Povinost k pravdě 7.neděle v mezidobí-22.2.2009

7. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 22.2.2009 – zelená

 

 

Komentář k 1. čtení z knihy  proroka Izaiáše.  (I.  str. 286)    Iz  43, 18 -19. 21 -22. 24b -25:

Na pozadí tragického osudu vyvoleného národa, žijícího v 6. století před Kristem v babylonském vyhnanství,  se ozval mocný hlas naděje.  Pravdivé Boží slovo, vycházející z úst proroka Izaiáše, chce smazat hanebnou minulost a podle Božího zaslíbení ohlašuje  národu cestu zpět do vlasti. Probouzí vyhnance z ospalosti a rozptyluje jejich pesimismus.

 

1. ČTENÍ Iz 43, 18-19. 21-22. 24b-25: Toto praví Hospodin: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi a stezky na poušti.  Lid, který jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu. Ty však jsi mě nevzýval, Jakube, kvůli mně jsi nepracoval, Izraeli, ale unavoval jsi mě svými hříchy, obtěžoval jsi mě svými nepravostmi.  A přece já, já to jsem, kdo vymazávám tvé nevěrnosti, kvůli sobě nevzpomínám na tvoje hříchy."



Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům.  (I.  str. 287)    2 Kor   1, 18 -22:

Učení apoštola Pavla, jak se přesvědčíme  i  při dnešním čtení z jeho listu, je založeno na absolutní pravdě, vycházející z Ježíše Krista. Bůh do něj vložil všechna svá zaslíbení. V Ježíši navěky existuje pouze jedno veliké „ano“ absolutní poslušnosti vůči Otci. A do našich srdcí je vléváno Duchem svatým.

 

 

2. ČTENÍ 2 Kor 1, 18-22: Bratři!  Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň 'ano' i 'ne'. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali - já totiž, Silván a Timotej - nebyl zároveň 'ano' i 'ne', u něho je pouze 'ano'. Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje 'ano'. Proto skrze něho voláme "amen" k Boží slávě.  Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.
 

 

Komentář k evangeliu podle  Marka. ( I. str. 287)  Mk  2, 1 -12:

           

Příběh o uzdravení  těžce nemocného podle  apoštola Marka nás znovu přesvědčuje o neobyčejné moci Ježíše Krista. Lidé  žasnou nad účinností jeho schopnosti nejen k uzdravování, ale především k odpouštění hříchů, kterou má pouze Bůh.  Ano, Ježíš, Mesiáš a Boží Syn, je skutečným osvoboditelem člověka, který vymazává a odpustí ti tvoje hříchy, naznačíš-li mu vůli je odčinit.

 

 

EVANGELIUM Mk 2, 1-12: Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. Tu    k němu přicházeli s jedním ochrnulým, nesli ho čtyři. Pro tolik lidí se s ním nemohli k němu dostat. Proto nad tím místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: "Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh."  Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: "Proč tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější? Říci ochrnulému: 'Odpouštějí se ti hříchy', nebo říci: 'Vstaň, vezmi své lehátko a chod'? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy" – řekl ochrnulému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!" On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

 

 

- 264-

Povinnost  k pravdě  

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“– Lekce 77.  s odkazem na znění dnešního druhého  čtení 2 Kor 1,18-22  a na   Katechismus katolické církve  (KKC  2464 – 2492).               

                                                                 

Osnova :

 

a) žít v pravdě

 

b) vydávat svědectví pravdě

 

c) porušení pravdy

 

d) úcta k pravdě

 

Úvod.

 

Osmé přikázání Boží mluví o pravdě. Zakazuje překrucovat pravdu ve vztahu k druhým. Bůh je pravda. Protože byl člověk stvořen k Božímu obrazu, stala se  pravda významným prvkem našeho bytí (KKC 2464). V dnešní  lekci se budeme zamýšlet nad pravdou ve světle učení katolické církve.

 

Žít v pravdě.

Že Bůh je pramenem každé pravdy, dosvědčuje už Starý zákon. Bůh je pravdomluvný a každé Jeho slovo a zákon je pravda (KKC 2465). Zcela se zjevila v Ježíši Kristu, který učí bezvýhradné lásce k pravdě: „Vaše řeč ať je: ano, ano ne, ne“ (2466). Člověk od přirozenosti po pravdě touží. Má povinnost podle ní žít, ctít a dosvědčovat ji (2467). Pravda neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a vyhýbáme se přetvářce a pokrytectví (2468).  Svatý Tomáš Akvinský říká: „Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu“ (2489). Kdo chce žít podle Pánova příkladu, přijme a zůstane v jeho pravdě (2470).

                                                   

Vydávat svědectví pravdě.

 

Křesťan se nesmí stydět veřejně vyznávat  Pána  ve všech oblastech své veřejné i soukromé činnosti. Vrcholným vzorem je mu Ježíš, který před Pilátem prohlašuje, že přišel proto na svět, aby vydal svědectví pravdě (2471). Povinností křesťana je dávat slovem a příkladem svého života viditelně najevo příslušnost k církvi (2472). Nejvyšší svědectví vydané pravdě víry a křesťanskému učení je svědectví mučedníka, které sahá až k smrti (2473).

 

Mnozí křesťané, obyčejní muži a ženy, byli povoláni svědčit, že jejich víra, pravda a přesvědčení, a z nich vyplývající soucit a láska k bližnímu, jim byly v dobách zášti, nenávisti a násilí přednější než zachování vlastního života. Církev jejich tragické životní příběhy velmi pečlivě sleduje a zaznamenává a zápisy často literárně rozvíjí do takzvaných akt mučedníků (2474).

 

- 265 -

Každá osoba je povolána k upřímnosti a opravdovosti v jednání a v řeči. Každý má povinnost hledat pravdu a přijmout ji, tím že uspořádá celý svůj život podle požadavků pravdy. V Ježíši Kristu se Boží pravda zjevila úplně: on je Pravda. Kdo ho následuje, žije v Duchu pravdy, varuje se licoměrnosti, předstírání a pokrytectví.

 

Porušení pravdy.

 

Porušování pravdy je vážnou nevěrností vůči Bohu. Křesťan , který chce žít podle Božího vzoru se vyhýbá všem podobám lži a všem jejím projevům jako je  klam, neupřímnost, přetvářka, závist a pomlouvání (2475),  nedopouští se křivého svědectví a křivé přísahy (2476),  opovážlivých úsudků, nactiutrhání a pomluv vůči jiným osobám (2477; 2478; 2479).  Ve svém chování se neproviňuje lichocením, pochlebováním , přitakáváním, zejména ne tehdy jestli by tím druhé povzbuzoval ke zvrácenému chování, neřestem a k jiným špatným skutkům (2480). Jako provinění proti pravdě  hodnotíme chvastounství, používání znevažující ironie (2481). Zejména odsuzujeme lež (2482). Ta je nejotevřenější urážkou pravdy (2483).  Její závažnost měříme podle povahy pravdy, kterou lež zkresluje, podle úmyslů lháře, a podle způsobených škod (2484).  Lež je prohřeškem proti spravedlnosti a lásce  a je spojena s nebezpečím, že bude mít pro ty, kteří jsou odvráceni od pravdy, zhoubné následky (2485). Lež má v sobě zárodek všeho zla, které z ní pochází, je škodlivá pro každou společnost; podrývá důvěru mezi lidmi a zpřetrhává tkáň společenských vztahů ( 2486).

 

Kdo se dopustí provinění proti pravdě je mu uložena povinnost odčinění, i když mu bylo jako viníkovi odpuštěno (2487).

 

Úcta k pravdě.

 

Ne vždy je vhodné zcela pravdu odhalit každému, kdo se na ni táže (2488). Dobro a bezpečnost druhého, respektování soukromého života, obecné blaho jsou důvody, aby se zamlčelo to, co nemá být známo. Povinnost vyvarovat se pohoršení často vyžaduje přísnou diskrétnost. Nikdo není povinen vyjevit pravdu tomu, kdo nemá právo ji znát (2489).  Zejména zpovědní tajemství je posvátné a nesmí být pod žádnou záminkou porušeno (2490). Rovněž osoby mnohých povolání jsou vázány k mlčenlivosti a k respektování služebního tajemství. Podobně  nemají být rozšiřovány bez závažného a přiměřeného důvodu ani  informace soukromé, které by mohly uškodit druhým (2491).  Ohledně soukromého života jiných osob má každý dodržovat spravedlivou zdrženlivost (2492).

 

Na závěr:

 

Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ (J 18:37–38).

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

 

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

 

- 266 -

Comments