Přivlastnění Ospravedlnění - 2. neděle po Narození Páně - 3.1.2010

2. NEDĚLE  PO NAROZENÍ PÁNĚ - 3.1. 2010 – bílá


Komentář k 1. čtení z knihy Sirachovcovy (IA.  str.49)   Sir  24,1-4. 12-16:

 

Text prvního čtení z knihy Sirachovcovy je velkým chvalozpěvem na Boží moudrost. Ztělesněná moudrost, kterou Nový zákon vidí v osobě Ježíše Krista, opěvuje svrchovaného Boha. Zjevuje, že je s ním nerozlučně spojena. Ztotožňuje se s Božím slovem. Boží slovo je tedy silou, která tvoří, zjevením, které osvěcuje, s mocí Ducha svatého ospravedlňuje a oživuje.

 

1. ČTENÍ Sir 24,1-4.12-16: Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.
 Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!  Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu.  Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo.Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.

 

Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Efesanům.  (IA.  str. 50)    Ef  1, 3-6. 15-18:

I druhé čtení  uvádí chvalozpěv apoštola Pavla vysvětlující, jakou úlohu v dějinách spásy má Otec, Kristus a Duch svatý. Hymnus rovněž poukazuje na to, že základním zákonem dějin spásy je velkodušná Boží láska ke člověku.

 

2. ČTENÍ Ef 1,3-6.15-18: Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna. Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat      a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.  

 

Komentář k evangeliu podle  Jana.  ( IA. str. 50)  Jan  1, 1-18:

           

Úvodní slova Janova evangelia poetickým způsobem představuje Ježíše – Boží slovo,  existující od věčnosti, ve třech etapách dějin spásy. Vstoupilo do nich při stvoření , aby později  přijalo lidství. Tváří tvář Pánu Ježíši je člověk postaven před životní rozhodnutí: odmítnout jej, nebo přijmout, nevěřit mu, nebo uvěřit. Kdo uvěří, je s mocí Ducha svatého ospravedlněn a stává se Božím dítětem.

 

EVANGELIUM Jan 1,1-18: Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.  A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' " Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.  Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

                                                      - 441-

Přivlastnění ospravedlnění

 

je téma dnešní  katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ –      Lekce 134  s odkazem na znění dnešního evangelia Jan 1,1-18 a Katechismus katolické církve (KKC) 1987-1995.                

                                                                 

Osnova :

 

a) odděluje člověka od hříchu a smiřuje ho s Bohem

b) je přijetím Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista

c) bylo nám zaslouženo utrpením Ježíše Krista

d) navozuje spolupráci mezi Boží milostí a svobodou člověka

e) dohoda o ospravedlnění mezi katolíky evangelíky

 

Úvod.

 

Člověk  povolaný k věčné blaženosti, ale zraněný hříchem, má zapotřebí Boží spásy. Boží pomoc je mu poskytována v Kristu prostřednictvím zákona, který člověka řídí a Boží milosti, která ho posiluje. O milosti a ospravedlnění (viz) blíže pojednávalo již  téma č. 59 o účinnosti milosti (viz), které  je  dnešním námětem rozvinuto.

Odděluje člověka od hříchu a smiřuje ho s Bohem.

Mocí  milosti Ducha svatého můžeme být ospravedlněni. Očištěni od našich hříchů (1987, 1988).  On je nejvyšší hybnou silou našeho duchovního života. Uvádí v činnost nadpřirozený život, jehož základem a zdrojem je Ježíš.  Jak Duch svatý přivlastňuje duším zásluhy našeho Pána Ježíše Krista? Duch svatý svou milostí předchází, probouzí, volá, vnuká a pak ospravedlňuje: rozvine v nás božský život a ničí skvrny a stíny hříchu; dokonalá lítost, způsobená v nás Duchem svatým, nás odvrací od zla a obrací nás k Bohu, našemu cíli. Pohyb vložený do duše při ospravedlnění se má rozvíjet a pokračovat bez ustání. Duch svatý se nespokojí s připravenou pomocí, abychom mohli vstoupit na cestu spravedlnosti a svatosti, on nás dále osvěcuje, posiluje a vede, dokud nedojdeme do cíle a přístavu spásy.

Je přijetím Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista.

 

Základním předpokladem k ospravedlnění je proměna našeho chybného postoje  k Bohu.  Teprve naše obrácení skrze víru v Ježíše Krista pod vlivem působení milosti Ducha svatého nám umožní  odvrátit se od hříchu a přijmout od Boha odpuštění a spravedlnost (1989, 1990, 1991).

 Bylo nám zaslouženo utrpením Ježíše Krista.

 

Ospravedlnění uděluje  Bůh z milosti křtem  a to všem, kdo věří. Zdarma. Protože už je vykoupil svým utrpením a obětí Ježíš Kristus (1992). Člověk  se ovšem k přijetí těchto svátostí rozhoduje svobodně. V jeho dalším životě se pak následná  změna postoje k Bohu projeví souladem víry se slovem Boha, který ho volá k obrácení, a v láskyplné spolupráci s působením Ducha svatého v něm i mimo něj (1993, 1994). Duch svatý se stává vnitřním učitelem ospravedlněného. Jím je posvěcena celá jeho bytost (1995).

 

- 442 -

Dohoda o ospravedlnění mezi katolíky evangelíky.

 

31. října 1999 se představitelé Římskokatolické církve a Světové luteránské federace (WLF) sešli, aby podepsali Společnou deklaraci o Doktríně o ospravedlnění, v níž obě církve společně vyznaly:

 

„Pouze skrze milost, ve víře v Kristovo spásné dílo a nikoli za nějaké zásluhy z naší strany jsme Bohem přijati a dostáváme Ducha Svatého, který obnovuje naše srdce, když nás připravuje a povolává nás pro dobré dílo“.

 

Závěr:

 

Ospravedlnění vyžaduje obrácení,  křest a víru v Ježíše Krista. Člověk se pod vlivem milosti obrací k Bohu a odvrací se od hříchu, a tak přijímá odpuštění a spravedlnost shůry.  Ospravedlnění zahrnuje odpuštění hříchů, posvěcení a obnovu vnitřního člověka.  Ospravedlnění nám bylo zaslouženo Kristovým utrpením a je nám uděleno křtem. Ospravedlnění  nás uvádí v soulad se spravedlností Boží, která nás činí spravedlivými. Jeho cílem je oslava Boha a Krista a dar věčného života. Je svrchovaným dílem Božího milosrdenství.

 

Comments