Pronásledování Církve: Slavnost Petra a Pavla 29.6.2009

SLAVNOST SV. PETRA A PAVLA – pondělí 29.6.2009 – červená


Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů.  (V.  str. 225)    Sk  12,1-11:

 

Když při dnešní slavnosti vzpomínáme na význam a zásluhy apoštola Petra pro církev, připomeňme si též, že byl od mocných tehdejšího světa často pronásledován, několikrát zatčen a uvězněn. Nakonec už jako římský občan byl v roce 64 za císaře Nerona v době velkého pronásledování křesťanské obce v Římě ukřižován.  

 

1. ČTENÍ Sk 12, 1 – 11:  Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce. Zmocnil se ho tedy, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stráž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle vstaň!" Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: "Opásej se a obuj si opánky! " Udělal to. Dále mu nařídil: "Přehoď si plášť a pojď za mnou!" Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli pak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel. V tom přišel Petr k sobě a řekl: "Ted' vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid."

 

Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Timotejovi.  (V.  str. 227)   2 Tim   4, 6-8. 17-18:

Dnešní slavnost je rovněž věnována vzpomínce na památku pro církev neméně významného apoštola Pavla. Jeho osud byl podobně tragický jako apoštola Petra. I on byl při velkém pronásledování křesťanů v Římě zatčen  a nakonec  sťat mečem. Předtím  napsal z vězení svému nejbližšímu spolupracovníkovi Timotejovi následující list na rozloučenou.

 

2. ČTENÍ  2 Tim 4, 6 - 8. 17 – 18: Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo  s láskou čekají na jeho příchod. Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

 

Komentář k evangeliu podle  Matouše. ( V. str. 227)  Mt  16, 13-19:

           

Matoušovo evangelium je svědectvím o pověření svatého Petra Ježíšem, aby se stal po jeho odchodu k Otci hlavou viditelné církve zde na zemi. Obdařil ho k tomu současně příslušnými pravomocemi. Petr, jako oddaný Kristův služebník,  se stal prvním biskupem církve, jejíž zájmy ve jménu Ježíše Krista až ke smrti umučením horlivě prosazoval.    

 

EVANGELIUM Mt 16, 13 - 19: Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: ,"Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!" Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já  a Otec jedno jsme."

 

                                                                        - 330 -

                                                  

Pronásledování Církve římským státem  (64-311)

 

je téma dnešní  dějepisné homilie podle projektu „Učící se církev“ –Lekce 99.         

        

                                                                 

Osnova :

 

a) Neronovo pronásledování (mučednictví Petra a Pavla)

 

b) pronásledování za Decia a Diokleciána

 

c) svoboda křesťanům, edikt milánský

 

d) stručné důvody pronásledování: křesťanství hájí svobodu svědomí, proto muselo přijít ke střetnutí           s pohanským státem

 

Úvod.

 

Křesťané se v prvních třech stoletích po Kristu stali objektem pronásledování světských panovníků, z nichž krutostí a rozsahem nejvíce vynikli římští  císařové Nero, Decius, Valerián  a Dioklecián Jedněmi z prvých obětí se stali apoštolové svatý Petr a svatý Pavel.

 

Neronovo pronásledování (mučednictví Petra a Pavla). 

Římský císař Nero na podezření, že sám nechal v roce 64 zapálit Řím, odpovídá jemu vlastním způsobem – obviní ze žhářství příslušníky tehdy nově vzniklé náboženské sekty: křesťany. Tím rozpoutá první pronásledování křesťanů v římských dějinách. Křesťané  jsou v roli obětí. Nero potřebuje nutně zkrotit rozhořčení lidu a uchyluje se  k nemorálnímu, leč populistickému gestu. Za strůjce požáru označí malou komunitu křesťanů. Proti křesťanům, kteří z větší části náleží k lidem prostého původu často osobně nesvobodným a nechráněným římským občanstvím, postačí obvinění  z nedovoleného náboženství. Ti jsou poté pronásledováni, vyslýcháni a popravováni. Ve výsledku jich však doplácí na císařský hněv zhruba 200 - 300 z celé křesťanské obce, která tehdy v Římě čítá 3000 členů, tedy přibližně desetina. Odsouzenci jsou rváni na kusy psy, přibiti na kříže či v noci upalováni.

 

Tomuto období se připisuje i smrt sv. Petra a sv. Pavla. Ještě před rozpoutáním masového pronásledování po požáru Říma byl zatčen a uvězněn apoštol Pavel a později i Petr. Zanedlouho poté jsou oba odsouzeni k smrti a popraveni.

                                                  

Jakkoli dramatických a brutálních rysů toto pronásledování nabylo, zůstává  pouhou epizodou. Mnohem závažnější je, že se římský stát rozhodl obvinit           z nedovoleného náboženství křesťany jako takové, a začal přijímat, podporovat a rozdmýchávat pomluvy a zášť pohanských lidových vrstev proti nim.

 

                                                    - 331 -                                                   

Pronásledování za Decia a Diokleciána.

Zpočátku se choval římský stát ke křesťanství celkem nevšímavě. Dbal pouze na to, aby jeho stoupenci nevybočovali z poddanských povinností. Přesto místy docházelo k jejich občasnému stíhání, k němuž nejčastěji zavdávala příčinu neúčast křesťanů na císařském kultu. Ale ve 3. století se již tato víra rozšířila takovou měrou, že velký počet jejích přívrženců vzbuzoval u státu obavy.

 

Císař Decius postřehl, že organizovaná společenská moc církve vyrostla             v nebezpečného konkurenta státu, v činitele, který jej hrozil podrýt a zmařit jeho moc. Za takových okolností se císaři nezdála zdrženlivá politika, kterou stát do té doby zachovával, na místě a zahájil r. 250 proti křesťanům vyslovený boj, který měl římským zbraním v boji s barbarským nebezpečím vrátit přízeň bohů. Za jeho vlády se uskutečnil první celoříšský organizovaný zásah proti křesťanům. Decius nařídil pronásledování, které se již neobracelo proti jednotlivým osobám, nýbrž proti veškeré křesťanské společnosti. Přikázal především stíhat biskupy, kněze a vůbec vůdčí osobnosti a přísně nutit křesťany k účasti na veřejných obětech. Nařídil, aby úřady nečekaly na udání, nýbrž aby z vlastní iniciativy zjišťovaly křesťany a nutily je pod trestem smrti k uznání státního náboženství. Krev tekla proudem, všeobecné pronásledování se však minulo účinkem.           Z krvavé lázně vyšlo křesťanství mnohem silnější. Během pronásledování se upevnila autorita biskupů a pružná a životaschopná organizační struktura církve neuznala úhony. Osvědčila se správnost zásady, že mučednická krev je nejlepším semenem křesťanství.

Císař Dioclecián vládl po r. 284. Zpočátku si jeho vláda nesla prvky tolerance ke křesťanům. I jeho manželka se považovala za křesťanku. Počet křesťanů v té době rostl a zároveň stoupal jejich vliv v armádě a byrokracii. To komplikovalo panovníkovy snahy o obnovu říše, například v případě, kdy křesťanští vojáci odmítali bojovat. Dioclecián  proto vydal v roce 303 edikty proti křesťanům, v němž přikazuje veřejně se přihlásit ke státním pohanským kultům,  zakazuje křesťanské bohoslužby a rituály, ničí křesťanskou literaturu, dokonce boří křesťanské chrámy. Křesťané jsou vrháni do arén jako potrava pro hladovou dravou zvěř. Mnoho křesťanů projevilo nebývalou odhodlanost  setrvat  u své víry a dobrovolně se stalo mučedníky.Teprve až po Dioclecianově odstoupení jeden ze spolucísařů roku 311 pronásledování křesťanů zastavil.

 

Svoboda křesťanům, edikt milánský.

 

Když se dostal k moci císař Konstantin, rozhodl se dát křesťanům Milánským ediktem (313) svobodu. Tolerance a laskavost však nebyla  jeho jediným motivem. Ideologie římského státu prodělala mnoho změn. Od republikánského mnohobožství přes kolísání mezi tolerancí k různým náboženským tradicím  a nuceným obšťastňováním v centrálním kultu Jupitera, stal se nakonec císař sám spojujícím božským symbolem říše. Že křesťané tento kult císaře odmítali, bylo vždy znovu důvodem jejich pronásledování. O co však v samém základu šlo, bylo hledání jediné státní ideje v jediné říši, hledání shody v etických a náboženských hodnotách jako podmínky životaschopnosti toho obrovského mnohonárodního a multikulturálního celku, jaký představovala Římská říše.  

 

                                                      - 332 -

Konstantin pochopil, že jen radikálním obratem dosavadní politiky může obnovit zchátralou soudržnost: křesťanství, které dosud vždycky platilo za ohrožení státu, se mělo pozvolna samo stát ideologickým základem státu. To nebyla jen pomoc římskému státu, nýbrž také křesťanství tím bylo „zneškodněno“, neboť bylo zavázáno ke společné odpovědnosti.Toto pochopení bylo velikým politickým výkonem císaře Konstantina. O šedesát let později, po toleranci a zrovnoprávnění, učinil císař Theodosius  r. 380 další krok: učinil křesťanství definitivně státním náboženstvím a začal pronásledovat zase pohany. Tím začala epocha spojení církve a státu, plná konfliktů, jež na půl druhého tisíciletí utvářela podobu křesťanství.

 

Stručné důvody pronásledování: křesťanství hájí svobodu svědomí, proto muselo přijít ke střetnutí  s pohanským státem.

 

K pronásledování křesťanů vedlo několik ideových důvodů. Křesťané přicházeli     s jiným, novým pojetím Boha, které v sobě neslo náboženský přesah v šíření nových morálních hodnot.  Ale náboženské představy v Římě byly směřovány pozemským rozměrem a hlavou snah byl císař. Křesťané byli vedeni Ježíšovou láskou a neaspirovali na římské myšlení. Odlišovali se od římské společnosti, od jejího životního stylu. Humanitní profil církve byl terčem nenávisti a kritiky.

Na závěr:

 

Navzdory těžké světové situaci, navzdory jisté krizi v církvi nebo v křesťanství vůbec, má křesťanské poselství svou sílu. Nero a další císaři pronásledovali křesťany nikoliv z obavy před ohrožením z jejich strany, ale kvůli ideálům, které hlásali. I přes nedokonalosti  lidí církve, křesťanství a evangelium prokázalo schopnost měnit skutečnost. Právě toho se bojí fundamentalisté a nepřátelé církve všech dob. Bojí se, že křesťané změní jejich uspořádaný svět, že ho znejistí. Stejně tak se křesťanství bojí i vlády mnohých států – a proto ho nepodpoří. Křesťanství šíří morální hodnoty. Pokud ideje nejsou založené na etickém základě, jak to připomínal Jan Pavel II., rozpadnou se. Dokonce  i když budou takové, jako byly ideály francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství. Bez etického základu se obrátí v opak a stanou se diktaturou.

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

 

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                  - 333 –

Comments