Liturgie

Učící se církev - LITURGIE - DÍLO NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE - 18.10.2009

29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 18.10.2009 – zelená
Liturgické texty
  • Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše  (IB.  str. 335)   Iz  53 , 10–11: 
Pojmenování „Hospodinův Služebník“,  které uslyšíme při čtení z knihy proroka Izaiáše, je v Písmu svatém čestným titulem pro člověka, jehož si Hospodin vyvolil  jako nástroj svého díla spásy.  Skrze jeho utrpení se uskutečňuje Boží vůle a láskyplný Boží plán, spočívající v usmíření lidí s Hospodinem  za hříchy. Bůh žehná  člověku, vytrhuje ho z područí smrti a znovu ho uvádí do společenství se sebou. Podle stejného scénáře  Bůh Otec postupuje, když posílá na svět svého Syna, aby spasil lidstvo.     
1. ČTENÍ Iz 53, 10–11: Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny. 
  • Komentář ke 2. čtení z listu Židům.  (IB. str. 336)    Žid  4, 14–16: 
Hlavním tématem listu apoštola Pavla Židům je Kristovo kněžství. Ježíš zde totiž dovršuje to, co se po dlouhá staletí slavilo podle Starého zákona jako liturgický obřad.  Židovský velekněz  procházel chrámovou oponou do velesvatyně, aby před Boží tváří obětoval zvíře jako smírnou oběť za hříchy člověka. Při křesťanské liturgii  kněz  Boha Otce prosí, aby seslal Ducha svatého proměnit přinášené obětní dary tak, aby se staly tělem a krví Kristovou. Ježíš je naším veleknězem. On sám za nás skrze vlastní dokonalou oběť prošel až do nejvyššího nebe.  
2. ČTENÍ Žid 4, 14–16: Bratři! Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.   
  • Komentář k evangeliu podle  Marka.  ( IB. str. 337)  Mk  10, 35–45:            
Na cestě směrem do Jeruzaléma, kam podle Markova evangelia kráčí  Ježíš odhodlaně na smrt, prověřuje Ježíš své nechápavé učedníky. Opravuje jejich chybné úvahy o možné slávě. Připomíná, že smyslem biblických obrazů kalicha a křtu je ponoření do vody, která je symbolem příboje smrti. Očistnou lázní utrpení musí projít všichni ti, kteří touží mít účast na Kristově oslavě, řídí se jeho příkladem  a netouží po úspěchu a vládě podle pochybného vzoru mocných tohoto světa.  
EVANGELIUM Mk 10, 35–45: K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu.“ Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ Oni mu odpověděli: „Můžeme!“  Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“ Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“

Liturgie – dílo Nejsvětější Trojice 
je téma dnešní  katechetické  homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 118  s odkazem na znění dnešního  druhého čtení Žid 4,14–16 a Katechismus katolické církve (KKC) 1077–1109.                                                                               
Osnova  ( Viz též Katolický týdeník  č. 42 str. 6): 
a) Otec, zdroj a cíl liturgie
b) Kristovo dílo v liturgii
c) Duch Svatý a Církev v liturgii 
Úvod. 
Samo slovo liturgie pochází z předkřesťanského Řecka a znamenalo tam pojmenování nejprve pro nějakou veřejnou službu, později i pro úkony pohanského náboženství. Napřed židé, potom postupně i křesťané slovo liturgie převzali. Ale pro nás je lépe místo termínu liturgie používat český název bohoslužba. Ovšem není to jen služba člověka Bohu – Bohuslužba,  ale je to i Boží služba člověku, to, co Bůh působí v nás a pro nás.
Otec, zdroj a cíl liturgie.
Cílem křesťanské bohoslužby je Bůh jako Otec, Syn a Duch svatý. Zároveň je původem či zdrojem bohoslužby. Dalo by se také říci, že je v tomto smyslu také jejím autorem; jako ten, který bohoslužbu povolává k životu a ustanovuje  ji. Bůh promlouvá k člověku slovem a činem; lidé odpovídají Bohu právě tak řečí a jednáním. Bohoslužba je dialogem mezi Bohem a člověkem na cestě do Božího království a k dokonání spásy (1077). Bůh ve vztahu k  člověku od počátku do konce časů  koná. Je mohutným pramenem, zřídlem z něhož  tryská život (1078).
Celé jeho dílo je naplněno nesmírným božským úkonem, požehnáním (1079). Na počátku Bůh žehná živým bytostem, zvláště muži a ženě. Počínaje Abrahamem pronikají božská požehnání do lidských dějin (1080).  Projevují se zejména v podivuhodných událostech spásného dosahu: vyjití z Egypta-exodus, darování zaslíbené země, vyvolení Davida apod.(1081). Plně se zjevují a sdílí v liturgii církve. Bůh nás zahrnuje požehnáním ve svém Slově, které se pro nás vtělilo, pro nás zemřelo, vstalo z mrtvých a do našich srdcí vlévá dar všech darů: Ducha svatého (1082). Za všechna duchovní požehnání,  kterými nás Bůh obdařuje, mu církev nepřestává děkovat klaněním, chválou, díkůvzdáním a přinášením obětí darů vlastních až do úplného dovršení Božího plánu (1083). 
Kristovo dílo v liturgii.
Kristus „sedící po pravici Otce“, odkud vylévá Ducha svatého do svého těla, kterým je církev, působí nyní prostřednictvím svátostí, jež sám ustanovil, aby tak udílel svou milost (1084). Kristus v liturgii církve naznačuje a uskutečňuje hlavně své velikonoční tajemství, které během svého pozemského života svým učením ohlašoval a svými skutky předjímal.  
Všechno, čím Kristus je, a všechno co vykonal a vytrpěl pro lidstvo, má účast  na božské věčnosti. Událost kříže a zmrtvýchvstání je něco, co stále zůstává a přitahuje k životu (1085).  
Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým  k tomu, aby hlásali evangelium všemu stvoření a zvěstovali, že nás Boží Syn svou smrtí a zmrtvýchvstáním  vysvobodil z moci hříchu a smrti a převedl do Otcova království (1086). Kristus udělil apoštolům svou moc posvěcovat a tuto moc předávat svým následovníkům­.Jejich apoštolská posloupnost je páteří celého liturgického života církve (1087).  Tím je v církvi především v liturgických úkonech zajištěna stálá Kristova přítomnost (1088)  a jeho trvalé spojení se svou milovanou nevěstou církví (1089). Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské (1090).  
„ Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). 
Duch Svatý a Církev v liturgii. 
Duch svatý je v liturgii vychovatelem víry Božího lidu (1091). Připravuje církev na setkání s jejím Pánem. Připomíná Krista, zpřítomňuje a obnovuje Kristovo tajemství svou proměňující mocí (1092). Duch svatý  naplňuje křesťanskou liturgii předobrazy starozákonní bohoslužby. Uchovává jako nedílnou a nenahraditelnou část některé  její  prvky tím, že je přijímá za své:  hlavně čtení ze Starého zákona, modlitby žalmů a památku spásonosných událostí  a předobrazených skutečností, které dosáhly naplnění v Kristově tajemství (potopa, zaslíbení, smlouva, exodus, velikonoční beránek, království, chrám, vyhnanství a návrat, mana) (1093).  Vše je rozvíjeno v harmonii dvou zákonů a v Duchu pravdy a na všem je odhalována Kristova novost (1094). Proto církev, zvláště v adventní a postní době  a především při velikonoční vigilii, znovu čte a prožívá všechny tyto velké události dějin spásy (1095). Lepší poznání víry a náboženského života židovského národa, může  napomáhat k lepšímu pochopení jistých rysů křesťanské liturgie (1096), v níž každý liturgický úkon, zvláště slavení eucharistie a svátostí značí přímé setkání Krista s církví (1097). A příprava srdcí lidu na setkání se svým Pánem je společným dílem Ducha svatého a shromáždění (1098).  Duch a církev spolupracuje, když lidu systematicky lidu Krista a jeho dílo představuje (1099).  Liturgickému shromáždění smysl událostí spásy znovu a znovu  připomíná a dává zaznít Božímu slovu, které je hlásáno, aby bylo slyšeno, přijato a žito (1100).  Lektorům i posluchačům otevírá duši k duchovnímu chápání Božího slova, podle toho, jak je disponováno jejich srdce (1101).  „ Slovo spásy víru v srdci nevěřících vzbuzuje a v srdci věřících živí; vírou vzniká a roste shromáždění věřících“ (2. vat. koncil) (1102).  Slavení liturgie se vždy vztahuje ke spasitelným zásahům Boha do dějin (1103). 
Duch svatý  je v liturgii pouze nepřipomíná. On je zpřítomňuje v jednotlivých liturgických úkonech (1104). Tehdy, když  kněz  Otce naléhavě prosí, aby seslal Ducha Posvětitele , aby se obětní dary staly tělem a krví Kristovou a aby věřící se také stali živou obětí Bohu (1105). Tehdy  se účastní svým srdcem každý, který svátost slaví a obětuje (1106). 
Proměňující síla Ducha svatého  v liturgii urychluje příchod Božího království. Duch, poslaný Otcem, vyslyší prosby církve a dává život těm, kteří ho přijímají (1107).  Cílem poslání Ducha svatého v každé liturgické činnosti je uvádět do společenství s Kristem a tak utvářet jeho Tělo. Duch svatý je jako míza Otcova vinného kmene, který přináší svůj plod na ratolestech (1108).  Naše modlitby směřují k Otci s prosbou, aby seslal Ducha svatého, aby se plně uskutečnilo společenství  našeho  bratrského shromáždění  s Nejsvětější Trojicí. „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Ducha svatého“   (2 Kor 13,13) Mají s námi vždycky zůstávat a přinášet plody i mimo slavení eucharistie (1109).  
Závěr:
Církev v liturgii chválí Boha Otce a klaní se mu jako zdroji všeho požehnání, stvoření a spásy, kterým nás zahrnul ve svém Synu. Kristovo dílo v liturgii je svátostné, poněvadž tajemství spásy je v ní zpřítomněno mocí jeho Ducha svatého.  Jeho posláním je připravovat v liturgii církve shromáždění na setkání s Kristem, připomínat a představovat Krista, přibližovat novému chápání jeho spasitelné dílo svou proměňující mocí a přispět, aby dar společenství přinášel v církvi plody.  
Vypracoval MUDr.Leopold Mann

29. neděle v mezidobí B – 18.10.2009

List Židům 4, 14–16

Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 221. Jakým způsobem je Bůh Otec zdrojem a cílem liturgie?

Otec nás v liturgii zahrnuje svým požehnáním ve vtěleném Synu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých, a vylévá do našich srdcí Ducha svatého. Zároveň církev velebí Otce klaněním, chválou a díkůvzdáním a naléhavě prosí o dar jeho Syna a Ducha svatého.

Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 222. Jak v liturgii církve působí Kristus?

Kristus v liturgii církve naznačuje a uskutečňuje především své velikonoční tajemství. Sesláním Ducha svatého udělil apoštolům a jejich nástupcům moc uskutečňovat dílo spásy eucharistickou obětí a svátostmi, v nichž on sám působí sdělováním své milosti věřícím celého světa a všech dob.

Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 223. Jak v liturgii církve působí Duch svatý?

V liturgii se uskutečňuje nejtěsnější spolupráce Ducha svatého a církve. Duch svatý připravuje církev na setkání s jejím Pánem; připomíná Krista a představuje ho víře shromáždění; zpřítomňuje a obnovuje Kristovo tajemství; spojuje církev s životem a posláním Krista a přispívá, aby dar společenství přinášel v církvi plody.

Téma: Liturgie – dílo nejsvětější Trojice; Kristus oslavuje Boha Otce, Duch svatý a církev v liturgii

„Jménem zákona, stůjte! Jste zatčen.“ Jménem zákona se dá prosadit víc, než jenom svým rozhodnutím – že by policista místo toho řekl: „Jmenuji se podporučík Jilemnický a teď vás naložím do služebního vozu.“ A což teprve, když se objeví pan soudce. Ten svá slova také opře: „Jménem republiky vám ukládám povinnost napsat stokrát ‚Nebudu kritizovat Kjótský protokol.‘

Je Bůh Králem? Je Bůh Otec Stvořitelem? Je Ježíš nejsilnějším Zachráncem? Je Duch svatý Dárcem života? Jak silná činnost nás čeká, když se na začátku mše svaté žehnáme křížem a slyšíme slova kněze: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Celou dobu, co nejsme v kostele, bychom se měli těšit na okamžik, kdy budeme moci do kostela vejít a slyšet – koho jménem se bude konat: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Ve jménu našeho Boha slyšíme slovo o své spáse, o své záchraně.

Kostel je místo shromáždění věřících, místo modlitby, stavbou, kde je svatostánek – a kam mohu přijít, abych se modlil k Ježíšovi, který zde je. Přesto je v okamžicích mše svaté kostel proměněn k mnohem větší vznešenosti a kráse. Totiž proměněn Boží přítomností, činností, která se při mši svaté děje v jeho jménu. Jako je proměněna fíkovníková alej hlavní ulice ve městě – kudy spěchají davy do práce, nebo za obchodem, kde se scházejí pubescenti, nebo klábosí senioři – když najednou na tom samém místě Ježíš pozvedá zrak, aby oslovil Zachea. Zachea, jehož život je právě proměněn. Věřme, že i na svatém místě v kostele má Bůh ještě co proměnit – a nastává velký kvalitativní skok – ve chvíli, kdy po vstupním zpěvu začíná obřad mše svaté „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Ve mši svaté Ježíš do těchto minut našeho života přináší a uskutečňuje své velikonoční tajemství. Před oltářem jsme u toho, kdy za nás prolévá krev, aby nás vysvobodil od zla. Před oltářem prožíváme Ježíšovo zmrtvýchvstání, které je pro nás – aby nás Ježíš Živý ve svatém přijímání proměnil, když ho přijímáme do svého těla a do svého života. Jako s ešusem ve frontě na polívku, si jdeme k oltáři, kde se rozdává život. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého kněz koná – a my přijímáme Kristovo tělo.

V této chvíli nemůžeme podvádět. Nemůžeme lhát sami sobě. Jsme účastni činnosti Boží – a Bohu je jasné, jak namíchané zlo a dobro ve svém životě máme. Boží odpuštění, rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého nás přichází očistit. Prosme, aby Ježíš v našem srdci nemusel bojovat, jako když vyháněl kupce a směnárníky z chrámu. Prosme, aby mohl přijít a jemně se nás dotknout, když ho prosíme o uzdravení z hříchu – jako prosil slepec, kterého k Ježíšovi přivedli a Ježíš na něj vložil ruce.

A co Duch svatý, Pán a dárce Života, dárce jásotu a radosti ze záchrany? Duch svatý působí, že děj mše svaté je účinný. Duch svatý, který je, aby byl seslán. Vždyť byl seslán na Ježíše ve vodách Jordánu. Byl dán apoštolům, a ti hlásali Ježíšovo vítězství zmrtvýchvstání. Ve mši svaté se Duch svatý ujímá i našeho života.
Comments