Lítost - 4. neděle postní 14.3.2010

4. NEDĚLE POSTNÍ - 14.3.2010 – růžová


Komentář k 1. čtení z  knihy Jozue. (IC)   Joz  5,9a.10-12:

 

Příběhem z knihy Jozue  autor vzpomíná na závěrečnou část dlouhého a obtížného  putování vyvoleného národa z exilu do rodného domu. Milosrdný Bůh přes všecka zklamání, která mu způsobil tento  lid, jehož nepřestal nazývat svým „synem“,  Izraele přivítal a pohostil s otevřenou náručí  na hranicích zaslíbené země.

 

1. ČTENÍ Joz 5,9a.10-12: Hospodin pravil Jozuovi: "Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu."
Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. Téhož dne přestala (padat) mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán
.

Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům .  (IC)    2 Kor  5,17-21:

Čtení z listu apoštola Pavla nám připomíná, že do příchodu Krista na svět  bylo lidstvo ponořeno do hříchu. Ve své nevýslovné lásce nám Bůh poslal svého jednorozeného Syna, který nám svou obětí zjednal usmíření.  Hřešit jsme ovšem nepřestali, proto stále platí  na nás  apoštolova výzva: „Smiřte se s Bohem“ neboť On je milosrdný.

 

2. ČTENÍ  2 Kor 5,17-21: Bratři! Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh.  Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.  

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  15,1-3.11-32:

 

Lukášovo evangelium je nazýváno „evangeliem milosrdenství“.  V podobenství    o „Marnotratném synu“  je načrtnuta životní pouť každého z nás od odloučenosti od Boha, kterou působí hřích, ke společenství lásky, kterou lidstvu milosrdný Bůh Otec otevřel k návratu v Ježíši. Stačí jen ze svého hříchu vstát, naplnit své srdce   pokorou,lítostí  a láskou a jít se ve svátosti pokání s Otcem smířit.

 

EVANGELIUM Lk 15,1-3.11-32: Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali : "Přijímá hříšníky a jí s nimi! " Pověděl jim tedy toto podobenství:  "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se ( starší syn ) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'  Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "

 

 

- 481-

Lítost

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 146  s odkazem na  Katechismus katolické církve (KKC)1450-1454.                                                              

 

Osnova :

 

a) lítost dokonalá a nedokonalá

 

b) bolest ducha, odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím                 v budoucnu nehřešit

 

c) aplikace na evangelijní úryvek

 

Úvod.

Bůh nemůže odpustit  bez lítosti. Respektuje totiž svobodu člověka a svobodu jeho rozhodnutí. Stejně jako se člověk může rozhodnout pro Boha, může se také rozhodnout proti Bohu. A na svém rozhodnutí může trvat – samozřejmě s tím, že si za ně ponese následky. Když člověk nelituje svého hříchu, tak tím buď odmítá, že to co dělá je hřích, anebo je natolik spjat (svázán) s hříchem, že nedovolí Bohu, aby je od sebe oddělil. Bůh ve zpovědi odděluje hřích od hříšníka,  jehož miluje, očišťuje a uzdravuje; hřích nenávidí a odsuzuje k věčné smrti .

 

Dnešní lekce  navazuje na téma  3. neděle postní  o úkonech kajícníka ve svátosti pokání (1450), mezi kterými lítost zaujímá první místo  (1451) . Znovu se vrací k vysvětlení  pojmu lítosti v  jiných souvislostech, navazujících na dnešní bohoslužbu slova. Církev odlišuje u lítosti dvě významnosti.   

 

Lítost dokonalá a nedokonalá.

 

Vyvěrá-li  lítost nad spáchanými hříchy z upřímné lásky k Bohu, u něhož člověk doufá nalézt odpuštění, pak se taková lítost se nazývá „dokonalá  (1452). Vyrůstá  z vědomí, že jsme svým hříchem poškodili vztah s Bohem – že jsme tak odpověděli „NE“, na jeho nabídku lásky. Taková lítost -bolest nad hříchem- bývá zpravidla nejen větší, ale také daleko účinnější. A už jen na základě této lítosti Bůh může odpustit hřích okamžitě.

V lítostí „nedokonalé“  (1453) však není přítomna nějaká pozitivní hodnota - láska, vděčnost, osvobození - nýbrž strach  z trestu. Nedokonalá lítost přesto je nadějným příznakem obrácení. Sama o sobě člověka od hříchu sice  neosvobozuje, ale připravuje ho na rozhřešení ve svátosti pokání.

 

Bolest ducha, odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu nehřešit.

 

Když člověk udělá nějakou chybu (v etické oblasti – hřích), vidí následky svého jednání a zakouší nepříjemný emoční stav, který doprovázejí výčitky svědomí. Dobře formované svědomí nás dokáže upozornit na to, že jednání člověka není   v pořádku (1454).  Ale to ještě neznamená lítost.

 

- 480 –

Pravá lítost má dvě důležité složky. Ta první je definována jako „bolest nad spáchaným hříchem“. Hřích není, jak asi všichni víme, pouhé porušení zákona (přikázání), ale narušení vztahu s Bohem. Narušený vztah – ten už bolet dokáže. Taková bolest je samozřejmě „vnitřní“. Aby člověka mohl nějaký hřích „bolet“ musí poznat, že to co udělal bylo (je) zlé, že je to skutek, který jej odděluje od Boha, od nabídky Božího přátelství. Druhá složka je přirozený důsledek té první. Je to totiž snaha o nápravu. Na to se dost často zapomíná... 

 

Aplikace na evangelijní úryvek.

Dnešní Lukášovo evangelium vypráví Ježíšovo podobenství  obvykle  nazývané               „O marnotratném synu“.  Ježíš  v něm ovšem ani tak  nechtěl poukázat na to, jak jedná neposlušný syn, ale spíše jak jedná milující otec. Na postavě  hříšného syna líčí Ježíš situaci celého lidstva. Pod vlivem hříchu se člověk  odcizuje Bohu. Vzdaluje se od něho do pohanského světa. V příběhu je načrtnuta životní pouť každého z nás od odloučenosti, kterou působí hřích, ke společenství lásky.  Když syn všechno utratil, začal mít hlad a nouzi. Dostal se až na dno své důstojnosti. To co je bez Boha nemá hodnotu,  není schopno  nasytit. Dříve nebo později se každá zábava přejí a člověk, oddělený od Boha začne pociťovat hlad po opravdových hodnotách. Nouze je zákonitý důsledek hříchu, protože z hříchu nikdy nikdo nezíská trvalý prospěch.  Hřích člověka ponižuje, pokořuje a bolestivě  zasahuje do jeho svědomí. Právě v okamžiku duchovní rozervanosti a opuštěnosti  se hlubina  jeho srdce rozezní hlasem Otce, který nikoho z nás nikdy nezavrhl. Je třeba se rozhodnout. Obrátit se, projevit upřímnou lítost, vrátit se domů do jeho láskyplné náruče a říct mu:“ Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“  „Vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“

 

Vstal a šel – jak krásná podobnost s člověkem, který „vstane“ ze svého hříchu   „a jde“ se smířit s otcem ve svátosti. Jako syn, který ví, že padl, jako člověk, který je špinavý hříchem... Otec ho uviděl z dálky. On svého syna nikdy nezatratil a přestože ho synův pyšný odchod hluboce zranil, nepřestal oproti vší naději doufat, že se syn vrátí. A když ho někde na obzoru spatřuje,  tak hnut lítostí (ne spravedlností, ne hněvem, ne výsměchem...) k němu běží. Otec nešetří milostí. Syn mu  udělal velikou radost. Že se vrátil, že uznal svou chybu, že se nechal obdarovat, že se nechal přijmout a obejmout... Nejsou  to snad projevy „milosrdenství“?  Vůči sobě i vůči otci?  Zakusme, jak krásné je otcovo objetí ve svátosti smíření – zvláště po tom, co jsme přestáli nouzi a hlad hříchu...

Závěr:

Lítost  představuje zápas s hříchem, zápas, který bojujeme s pomocí  Boží posily– zvláště  v těch chvílích, kdy ze svých hříchů povstáváme ve svátosti smíření. Pravá lítost, kterou Bůh vyžaduje, vede ke změně smýšlení, obrácení srdce  k Hospodinu. Taková lítost nikdy nepouští ze zřetele veliký rozměr Božího milosrdenství a Boží touhy po nápravě hříšníka, a přestože způsobuje vnitřní bolest nad spáchanými hříchy, působí jako bolest terapeutická – léčebná, která  vede k životu.  

 
 
 
4. neděle postní C – 14.3.2010
Lukášovo evangelium 15,1–3.11–32
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi! " Pověděl jim tedy toto podobenství:
"Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘
Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘ "
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 303. Jaké jsou úkony kajícníka?
Jsou to: pečlivé zpytování svědomí; lítost (kajícnost), jež je dokonalá, vychází-li z lásky k Bohu, a nedokonalá, má-li základ v jiných důvodech, spojená s předsevzetím už nehřešit; vyznání, v němž kajícník vyznává před knězem hříchy; zadostiučinění, to je vykonání určitých úkonů pokání, které zpovědník kajícníkovi ukládá, aby napravil škodu způsobenou hříchem.
Téma: Lítost dokonalá a nedokonalá
Co je to lítost? Čím víc rozumím tomu, jak zlo škodí, čím víc je mi jasné, jak hřích zabíjí život – tím bezradnější jsem nad vysvětlením, co to vlastně lítost je? Lítost je i cit i rozhodnutí mé svobodné vůle. Ale lítost není rozum, lítost není výpočet.
Lítost je nezbytná a hlavní část svaté zpovědi. Na moji lítost odpovídá Bůh tak, že mi odpouští hříchy. Lítost je bolest duše nad spáchaným zlem. Lítost je, když se duše otřásne nad ošklivostí spáchaného hříchu. Lítostí vidím ošklivost hříchu, a přeji si, abych se hříchu nedopustil. Mám-li lítost, je mi jasné, jak hřích je to největší zlá věc, co by mě mohla potkat – raději zemřít s láskou k Bohu, než mít účast na hříchu – protože tak jsem o Boží lásku přišel. A kdybych nyní ve stavu hříchu zemřel, přijdu i o nebe.
O čem nás poučuje katechizmus a vzdělanost ve víře? Je lítost přirozená, nadpřirozená nedokonalá a nadpřirozená dokonalá. Přirozená lítost je, že mě chytli a vztek, že musím platit pokutu. Nedokonalá lítost je vědomí, že teď jsem přišel o nebe – a bez boha zemřu. Dokonalá lítost znamená, že nepřemýšlím nad vlastní škodou – ale vidím Boží lásku, vidím Ježíšův kříž, na kterém je Ježíšova bolest pro můj hřích a Ježíšova láska, která mi odpouští. Dokonalá lítost je, když lituji z lásky k Bohu. Dokonalá lítost je, když vím, že jsem hříchem potupil nevyšší pravdu a lásku.
Dokonalá lítost má sílu ihned odpustit každý hřích – rozhodnu-li se co nejdřív jít ke svaté zpovědi. Nejít ke svaté zpovědi by znamenalo, že lítost přeci jenom nebyla dokonalá. Když jdu ke svaté zpovědi – pro dokonalou lítost mi bylo odpuštěno dokonce dříve, než jsem svátost smíření vykonal.
Alespoň nedokonalou lítost potřebuji pro svatou zpověď. Svatá zpověď má tu účinnost i pro nedokonalou lítost mi hříchy odpustit.
Lítost je i cit i rozhodnutí mé svobodné vůle. Ale lítost není rozum, lítost není výpočet.
Zvířátka se rozhodla, že si v lese uspořádají olympiádu. Někdo věděl, co to je, jiná zvířátka nevěděla – ale závodit, že prý budou všichni. Tak jim to sova začala vysvětlovat: „Víte, každá zlatá medaile svědčí o tom, že někdo udělal něco naprosto zbytečného rychleji nebo lépe než všichni ostatní.“ Sportovní disciplíny byly různé, některé byly hodně zvláštní – jako například medaile za to, kdo postaví na potoce lepší hráz. Byla na to tři družstva: hmyz, kožešinoví savci a obojživelníci (žáby a tak dále). Jenom bobři se nechtěli vůbec zúčastnit. Celé odpoledne usedavě plakali: „To bude ostuda – jak asi bude vypadat hráz, když ji postaví žába nebo střevlík. To bude ostuda. Na takovou hráz se nevydržím dívat. A navíc jestli přijede bobří návštěva ze sousedního lesa, to bude ostuda, nikdo se s námi nebude chtít bavit.
A tak bobři nesoutěžili, jenom usedavě plakali. Tři družstva začala pracovat na hrázích. Opravdu to dopadlo neslavně. Střevlíci a komáři nakonec litovali, že hráz stavěli – spočítali si, že když přijede méně sousedních bobrů na návštěvu, budou mít méně potravy. A tak říkali: „Kéž bychom ani nezačali tu hráz stavět.“
Netrvalo dlouho a litovali i obojživelníci. Žáby zjistili, že na potoce s nepovedenými hrázemi se nebudou mít tak dobře pulci. Tak naříkali: „Kéž by nás ani nenapadlo tu hráz stavět.“
Medvěd s liškou se nejprve na soutěž těšili. Říkali si: „To budou bobři koukat, co dokážeme.“ „Naše hráz bude lepší, než ty jejich – protože nás je víc, liška je chytřejší a medvěd je silnější.“ Ale zajíček si všimnul, jak ta soutěž bobry trápí. A tak přemluvil lišku a medvěda, aby žádnou hráz nestavěli. Přemluvil je. Ale to nebylo všechno. Víte, co společně ještě vymysleli? Jak napravit to špatné rozhodnutí: a šli a komáří i žabí hráz zbourali. Zvláštní bylo, že u toho vůbec nemluvili, neřekli ani slovo. A potok byl zase jako dřív.
Jak má vypadat naše lítost? Co Pánu Bohu řekneme? „Kéž bych ani nezačal nad zlem přemýšlet.“ Nebo: „Kéž by mě ani nenapadlo hřešit.“ Ale jestli to řekneme proto, že jsme si to vypočítali, jako komáři – tak to žádná lítost není. Nebo jestli říkáme Pánu Bohu jak je nám to líto, že jsme si to sami jaksi zkomplikovali – tak jako žába v příběhu, také to žádná lítost není.
Nemusíme ani mluvit, liška a medvěd také neřekli nic. Máme se vžít do toho, co si asi Bůh myslí, když se na nás dívá. Vždyť Bůh ví, že z mého zla a hříchu nic dobrého nevznikne. A že mě Bůh má rád, tak ho to mrzí – ví, že za chvíli uvidí moje větší trápení. Litovat znamená jít – a zlo se svého života vyhodit. To, že vyhodím zlo ze svého života, není ta lítost – jako bourání hrází nebyla lítost. Ale půjde podle toho poznat 1) že mám Boha rád a jsem mu vděčný 2) že zlo nechci a lituji toho.
Comments