Milosrdný Bůh - 4.Neděle Postní 22.3.2009

4. NEDĚLE  POSTNÍ - 22.3.2009 – fialová

 

Komentář k 1. čtení z druhé  knihy Kronik.  (I B.  str. 245)     2 Kron  36, 14 -16. 19 -23:

Vyvolený národ  okusil za svoji nevěrnost Bohu hořkou zkušenost dlouhých let utrpení ve vyhnanství. Závěrečné verše  čtení z knihy Kronik přinášejí doslovnou citaci textu nařízení perského krále Kýra, přinášejícího lidu nový optimismus a naději. Milosrdný Hospodin, pán dějin, pověřuje zcela cizího pohanského panovníka,  aby propustil lid ze zajetí a umožnil mu návrat domů.

 

1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23:  Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali  všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!



Komentář ke 2. čtení z listu  apoštola Pavla Efesanům.  (I B.  str. 246)  Ef  2, 4 -10:

Apoštol Pavel v listě Efesanům na pozadí obrazu smrti a hříchu nastínil popis milosrdného Božího plánu spásy, založeného  na milosti, vyplývající  ze vzkříšení ukřižovaného Ježíše Krista. Když vykázal jemu místo v nebi, zajistil je zároveň i nám, protože jsme s ním pevně spojeni vírou a uskutečňováním dobrých skutků, z víry pocházejících.

 

2. ČTENÍ Ef 2, 4-10: Bratři! Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Té záchrany docházíte  z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.
 
 

 

Komentář k evangeliu podle Jana. ( I B. str. 247)  Jan  3, 14 -21:

           

V Janově evangeliu představuje Ježíš sám sebe, jako vykonavatele  poslání, které přijal od Otce. Jeho povýšení na dřevo kříže bude nejen vrcholným bodem  vlastní potupy a hanby, ale také vrcholem slávy.  Láska k hříšnému lidstvu vedla milosrdného Boha k tomu, že obětoval svého Syna, aby mohl člověk povstat ze smrti hříchu k věčnému životu.

 

EVANGELIUM Jan 3, 14-21: Ježíš řekl Nikodémovi:  "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.  Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."
 

 

 

- 279-

Milosrdný Bůh

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“– Lekce 82.  s odkazem na znění 2. čtení Ef 2,4-10  a  na Katechismus katolické církve         (KKC) 1846 - 1848.              

                                                                 

Osnova :

a) evangelium zjevuje Boží milosrdenství hříšníkům

 

b) přiznání viny je nutné k odpuštění

 

c) potřeba obrácení

 

Úvod :

 

O milosrdenství Božím ve vztahu k hříchu člověka pojednává Katechismus katolické církve ve třech paragrafech úvodního článku o hříchu.

 

Evangelium zjevuje Boží milosrdenství hříšníkům.

 

Hřích provází od samého počátku celé dějiny lidstva.  Ve své podstatě představuje hřích  porušení osobních vztahů člověka s Bohem.  Člověk odmítá nechat se milovat Bohem, který strpí, aby nebyl milován. Tajemství  Boží  lásky je plně odhaleno až v Novém zákoně. Služebníkem, který přichází osvobodit člověka od hříchu je Syn Boží. Až evangelium nám  zjevuje milosrdenství Boží v osobě Ježíše Krista.  Anděl to oznamuje Josefovi (KKC 1846):

 

„Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21) 

 

Pouze evangelium bere v úvahu skutečnou lidskou hříšnou a sobeckou přirozenost a zároveň si troufá tvrdit, že navzdory tomu všemu je tu naděje na  Boží milosrdenství. Evangelium je jediné učení, které rozumí člověku v jeho hříšnosti a vině a přesto tvrdí: „Boží milosrdenství je větší než náš hřích.“

 

Přiznání viny je nutné k odpuštění.

Přijmout milosrdenství Boží od nás vyžaduje, abychom přiznali své viny.

 

„Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného,  protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý“                 (1 Jan 1, 8-9) 

 

Poznání hříšnosti nechce člověka pokořit nebo uvést do strachu. Chce mu naopak pomoci, aby se z působení hříchu osvobodil. Potlačování, vypuzování zde nepomáhá. Žádný člověk si však nemůže svou vinu sám odpustit, je odkázán na druhé, kteří ho ospravedlní. Milosrdný Bůh, činí ze své strany vše, aby odpustil a přitáhl člověka opět k sobě.  Pán přivítá každého  kdo zhřeší a přiznává svou vinu s otevřenou náručí (KKC 1847).

- 280 –

Potřeba obrácení.

Jako lékař, který vyšetřuje ránu, než ji začne léčit, tak vrhá Bůh svým Slovem a svým Duchem na hřích jasné světlo. Odhaluje hřích, obrací nás k sobě a zahrnuje nás svým milosrdenstvím a láskou (KKC 1848).

„Obrácení vyžaduje, aby člověk byl přesvědčen, že zhřešil; zahrnuje vnitřní soud svědomí, a protože ověřuje působení Ducha pravdy v nitru člověka, stává se zároveň novým začátkem milosti a lásky.“ (Jan Pavel II.)

 

Na závěr:

 

„Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Zůstal tam stát s ním a zvolal jméno: Hospodin. Když Hospodin kolem něho přecházel, zvolal: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích;…“

( Ex 34, 5-7)

 

 

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

 

- 281 -

 

 

Comments