Liturgie v platném řádu Církve - 33.neděle v mezidobí 15.11.2009

33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 15.11.2009 – zelená

 


Komentář k 1. čtení z knihy proroka Daniela.  (IB.  str. 344)   Dan  12, 1-3:

 

Proroctví z knihy Daniel  je pro nás poselstvím naděje. Na konci časů při souboji dobra proti nejrůznějším podobám zla  Boží lid ve fázi všeobecného vzkříšení zakusí mocnou ochranu Boží pod křídly archanděla Michaela.  Pro ty, kdo zůstali věrní Hospodinu, nastane čas jejich spásy. Nás,  dosud putující v církevním společenství  vstříc věčnosti,  vede Kristus náš Pán do slavné budoucnosti.

 

1. ČTENÍ Dan 12, 1-3:  Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude  zapsán v knize.  Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni     k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

 

Komentář ke 2. čtení z listu Pavla Židům.  (IB.  str. 345)    Žid  10, 11-14. 18:

 

Apoštol Pavel  v listě Židům připomíná jedinečnost Kristovy oběti, vykonanou jednou provždy. Jeho oběť je dokonalá a přináší spásu všem, kdo se k němu utíkají jako ke svému veleknězi a prostředníkovi. Sedí po pravici Boží a připravuje nám příbytek ve svém království. Při liturgických bohoslužebných slavnostech, konaných  podle řádu církve, však máme příležitost se už teď s ním setkat. Nechat se poučit jeho Slovem, vidět ho přítomného ve viditelných znameních a při slavení eucharistické památky jeho oběti už nyní mít účast na chlebě věčného života.

 

2. ČTENÍ Žid 10, 11-14. 18:  Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.

 

 

Komentář k evangeliu podle  Marka.  ( IB. str. 345)  Mk  13, 24-32:

           

V evangeliu podle Marka je zaznamenána Ježíšova řeč  o posledních dnech a též o jeho druhém příchodu, jemuž budou předcházet  neslýchané katastrofy, útrapy lidstva a dosud nevídaná znamení.  Přijde  jako soudce celého světa a vítěz nad silami zla, aby definitivně založil Boží království pro všechny vyvolené. My křesťané po jeho příchodu toužíme. Ve svém srdci nosíme velikonoční tajemství   o Kristu, Pánu času a dějin a modlíme se, abychom při jeho slavném příchodu byli shledáni jeho věrnými a bdělými služebníky.

 

EVANGELIUM Mk 13, 24-32: Ježíš řekl svým učedníkům: "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.        A tehdy ( lidé ) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. Poučte se       z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."   

 

 

 

 

                                                      - 410-

Liturgie se uskutečňuje v platném řádu Církve (právní stránka)

 

je téma dnešní  liturgické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 124. Předchází vstupní modlitba.                

                                                                 

Osnova :

 

a) v bohoslužebném shromáždění má každý svou úlohu.Vyšší nepřebírá funkci

    nižšího a naopak (SC 28)

 

b) liturgie je bohoslužba Církve, proto je řízena její autoritou (apoštolská stolice,

    biskup). Nikdo, ani kněz, nesmí na ní nic přidávat, ubírat a měnit (SC 22).

 

c) bez platného řádu je liturgie hříčkou jednotlivců

 

Úvod.

 

Liturgie obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem a části podléhající změnám. Jestliže do nich proniká něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastarají, je nutné je obnovit. Upravit texty a obřady  tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením,  aby pro křesťanský lid byly pokud možno snadno srozumitelné a aby  lid měl na nich účast plnou, aktivní a v duchu společenství.  2. vatikánský koncil proto  stanovil v roce 1963 všeobecné zásady pro obnovu a rozvoj posvátné liturgie, zaměřené  k obnově liturgie zvané  Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium – SC) se záměrem, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako "vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví" (I Petr 2,9; srov. 2,4-5) mocí křtu oprávněn i zavázán.   Dnešní téma se některým církví  nově stanoveným zásadám podle SC  věnuje .

V bohoslužebném shromáždění má každý svou úlohu.Vyšší nepřebírá funkci nižšího a naopak (SC 28).

 

Při liturgické slavnosti má každý služebník církve i každý věřící dobře konat  jenom svou funkci a v rámci ní jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší             z povahy věci a podle liturgických předpisů. Liturgii  chápeme jako slavnost víry celé obce, nikoliv pro obec slavenou, za rozdělení rolí všeho věřícího lidu, při níž významné místo zaujímají  liturgické služby laiků. Jejich služby, včetně služby ministrantské, už nesmějí být chápány jako příležitost k rozvinutí služby kněží, kteří v dobách nadbytku kleriků  role laiků často přebírali.  

 

Liturgie je bohoslužba Církve, proto je řízena její autoritou (apoštolská stolice, biskup). Nikdo, ani kněz, nesmí na ní nic přidávat, ubírat a měnit (SC 22).

 

Protože liturgie se koná v bohoslužebném řádu církve, patří slavení liturgie pod církevní autoritu. To je právní stránka liturgie. Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup. Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustavené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie. Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůlí nic přidávat ani ubírat ani měnit.

                                                - 411 -

Jako součást liturgie je velmi doporučovaná homilie, v níž se na základě posvátných textů vykládají tajemství víry a pravidla křesťanského života během liturgického roku. Zvláště při mších, které jsou slaveny o nedělích a zasvěcených svátcích za účasti lidu, se homilie nesmí vynechávat, leda z vážného důvodu.

 

Bez platného řádu je liturgie hříčkou jednotlivců.


Liturgie tedy není pouhá vzpomínková slavnost na to nebo ono, co Pán Ježíš pro nás vykonal. Není to také hříčka jednotlivců, má svůj závazný řád, který určuje církev.  Liturgie je výkon Kristova kněžství ke spáse člověka a k oslavě Boží        v platném řádu církve. Nositelem liturgie není už jen kněz, nositel svátostného kněžství, ale celé bohoslužebné shromáždění i lid, jako nositel kněžství obecného. Věřící spoluobětují mši nejen rukama kněze, ale i společně s ním: modlí se, slyší Boží slovo, přinášejí obětní dary, obětují Tělo a Krev Páně a přijímají je.

 

Závěrem:

 

Liturgii chápeme jako službu církve . Mnozí, i katolíci, viděli v církvi "ty nahoře", - organizaci, právní útvar, sestávající z hierarchie: z papeže, biskupů a kněží. Viděli v církvi instituci, na kterou se obracíme, když od ní něco potřebujeme.  Církev vnější organizací je, ale tvoří ji i věřící lid a Kristus. Víc než právní organizace je to živý organizmus.  

 

 33. neděle v mezidobí B – 15.11.2009
List Židům 10, 11–14.18
Každý jiný kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, ‚až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož‘. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.
Téma: Pravidla pro liturgii; princip subsidiarity, pravidla daná pro jednotu církve a věrnost Kristu
Toužíme setkat se s Bohem. Alespoň ve chvíli, kdy bychom rádi prosili – o pomoc a o ochranu. To je naše aktivita – a čím lépe umíme Dobrému Bohu vlastními slovy vylít své srdce, tím lépe. Opravdu, tuto modlitbu máme tvořit my. Mluvíme se svým Bohem.
Není ovšem úplně správné, když právě s tímto odhodláním vstupujeme do kostela na mši svatou. Ve mši svaté probíhá setkání v trochu jiné režii: to Bůh se touží setkat s námi. Bůh tvoří svoje dnes, aby přišel k nám. Proto pro mši svatou platí trochu jiné zvyklosti, než pro moji osobní modlitbu.
Obřad mše svaté je stanoven autoritou církve: Ježíš ji předal apoštolům a jejich nástupcům. Naše věrnost a poslušnost Kristu se projeví i úctou, kterou máme k obřadu mše svaté, jak byl stanoven.
Kdo jsme my, kteří přicházíme takto slavit mši svatou? Druhý vatikánský koncil stanovil v roce 1963, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako „vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (=1. list Petrův 2,4–9) mocí křtu oprávněn i zavázán.
Naše účast má být plná, uvědomělá a aktivní – je to Ježíš, který přichází ke mně, ale právě pro Ježíšovu lásku, nemohu zůstat jenom divákem, nebo ‚uživatelem služeb‘. Ve mši svaté dávám Bohu Otci odpověď na jeho lásku. Vždyť ve mši svaté je to Ježíš-Velekněz, který pozvedá moji lásku, aby spolu s Jeho-Ježíšovou byla Bohu Otci krásnou odpovědí. To chci. Ať je tedy skutečně moje účast na mši svaté plná, uvědomělá a aktivní.
Nejsme ještě ani z poloviny zvyklí na prožívání mše svaté, jako naší společné aktivní odpovědi, kterou chceme Bohu Otci vyslovit. V době, kdy mše svatá byla sloužena v latinském jazyce, se s žádnou aktivní účastí obyčejných věřících nepočítalo. V době útlaku komunistického násilí bylo vyhrožováno a byli pronásledováni ti, kteří by se zřetelně a aktivně k Bohu hlásili. Nejsme tedy na to zvyklí. Ale teď můžeme: mše svatá je ve srozumitelném jazyce a svobodně se k Bohu můžeme přihlásit.
Zavedení pokoncilní liturgie a řada dalších koncilem inspirovaných změn vedly v naší zemi nesporně k oživení církve. O tom nesvědčí jen zkušenosti těch, kteří prožili tuto dobu jako dospělí křesťané, ale také reakce těch, kdo v té době církev hlídali (církevní tajemníci, Stb) reagovali na vše, co vedlo k oživení náboženského života. Srozumitelná liturgie, změna postoje církve ke světu, i prohloubené sebepochopení církve aktivovalo mnoho křesťanů a mnohým to vlastně umožnilo setrvat v církvi a žít přitom v modernizovaném světě. P. Aleš Opatrný – celý text zde
Pro moji účast platí následující pravidlo: princip subsidiarity. Ten znamená, že v bohoslužebném shromáždění má každý svou úlohu. Vyšší nepřebírá funkci nižšího a naopak. Příklad: ministrant nemůže konat to, co náleží pouze knězi. Naopak kněz by neměl číst přímluvy, protože tyto prosby jsou Bohu přednášeny jménem celého shromáždění – číst přímluvy náleží někomu z věřících.
Ve mši svaté se zrcadlí logika Božího Království. To má jeden závažný důsledek: mše svatá není a nikdy nemá být uzpůsobena tak, že bych se já izolovaně individuálně sekal s Bohem. K osobnímu individuálnímu setkání neslouží mše svatá – k tomu máme přeci osoboví modlitbu. Jak tedy prožít mši svatou? Ke mši svaté nepřistupuji ani tak já – jako společenství Božích pokřtěných, tedy farnost, které jsem členem. Jsme vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (=1. list Petrův 2,4–9). Musím tedy otevírat své srdce druhým lidem. Tak jako si podáváme ruku při pozdravení pokoje. Tak jako děti stojí při modlitbě Otče náš v kruhu kolem Kristova stolu.
Opravdu to nejde individuálně? Kristus dal život za svou církev, za společenství věřících – a my do něho máme patřit. V listě Efezanům 5,23 a 5,29 najdeme: „Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla.“ S mým individualizmem je to tedy jako ve vodě – když si vytvořím bublinu, vyplavu – a už ve vodě nezůstanu.

 

                                                 -

Comments