  cestu jednotlivého člověka i celého lidstva k vlastnímu dovršení - k věčnému  štěstí. V ní se setkávají cesty člověka s cestami Božími. Ona je tedy klíčem k poznání, vzorem, předobrazem a cestou.

Comments