28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 11.10.2009 – zelená

Komentář k 1. čtení z knihy Moudrosti  (IB.  str. 332)   Mdr  7, 7-11:

 

Moudrost není lidským výtvorem a nelze se jí naučit. Můžeme však jí být Bohem obdarováni. Autor prvního čtení se opírá o slavnou modlitbu,  v níž mladý král Šalamoun prosí o dar moudrosti, kterou upřednostňuje  před všemi jinými hodnotami tělesného života. Dnešní slovo  Písma nás vybízí k zaujetí takového stanoviska, které by nám dovolilo správně rozpoznávat, v čem spočívá pravá moudrost a jak jí dosáhnout.

 

 1. ČTENÍ Mdr 7, 7-11:   Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti        v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře. Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.

Komentář ke 2. čtení z listu Židům.  (IB.  str. 333)    Žid  4, 12-13:

Starozákonní lidé prosili o moudrost, aby se naučili rozlišovat to, co je správné. V Novém zákoně k nám moudrost přichází jako vtělené Boží slovo s neomylnou mocí správně rozeznávat  a vynášet soud. Apoštol Pavel v listě Židům nám o ní předkládá působivou teologickou úvahu. Boží slovo je vlastně sám Ježíš Kristus, před jehož soudem,  svěřeným Otcem do rukou jeho milovaného Syna,  neunikne žádný tvor.  

 

2. ČTENÍ Žid 4, 12-13: Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.

 

Komentář k evangeliu podle  Marka.  ( IB. str. 334)  Mk  10, 17-30:

           

Na otázku co dělat pro dosáhnutí věčného života  Ježíš v Markově evangeliu vysvětluje, že mnozí lidé nejsou schopni pochopit, co je pravým bohatstvím člověka, nerozpoznávají pravou tvář moudrosti. Vzdálíme-li se od Ježíše, nikdy nebudeme šťastni. Všechno falešné a domnělé bohatství nedokáže utišit náš hlad po jeho slovu, lásce a pravdě.

 

 EVANGELIUM Mk 10, 17-30:  Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"  Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' " On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."  Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království." Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno." Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný."

 

                                                      - 386 –

Písmo svaté

 

je téma katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 117  s odkazem na znění dnešního  druhého čtení Žid  4,12-13 a Katechismus katolické církve (KKC) 101-119.                

                                                                  

Osnova :

 

a) Kristus a Písmo svaté

b) inspirace a pravda Písma

c) Duch Svatý, vykladatel Písma

 

Úvod.

 

Církev učí, že Bůh se zjevuje a dává člověku tím, že mu vyjevuje svá tajemství, svůj dobrotivý úmysl se všemi lidmi, stanovený přede všemi věky v Kristu. Zjevuje svůj plán tak, že posílá na svět svého milovaného Syna Ježíše Krista, našeho Pána, a Ducha svatého ( KKC 50 ). Viz též  téma  81 „ Bůh přichází vstříc člověku“. 

 

Kristus a Písmo svaté.

Aby  Bůh lidem mohl zjevit svá tajemství, hovoří k nim lidskými slovy. Připodobnil Boží slova lidské mluvě, tak jako se  Slovo stalo podobným  lidem, když na sebe vzalo lidské tělo a přebývalo mezi námi (srv. J 1,14) (101). Ježíš Kristus je středem Písma. Starý Zákon představuje Syna Božího jako Mesiáše, Vykupitele světa ; Nový zákon jej zjevuje jako Ježíše Krista, Spasitele. Každá stránka Bible, ať už symbolicky nebo popisem skutečnosti, zjevuje nějakou část jeho díla a charakteru (102). Církev měla Boží Písmo vždy v úctě, jako má v úctě samo tělo Páně, když  podává věřícímu chléb života, který bere ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla (103). V Písmu svatém nachází církev svou potravu (104).

 

Inspirace a pravda Písma.

Bůh je autorem Písma svatého.  Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmu svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno  z vnuknutí Ducha svatého (105). Pisatelé Bible prohlašovali, že oni nejsou původci svého poselství, ale že ho přijali z Božího zdroje. Skrze Boží zjevení byli schopni vidět pravdy, které pak předávali.Tito pisatelé se odvolávali na Ducha svatého jako na toho, který skrze ně  mluví k lidem. Bůh v osobě Ducha svatého zjevil skrze Písmo sám sebe. Nepsal  Písmo sám, ale napsal jej prostřednictvím přibližně čtyřiceti autorů v rozmezí 1500 let.

Apoštol Pavel říká: „ Veškeré  Písmo od Boha je vdechnuté“ (2 Tim 3,16)  Řecké slovo theopneustos, překládané jako inspirované, doslova znamená „vdechnuté Bohem“. Bůh vybral a inspiroval  lidské autory posvátných knih, aby sepsali to a pouze to, co on chtěl (106). Jeho zjevení byla vyjádřena lidskou řečí se všemi jejími omezeními a nedokonalostmi, ale přesto zůstala Božím svědectvím.  Inspirace nepůsobí na lidská slova nebo výrazy, ale na člověka samého, který je pod vlivem Ducha svatého naplněn  myšlenkami.

 

- 387 -

Inspirované knihy Písma učí pravdě  (107), nicméně křesťanství samo je náboženstvím Božího „Slova“, ne slova psaného a němého, nýbrž slova vtěleného a živého. Aby slova nezůstávala mrtvou literou, je nezbytné, aby Kristus, věčné Slovo živého Boha, nám, skrze Ducha svatého „otevřel mysl, abychom Písmu rozuměli „ (srv. Lk 24,45)  (108).

 

Duch Svatý, vykladatel Písma.

Protože Bůh mluví v Písmu svatém prostřednictvím lidí a lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého pozorně zkoumat, co měli svatopisci v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh (109). Musí přitom brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu, způsob chápání, vyjadřování a vyprávění (110).  Písmo svaté se má číst a vykládat v témže Duchu, ve kterém bylo napsáno. Teprve Duch svatý Písmo oživuje (111).  

 

Církev uvádí tři měřítka k tomu, aby byl výklad Písma shodný s inspirujícím Duchem.

 

1.    Bedlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma, v němž je Ježíš Kristus středem (112).

2.    Číst Písmo ve vzájemném vztahu s živou tradicí církve podle duchovního smyslu, kterým Duch svatý církev obdařuje  (113).  

3.    Přitom si všímat spojitosti pravd víry mezi sebou a v celkovém plánu zjevení (114).

 

Církev dále rozlišuje pravidla pro pochopení a pronikavější výklad  smyslu Písma, podle nichž je povinností vykladačů Písma postupovat.  V zásadě  jsou to smysly Písma literární a duchovní, které se ještě dále dělí na tři. Dodržování a soulad      v použití pravidel zaručuje zachování všeho bohatství Písma při jeho živé četbě v církvi (115; 116; 117; 118; 119).

 

Závěr:

 

„Veškerá božská Písma jsou jen jedna kniha  a touto jedinou knihou je Kristus; vždyť všechna božská Písma mluví o Kristu a v něm nacházejí své naplnění“ (Hugo od s. Viktora- 134).   „Písmo svaté obsahuje Boží slovo, a protože je inspirováno, je to opravdu slovo Boží“ (2. vatikánský koncil -135).  „Bůh je autorem Písma svatého v tom smyslu, že inspiruje jeho lidské autory; působí v nich a skrze ně“ ( tamtéž - 136) Výklad knih Písma musí soustředit pozornost na to, co chce Bůh prostřednictvím svatopisců zjevit k naší spáse.    „Co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha“ (Origenes –137).

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

 

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

28. neděle v mezidobí B – 11.10.2009
List Židům 4, 12–13
Slovo Boží je živé, mocné, plné života a síly, je ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 18. Proč Písmo svaté učí pravdě?
Bůh sám je autorem Písma svatého. Písmo se nazývá inspirované a učí bez omylu těm pravdám, které jsou nutné k naší spáse. Duch svatý totiž inspiroval lidské autory, aby zapsali to, čemu nás chtěl naučit. Nicméně křesťanská víra není „náboženství knihy“, je náboženstvím Božího Slova, které není slovem psaným a němým, nýbrž Slovem vtěleným a živým. (svatý Bernard z Clairvaux)
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 19. Jak číst Písmo svaté?
Písmo svaté se má číst a vykládat s pomocí Ducha svatého a pod vedením učitelského úřadu církve podle tří měřítek: 1) přihlížení k obsahu a jednotě celého Písma 2) čtení Písma v živé tradici církve 3) respektování analogie víry, tedy spojitosti pravd víry mezi sebou.
Téma: Bible, inspirace a pravda Písma; Duch svatý – vykladatel Písma
Je všechno všechno v mé křesťanské víře založeno na Bibli? To ne, jako římský katolík vím, že moje víra má pilíře tři: Bibli, tradici a učitelský úřad církve – úřad apoštolů. Když ale vrátíme otázku k roli Bible, tak se dá říci: na čem stojím, je Boží slovo.
Boží slovo – v čem je rozdíl? Proč neříkám ‚Bible‘? Totiž: na začátku Janova evangelia se dočteme větu, kterou se modlíme třikrát denně: „A Slovo se stalo Tělem.“ To nejsilnější Boží zjevení k nám přichází narozením Ježíše – on je Slovo, které sestoupilo z nebe, aby přebývalo mezi námi. Chceme-li porozumět Bohu, máme tedy Slovo, které na sebe vzalo podobu lidských slov a písmenek – to je Bible. A pak máme Slovo, které na sebe vzalo podobu lidského života a smrti – a to je Ježíš.
Svatý Jeroným ve čtvrtém století překládal Písmo svaté do latiny. Bohatství, které objevil, vyjádřil slovy: „Kdo nezná Písmo, nezná Krista.“ Vůbec nejde jenom o to, že v evangeliu se o Ježíšovi dočteme. Jde o mnohem širší pochopení Ježíšova působení a Boží lásky. Svatý Jeroným to vysvětluje takto: v Matoušově evangeliu (22,29) se dočteme, jak Ježíš říká saduceům: „Mýlíte se, neznáte Písma ani Boží moc.“ V 1. listě Korinťanům (1,24) říká apoštol Pavel: „Kristus je Boží moc a Boží moudrost.“ Celé bohatství Boží moudrosti a moci k nám přichází v Ježíšovi. Právě kvůli poznání Boží moci a moudrosti svatý Jeroným říká: „Kdo nezná Písmo, nezná Krista.“
Tomu, jak vznikala Bible, říkáme inspirace. Tímto způsobem dovedeme také vysvětlit, jak je to s pravdivostí toho, co v Písmu nacházíme. Inspirace znamená, že Bůh vedl lidské autory, kteří psali ty texty, co v Bibli máme. Bůh si těchto autorů používal jako nástrojů. Autoři používali svůj rozum, své pochopení věcí, svoji svobodnou vůli – a Bůh si toto všechno použil, abychom my ve výsledku v Bibli našli právě to, co nám Bůh chtěl říct.
A jak je to s tou pravdivostí? Například, když se v Bibli dočteme o klenbě oblohy, která odděluje vody pod nebesy od vody nad nebesy. Dnes víme, že nebe není modré proto, že bychom na obloze měli nádrž vody – a když se spustí nebeská stavidla, tak prší. Víme, že voda v tekutém skupenství je zde dole, v řekách a mořích – a modrá barva oblohy je způsobena lomem světla v atmosféře, která není z vody ale z plynů. V tomto nám inspirace pomáhá pochopit pravdivost i tohoto úryvku: autor psal to, co podle tehdejšího poznání považoval za pravdivé. My z toho vyčteme pravdivé svědectví, co si tehdy lidé ohledně přírody mysleli.
Druhá věc, ohledně pravdivosti Bible – tyto přírodovědecké zprávy nejsou to hlavní, co z Bible máme vyčíst. To hlavní je vyjádřeno v Listě Římanům (15,4): „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.“ Naděje, trpělivost a povzbuzení – to je výbava pro náš praktický život. Bible tedy nechce v prvé řadě odpovídat na otázku ‚jak to bylo‘. Bible je Slovem života, protože nám odpovídá na otáku ‚Jak z toho ven?‘ ‚Co mám dělat, abych žil?‘
Ke správnému pochopení smyslu Písma svatého jsme dostali dar Ducha svatého – a rovněž apoštolský úřad, tedy autoritu církve. Při čtení potom vykládáme smysl daného úryvku podle tří měřítek: 1) přihlížení k obsahu a jednotě celého Písma 2) čtení Písma v živé tradici církve 3) respektování analogie víry, tedy spojitosti pravd víry mezi sebou.
Když otevíráme Bibli, v krátké modlitbě prosme Ducha svatého o světlo. Téhož Ducha svatého, který působil v okamžiku, kdy Bible vznikala. Ducha svatého můžu prosit, když otevírám Bibli „náhodou“ na nějaké stránce – On mi totiž umí ukázat úryvek, který právě potřebuji slyšet. Při čtení potom také prosím Ducha svatého, o světlo pro můj rozum, abych správně chápal.