Slavnost Ježíše Krista Krále - 25.11.2012

SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE – 25.11.2012 - neděle


Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Daniela.  (IB)   Dan  7, 13-14:

 

Prorok Daniel zaznamenal své vidění dějin věčnosti, do kterých mocně zasahuje osobnost, v níž podle Písma poznáváme Ježíše Krista. Zatímco v běhu času probíhají dějiny lidstva, Bůh všechno pozoruje z pohledu věčnosti a na základě jednání lidí vynáší soud. Na konci věků  Bůh Otec svěřuje věčnou vládu  a soudní moc nad Božím královstvím, svému Synu. Ovšem Boží Syn nepřichází  proto, aby jen soudil, nýbrž hlavně, aby dával spásu a věčný život.

 

1. ČTENÍ Dan 7, 13 – 14: Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel     ( někdo ) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.

 

 

Komentář ke 2. čtení z knihy Zjevení.  (IB)    Zj  1, 5-8:

V úryvku z úvodu knihy Zjevení apoštola Jana nám Ježíš poukazem na předcházející čtení Danielovo proroctví přináší hodnověrné zjevení Boha Otce. Jeho Syn - Ježíš Kristus se svým zmrtvýchvstáním stal základem nového pokolení, jehož údělem je věčný život. Jemu budou na konci časů podřízeni všichni. Ti, kdo přijímají Kristovu vládu nad svým životem, mají už nyní účast na společenství s věčným Bohem, počátkem a cílem všeho stvoření a původcem času.

 

2. ČTENÍ Zj 1, 5-8: Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen.  Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen. Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.

 

 

 

Komentář k evangeliu podle  Jana.  ( IB)  Jan  18, 33b-37:

    

Ježíšův rozhovor s Pilátem z Janova evangelia je jednou velkou úvahou na téma královské důstojnosti. Střetává se zde přitom několik pohledů.  Pravdivé je vyjádření  samotného Ježíše. On je opravdu králem, jeho království však patří do světa věčnosti. Do našeho světa času Ježíš pouze sestoupil, aby nám zjevil pravou Boží tvář, kterou uvidíme, až se s ní opět shledáme při našem vzkříšení nebo proměny  na konci časů. 

 

EVANGELIUM Jan 18, 33b-37: Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?" Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud." Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

 

 

 

 

- 1024–

Bůh je věčný

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 326  s odkazem na znění  2. čtení Zj 1,5-8 a Katechismus katolické církve (KKC) 212-213; 679.                                                          

 

Osnova:

a) jsem, který jsem – od věků na věky

b) Kristus – Pán věčného života

c) Eucharistie – záruka věčného života i pro nás

 

Úvod.

Z hlediska naší víry pojem Věčný Bůh znamená, že  jde o bytost nadčasovou, u níž neexistuje včera, dnes a zítra, ani to, co bylo, je a bude. On všechno vidí „právě teď, nyní“ a  v této „době“.

Bůh má pro věčnost věčný plán. Tento plán vypracoval podle své vůle. Abychom poznali věčný Boží plán, musíme nejprve vědět, co je to věčnost. Z Písma můžeme vyrozumět, že věčnost má dvě části.

První věčností je doba  od počátku Slova, jehož čas neznáme (Jan1,1-3):  

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“

Počátek Slova je věčností bez počátku. Je odlišný od počátku  v Genesis 1,1. Až ten teprve je počátkem vesmíru, který nastal v čase a který může být časem měřen. Druhá věčnosti je bez konce a překračuje rámec času.  V Písmu se hovoří o „novém nebi a nové zemi“ i o pojmu  „na věky věků“.

První věčnost a druhá věčnost jsou v nebi propojeny; jsou spojeny a klenou se od minulé věčnosti až po budoucí věčnost, přičemž v sobě nenesou žádný časový prvek. O věčnosti nemůžeme říci, kdy začíná ani kdy končí. Avšak v určitém momentě Bůh stvořil vesmír. Čas začal plynout od založení světa a od té doby se dá o událostech uvažovat v časových pojmech.

Bůh má věčnou vůli. V první věčnosti učinil Bůh zásadní rozhodnutí. Jeho vůle je skryta v Božím srdci, ale Boží plán se projevuje navenek. Je pro Boha ústředním bodem a současně je také Božím cílem. Věčný Boží plán začíná Božím úmyslem a vůlí v první věčnosti a končí svým úplným naplněním v druhé věčnosti.

Jaký plán Bůh před založením světa pojal? První, na co Bůh pomýšlel, byla jeho věčná láska k Synu. Jan (17,24) říká, že Otec miloval Syna „před založením světa“. Druhým Božím úmyslem před založením světa bylo předurčit svého Syna k tomu, aby byl Mesiášem. Věčný Boží plán bude definitivně naplněn v druhé věčnosti.

Jsem, který jsem – od věků na věky.

 

Bůh nemá začátek. Řečeno slovy Bible: Od věků až na věky jsi ty, Bože. Nikdy         v minulosti nebylo období a nikdy v budoucnosti nebude období, kdy by Bůh neexistoval. Bůh sám o sobě říká, že je ten, který jest a který byl a který přichází. On je stále stejný: Já Hospodin jsem se nezměnil. Jaký byl Bůh v minulosti, takový je i nyní a takový vždy zůstane (212).

 - 1025-

Jméno Boha je zastřeno tajemstvím.Dle kardinála Ratzingera(Úvod do křesťanství):  Jestliže se Bůh představil Mojžíšovi jménem „Já jsem“, můžeme ho označit jako toho, který „Je“, jako to, co zůstává a stojí při všem zanikání: „Veškeré tělo je tráva, každý člověk je jak polní květ. Usychá tráva, usychá polní květ, jen slovo našeho Boha potrvá věčně“ (Iz 40,6-8).  Uprostřed divadla pomíjejícnosti Bůh Izraele „JE“ – ne „bude“, ale „JE“ : Všechno vzniká a zaniká, jen Bůh „JE“ !(213).

 

Sv. Jan opakuje v tísnivé situace větu  proroků  „Já, já jsem ten první, já jsem i poslední.“  (Iz 48,12).  Ve větě „Já jsem“ stojí Bůh Izraelův proti bohům, kteří padají a jsou pomíjející. Apoštol Jan bere tuto větu jakožto ústřední  myšlenku jak pro pojem Boha, tak i pro obraz Krista. Dostává ji do středu svého svědectví o Ježíši Kristu. Jádro jeho evangelia se snad vůbec točí kolem této myšlenky: „Ježíš je zjevení jména Božího“. Jméno Boží vystupuje jako základní motiv ve verších Jan 17,11.12.26. Nebo: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa“   (Jan17,6). Ve čtvrtém evangeliu ono „Já to jsem“  vztahuje Ježíš na sebe a proto je zřejmé, že on sám je tím jménem. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších.“ (Jan 8,24). Myšlenka jména zde vstupuje do posledního stadia. Jméno již není pouhé slovo, ale osoba: Ježíš sám. Jan nám představuje Pána Ježíše Krista jako skutečné, živé jméno Boží. V něm můžeme Boha přímo oslovit, v něm vstoupil Bůh jako Ježíš Kristus  jednou provždy do přímé spoluexistence s námi. Společně Otcem a s Duchem svatým můžeme vzývat v jeho trojjedinosti  jeho osobní Božské bytí.

 

Kristus – Pán věčného života.

Ježíš Kristus je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření. Jím bylo stvořeno všechno, co je na nebi i na zemi, věci viditelné i neviditelné, jak trůny, tak panství, jak vlády, tak mocnosti - všechno je stvořeno skrze něj a pro něj.“         (Kol 1,15-16).

Kristus je Pánem a Králem věčného života. Jako Vykupiteli světa mu náleží plné právo definitivně soudit skutky i srdce lidí. Toto právo totiž „získal“ svým křížem. Také Otec „všechen soud odevzdal Synovi (Jan 5,22). Avšak Syn nepřišel proto, aby jen soudil, nýbrž aby také dával spásu a život, který je v něm. Odmítáním milosti v nynějším životě se každý již sám odsuzuje - dostane (odplatu) podle svých skutků a může se odsoudit i k věčné záhubě, jestliže odmítne Ducha lásky (679).

 

Eucharistie – záruka věčného života i pro nás.

 

Čas sice pokračuje ve svém běhu, ale při slavení eucharistické památky Kristovy oběti máme už nyní účast na chlebě  věčného života.

Na závěr

Ježíš Kristus Král je přede vším a jím všechno stojí; on je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby ve všem držel prvenství. Vždyť Otci se zalíbilo, aby veškerá plnost přebývala v něm a aby jeho prostřednictvím všechno smířil se sebou. Skrze něj způsobil pokoj, když krví jeho kříže usmířil to, co je na zemi, i to, co je na nebi.

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk                             Vypracoval MUDr. Leopold Mann 

- 1026–

Comments