Povinosti rodiču k dětem - Svátek svaté rodiny 27.12.2009

SVÁTEK SVATÉ RODINY – neděle  - 27.12.2009 – bílá


Komentář k 1. čtení z první  knihy  Samuelovy (IC.)   1 Sam  1,20-22. 24-28:

 

V příběhu o naplnění touhy  rodičů po dítěti, zaznamenaném v knize Samuelově, Hospodin vyslyšel modlitbu matky plnou víry a naděje a matka počala a porodila syna. V chrámu Božím ho zaslíbila k trvalé službě Hospodinu s vědomím, že ho od něj obdržela jako Boží dar.  Podobně se stalo Marii a Josefovi, když po třech dnech hledání našli malého Ježíše v chrámu Páně. Právě tam Ježíš zahájil své poslání – přinést všem spásu.   

1. ČTENÍ  1 Sam 1,20-22. 24-28: Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna, dala mu jméno Samuel a pravila:“Od Hospodina jsem si ho vyžádala.“Muž Elkana a celá jeho rodina odešli, aby obětovali Hospodinu výroční oběť a splnili svůj slib. Ale Anna neodešla. Řekla totiž svému muži: „Přivedu chlapce, až ho odstavím, aby se ukázal před Hospodinem a zůstal tam navždy.“ Když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“I klaněli se tam Hospodinu.

 

Komentář ke 2. čtení z prvního listu apoštola Jana.  (IC.)    1 Jan  3, 1-2. 21-24:

Ve Svaté Rodině vidíme dokonalost vztahů a citů tak, jak si je přeje 4. přikázání desatera: "Cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“. Ježíš je spravedlivý, bez hříchu a je vzorem pro každého křesťana. Apoštol Jan ve svém listě dále rozvíjí tuto myšlenku, že působením křtu a přijetím Boží lásky v Duchu svatém budeme znovuzrozeni a staneme se Božími dětmi, povolanými k novému životu, který vyústí v dokonalou jednotu s naším milujícím Otcem.

 

2. ČTENÍ z prvního listu apoštola Jana:  1 Jan  3, 1-2. 21-24: Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  8, 41-52:

           

Vyprávění o nalezení Ježíše v chrámu z Lukášova evangelia je sondou do rodinného života.  Život Ježíše měl být podobný životu jiných lidí; měl se narodit jako bezbranné dítě, které potřebuje otce, aby ho ochraňoval a naučil ho to, co jiní otcové učí své děti. Když Ježíš dospíval,  poslouchal rodiče a prospíval moudrostí.  Projevila se oboustrannost láskyplných vztahů v rodině. Ze strany rodičů vytvořením domova, v němž je něha, úcta, věrnost, nezištná služba a ze strany dítěte, které projevuje svou úctu opravdovou ochotou a poslušností.


EVANGELIUM Lk  8,41-52: Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého
Otce?“Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.  

- 435-

Povinnosti rodičů k dětem

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 132  s odkazem na znění 1 Jan 3,1-2, 21-24  a Katechismus  katolické církve (KKC) 2221-2231.                

                                                                 

Osnova :

 

a) vytváření domova a výchova k ctnostem KKC 2221–2224

b) rodiče – první hlasatelé evangelia svým dětem

c) starost o hmotné a duchovní potřeby KKC 2221–2231

 

Úvod.

 

Do vztahů  mezi lidmi zasahuje svým poselstvím čtvrté přikázání. Týká se především vzájemných poměrů v rodině, vztahů mezi rodiči a dětmi. Vzorem pro nás  je rodina Marie, Josefa a Ježíše. Na Svaté Rodině je krásné pozorovat,  jak se lidé  ujímají vtěleného Boha a učí ho všem těm obyčejným lidským věcem. Mohli bychom říci, že Josef s Marií naučili Božího Syna po lidské stránce mnoho skvělých věcí. Jaký asi byl Josef,  jak v něm asi působila milost, aby byl schopen splnit svou úlohu a vychovat Božího Syna? Josef byl Ježíšovým učitelem a mistrem, jednal s ním s ohleduplnou láskou a staral se o něho obětavě a radostně. Jistě, dosáhnout dokonalosti Svaté Rodiny je nemožné, ale je třeba se k této dokonalosti alespoň trpělivě přibližovat.

 

Rodina je dodnes  základní buňkou lidského společenství, kde se člověk učí správným postojům, aby je dovedl správně použít  v celé lidské společnosti. Často máme představu, že čtvrté přikázání se týká jen dětí. Boží přikázání však byla dána pro dospělé lidi. Povinnost úcty k rodičům, jak si přeje Bůh, se vztahuje především na ně. Je do ní zahrnut  pojem otcovství a mateřství. Neobrací se tedy v prvé řadě na děti, ale na rodiče samé, od nich žádá, aby udržovali otcovství a mateřství v úctě! Aby děti mohly rodiče ctít, musí být rodiče úcty hodní. Aby je mohly milovat, musí být lásky hodní. Aby je mohly poslouchat, musí rodiče umět poroučet a zachovávat si autoritu. Kde děti své rodiče nemilují a neposlouchají, tam to bývá zaviněno i nesprávným chováním rodičů. Toto přikázání ukládá rodičům bezpodmínečné povinnosti, aby si byli stále plně vědomi svého významného úkolu a měli tak před očima i odpovědnost, která v něm spočívá. Slovo »matka« nebo »otec« by mělo vždy v člověku vzbudit vřelé, láskyplné cítění. Jaký poklad se bere každému dítěti, když svého otce nebo matku nemůže ctít celou duší! Naše děti se mají učit úctě k nám od prokazování naší úcty k našim rodičům. Rodiče se mají dívat na své děti jako na děti Boží a respektovat je jako lidské osoby (2222).

Vytváření domova a výchova k ctnostem.

Čtvrté přikázání se netýká jen vztahu dětí k rodičům a ostatní lidské autoritě, ale také povinností, které má autorita vůči podřízeným.  Na prvním místě povinnosti rodičů vůči dětem.  Plodnost manželské lásky se neomezuje pouze na plození dětí, ale má se vztahovat i na jejich mravní výchovu ke ctnostem  a na jejich duchovní formaci (2221). Většinou není problém, aby rodiče dopřáli svým dětem všechna dobra pro jejich tělesný růst.

 

- 436 -

Větší problém je už s mravními postoji, kterým se má dítě učit. Je pravdou, že do velké míry se dítě setkává s morálkou světa, která se může velmi rozcházet        s představami rodičů. Ale také je pravdou, že do podstatné míry záleží na rodičích, jestli  budou děti v rodině obklopeny atmosférou pravého domova.       Jako má dům dveře, aby bylo zabráněno nezvaným hostům, tak také rodiče musí vytvářet jakousi mravní závoru, přes kterou nepouští to, co se jim nelíbí. Za to nesou rodiče odpovědnost (2223, 2224).

 

Rodiče – první hlasatelé evangelia svým dětem.

 

S mravní výchovou je velmi úzce spjatá i náboženská výchova (2225). Mnoho rodičů, kteří chtějí křtít dítě a víru nepraktikují, často na otázku náboženské výchovy odpovídají, ať se samo rozhodne, zda víru přijme nebo ne. Jako              v ostatních oblastech však dítě potřebuje pevnou ruku rodičů, aby bylo vedeno    k tomu, co je pro něho opravdovým dobře.  To platí i o víře. Aby se jednou stalo osobností, potřebuje v dětství pevné vedení k dobrým hodnotám, o které se       v dospělosti může opřít. Dítě má právo na pevné a nepopulární postoje svých rodičů, kterým sice teď nerozumí, ale které ocení v dospělosti.  Je pravdou, že víra je nakonec rozhodnutí každého člověka, ale na rodičích tkví odpovědnost, jaké ovzduší víry doma vytvářejí. Rodiče by sami měli být bohatí svým vztahem k Bohu a také do něho uvádět své děti, jako úplně něco přirozeného. Nemalou roli při náboženské výchově hraje postoj rodičů k Bohu. Děti jejich poměr podvědomě vnímají a vpisují  do svého vlastního vztahu vůči Bohu (2226).     Tak vychovávané děti přispívají k duchovnímu růstu svých rodičů (2227).

 

Starost o hmotné a duchovní potřeby.

 

Během dětství se ohled a láska rodičů vyjadřují především v péči a pozornosti, kterou věnují výchově svých dětí a ve starosti o jejich o jejich hmotné a duchovní potřeby. Během jejich dospívání táž úcta a táž oddanost vede rodiče k tomu, aby děti vychovali ke správnému užívání rozumu a svobody (2228, 2229).  Rodiče mohou svým dospělým dětem poskytovat  rady při jejich svobodné volbě  povolání a životního stavu, nesmí jim je však vnucovat (2230, 2231).

Závěr:

 

Rodiče jsou jako první odpovědni za výchovu svých dětí k víře, k modlitbě a ke všem ctnostem. Mají povinnost  podle možností se postarat o hmotné a duchovní potřeby svých dětí. Mají respektovat povolání svých dětí a podporovat je. Naučit je, aby si sami připomněli, že prvním povoláním křesťana je následovat Ježíše. 

 

   
 
 
 
 
 Svátek svaté rodiny C
Lukášovo evangelium 2,41–52
Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle.
A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
Skutečně je svatá rodina vzorem našich rodin? Italové totiž přemýšleli nad tím, jak vypadá, či nevypadá rodina – a došli k překvapivému závěru: Ježíš byl ve skutečnosti Ital: byl to jedináček, do 30 let se nechal obsluhovat maminkou, která mu vařila a prala, a jeho rodiče ho považovali za Boha.
Všechno je to pravda. I o Ježíšovi i o Italech. Ale jak nám má být svatá rodina vzorem? Ve světle tohoto poznatku? Navíc jsme dnes slyšeli, jak se Ježíš ztratil v Jeruzalémě. To by ještě nebylo nic tak divného. Ale Ježíš prohlásil chrám v Jeruzalémě, za záležitost jeho Otce. A proto, že se nevracel s Marií a Josefem do Nazareta.
V čem je tedy svatá rodina vzorem pro naše rodiny? V některých věcech takto obyčejně přirozeně. Ale jsou věci, kdy musíme postoupit na vyšší úroveň, do vyššího levelu. O tom jsme slyšeli v dnešním druhém čtení: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil; že se nejen smíme nazývat Božími dětmi – ale že jimi také jsme. A čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.“ A kdybychom tato slova chtěli propojit s naší vlastní přítomností, poslouží nám k tomu Ježíšovo slovo: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní? Ti, kdo konají vůli mého nebeského Otce – to je můj bratr i sestra i matka!“
Toto je naše rodina. Zatímco budu usilovat právě o tento ideál, ideál Božího dítěte a toho, kdo plní vůli nebeského Otce, i moje rodina bude svatá.
Comments