Liturgie 32.neděle v mezidobí 8.11.2009

32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 8.11.2009 – zelená
Komentář k 1. čtení z první knihy Královské (IB. str. 342)  1 Král  17, 10-16:
Hospodin prokázal těm, kteří  mu důvěřují, mnoho dobrodiní. Událost, kterou popisuje dnešní čtení dosvědčuje, jakou sílu má víra v Boží slovo. Je proto velmi důležité, aby věřící snadno porozuměli svátostným znamením, kterými jim Bůh vzkazuje co mají konat, aby byli zachráněni.
1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16: Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!" Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem." Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!" Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, která promluvil skrze Eliáše. 

Komentář ke 2. čtení z listu Židům. (IB.  str. 343)   Žid 9, 24-28:
Čtení z listu apoštola Pavla srovnává způsob oběti  Krista s výkonem podle starozákonního  obřadu. Zatímco židovský velekněz vstupoval do velesvatyně, aby tam konal smíření za hříchy Božího lidu použitím krve obětovaných zvířat, Kristus jednou provždy obětoval sám sebe, aby nás z hříchů vykoupil svou vlastní krví. Jeho oběť má věčnou hodnotu.Průběh slavení křesťanské liturgie nás dodnes o tom přesvědčuje.
2. ČTENÍ Žid 9, 24-28: Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.  A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.
Komentář k evangeliu podle  Marka.  ( IB. str. 343)  Mk 12, 38-44:
Dnešní  Písmo svaté i podle Markova evangelia nás učí, že se nemáme bát obětovat Bohu všechno co jsme a co máme, a že máme Bohu zasvětit svůj život. Jako první můžeme svému Pánu odevzdat to, co je nám nejvlastnější: svou chudobu a svůj hřích. Vždyť Ježíš přichází mezi lidi hlavně proto, aby na sebe vzal naši ubohost a aby ji skrze svou oběť lásky proměnil ve slávu a štěstí.
  EVANGELIUM Mk 12, 38-44: Ježíš učil ( zástupy ): "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi          v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."  Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.  Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."
- 403 –
Liturgie se uskutečňuje vnímatelnými a účinnými znameními (vnější stránka liturgie)
je téma dnešní liturgické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 122  s odkazem na znění dnešního druhého čtení Žid 9,24-28.               

Osnova :
a) lidská  přirozenost Kristova byla podána Otci v oběť – stala se nástrojem         
    našeho vykoupení
b) udržuje se v Církvi ve vnímatelných a účinných svátostných znameních
c) jimi vykonává Kristus své kněžské poslání
d) „dnes“ v liturgii: liturgie zpřítomňuje Kristův vykupitelský čin i s jeho účinkem,     
    milostí. Dnes: narození Páně, vzkříšení, nanebevstoupení.
e) bez vnější stránky by se nemohlo uplatnit Kristovo kněžství
Úvod.
Liturgie znamená obvykle bohoslužbu, veřejné shromáždění se specifickým průběhem a obsahem podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Při křesťanské liturgii církev zvěstuje evangelium a slaví vykoupení. Je to slavení Kristova velikonočních tajemství, které je věčně aktuální. Nejcharakterističtějším rysem liturgie je to, že zpřítomňuje v církvi působení Kristova kněžství ke spáse člověka a k oslavě Boží. Liturgie je schopna zpřítomnit jednotlivá tajemství procesu našeho posvěcení a vykoupení aktuálně účinným způsobem. V liturgii se stále zpřítomňuje Kristovo vykupitelské dílo a aplikuje se na konkrétní společenství a jednotlivce na konkrétním místě a v konkrétním úseku dějin.
Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomoci obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu; aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu      s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.
V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě  přidružuje svou milovanou nevěstu církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci. Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve.         Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve nevyrovná.
                   - 404 –
Lidská přirozenost Kristova byla podána Otci v oběť – stala se nástrojem          našeho vykoupení.
Bůh Syn - druhá Božská  osoba přijal lidskou přirozenost, aby se stal „viditelným znamením“  Božího života (srv. Jan 14,9: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“). Zjevil se nám, aby svou obětí na sebe vzal jednou pro vždy naše hříchy. Stal se nástrojem našeho vykoupení.
Udržuje se v Církvi ve vnímatelných a účinných svátostných znameních.
Ježíš Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Mše svatá je nejvznešenějším bohoslužebním úkonem, protože se při ní obětuje nebeskému Otci sám jednorozený Boží Syn. On je přítomen jak v osobě sloužícího kněze, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Zpřítomňuje se v poslouchaném přečteném Božím Slově: to mluví on, když se předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen ve shromáždění svého lidu, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“(Mt 18,20)“ a reálně ho nacházíme v mešní oběti. Této přítomnosti odpovídá i uspořádání liturgického prostoru: sedes, oltář, svatostánek, ambon.
Ježíš Kristus je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Svátosti  jako  účinná znamení jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě. Jako znamení však mají také význam vzdělávací. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy i věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry. Udílejí milost, navíc však jejich obřadní úkon velmi dobře uzpůsobuje věřící, aby ji přijímali s užitkem, patřičně uctívali Boha a prokazovali křesťanskou lásku.  Je proto velmi důležité, aby věřící snadno porozuměli svátostným znamením a snažili se často přijímat ty svátosti, které jsou ustanoveny k posilování křesťanského života.  
Jimi vykonává  Kristus své kněžské poslání.
Liturgie je vždycky „výkonem kněžského úřadu Kristova“, neboť každá liturgická slavnost je jakožto „dílo Krista kněze a jeho těla, církve“ v pravém slova smyslu svatým jednáním, jehož účinnosti se žádné jiné jednání církve co do úrovně a míry nevyrovná .Je přítomen v osobě sloužícího kněze, neboť "tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži".
„Dnes“ v liturgii: liturgie zpřítomňuje Kristův vykupitelský čin i s jeho účinkem,     
  milostí. Dnes: narození Páně, vzkříšení, nanebevstoupení.
Dnešní přítomnost Ježíše Krista v liturgii existuje ve spojitosti s Kristovou přítomností v církvi. Ovšem právě liturgie je nejskvělejší místo, kde  Pán působí a kde je přítomen. Právě zde se dovršuje základní zkušenost s jeho vykupitelským činem a jeho milostí. Pán ovšem není spoután liturgií, svátostmi, může působit i jinak, ale právě liturgie je „řádnou“ cestou k prožitku jeho přítomnosti. Stává se zjevením všech tajemství Ježíše Krista. Jeho, narození, vzkříšení, nanebevstoupení. Jeho eucharistickou přítomnost vnímáme nejvíce, ale ze svého osobního duchovního života víme, že někdy člověk silně cítí i přítomnost Kristovu ve společenství nebo jindy zase v jeho Slově. Každopádně však v liturgii je Kristus přítomen osobně.
                   - 405 –
Bez vnější stránky by se nemohlo uplatnit Kristovo kněžství.
Ve své podstatě je liturgie výkonem kněžství Kristova. On je jediným knězem Nového zákona (srv. Žid 4,14; 7,24). Jeho obětí na kříži jsme byli jednou provždy posvěceni (srv. Žid 10,10) a spaseni. Své kněžství, které Kristus přijal při vtělení (srv. Žid 10,5-9) a dovršil na kříži, vykonává nyní   v nebeské liturgii (srv. Žid 8,2) a zároveň i v pozemské liturgii církve, jejímž je jediným knězem. Toto kněžství Kristovo se uskutečňuje v církvi těmi, kteří na něm mají podíl, ať už křtem nebo svátostí svěcení. Účelem liturgie je pak na jedné straně spása člověka a na druhé straně oslava Boží. Protože oslavený Kristus není mezi námi viditelný, liturgie se děje skrze smysly vnímatelná znamení, skrze symboly. Nacházíme zde analogii s vtělením Božího Syna. Podobně se Kristova viditelná lidská přirozenost udržuje v církvi pomocí smysly vnímatelných znamení. Takto Kristus dále působí v dějinách a koná své kněžské poslání. Vnější znamení, která zprostředkovávají milost, tvoří vnější stránku liturgie.
Na závěr:
Druhý Vatikánský koncil mluví o tom, že liturgie je vrchol a zdroj činnosti církve. Liturgii chápeme jako zpřítomňování Nové smlouvy mezi Bohem a člověkem, uskutečňované lidem Božím skrze přítomného Krista v Duchu svatém prostřednictvím účinných znamení a v právoplatném uspořádání, a to jako pokračování Kristova kněžství mezi jeho vyvýšením a jeho druhým příchodem, jímž nadejde Boží království.
Comments