Křestanská pokora - 22.neděle v mezidobí -29.8.2010

22. NEDĚLE  V MEZIDOBÍ - 29.8.2010 – zelená


Komentář k 1. čtení  z knihy Sirachovcovy. (IC)   Sir  3,19-21.30-31:

 

Dnešní první čtení nás uvede k úvahám o křesťanské pokoře. Cesta pokory je cestou, kterou zvolil Bůh, aby se zjevil svému lidu. Je to cesta, kterou si vybral  Ježíš, aby spasil lidstvo. Všechno v životě Ježíše, od jeho narození až ke smrti na kříži, je prostoupeno pokorou, kterou mají i ve svém životě křesťané napodobovat.

 

1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29): Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými  lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.

 

Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Židům.  (IC)    Žid  12,18-19.22-24a:

 

Autor listu Židům nás informuje, že k Bohu se máme přibližovat bez bázně a s pokornou důvěrou. Bůh je hora, ke které kráčíme a v pokoře se před ním klaníme. Je to město po němž toužíme a v němž chceme přebývat. Mějme vždy na paměti, že jediným a nenahraditelným průvodcem na naší cestě k němu je Ježíš Kristus.

 

2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a: Bratři! Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil. Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  14,1.7-14:

 

Četba z dnešního Lukášova evangelia  zřetelně ukazuje důsledek pokory, když ji s odvahou a upřímností přijmeme jako životní postoj. S ní a skrze ni budeme moci vstoupit do Božího království na hostinu, o které uslyšíme v Ježíšově podobenství. Oblékneme-li na sebe pokoru jako svatební oděv, Pánu se zalíbíme a budeme vpuštěni.

 

EVANGELIUM Lk 14,1.7-14: Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."

 

 

 

 

 

- 571-

Křesťanská pokora

 

je téma dnešní  asketické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 177 s odkazem na znění  1. čtení Sir 3,17n.                                                             

 

Osnova:

 

a) pojem, místo mezi ctnostmi

b) hříchy proti pokoře

c) význam pokory pro svornost v Církvi i pro jednotlivce

 

Úvod

Dnešní první čtení nás uvede k úvahám o křesťanské pokoře. V očích Božích je člověk milovanou bytostí. Pán dává milost pokorným, protože je slaven „pokornými lidmi“. Jeden  z nejjistějších způsobů jak oslavit Pána, je vzdát se pozemské slávy. Cesta pokory je totiž cestou, kterou zvolil Bůh, aby se zjevil svému lidu. Je to cesta, kterou si vybral  Ježíš, aby spasil lidstvo. Všechno            v životě Ježíše, od jeho narození až ke smrti na kříži, je prostoupené pokorou.

 

Hymnus  apoštola Pavla  „ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“ (Fp  2,6-11)  je zde uveden jako příklad Kristovy pokory, kterou mají křesťané napodobovat. Jestliže se Ježíš snížil ze svého božského majestátu na úroveň lidí, při čemž musel doslova “vyprázdnit” své božství, tím více se má jeho služebník snažit následováním Krista uskutečňovat v sobě pokorné a obětavé sebezříkání ve prospěch druhých.  Ježíš říká: Učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný srdcem (Mt 11, 29).

 

Pojem, místo mezi ctnostmi.

 

Podle Písma  je pokora nejen opakem pýchy, jedné z hlavních neřestí,  ale je též chápána jako ochotné, nereptavé snášení ponížení, útlaku a všeobecného  opovržení v důsledku víry v Boha, v něhož skládají věřící všechnu naději. Pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu anebo s tímto poznáním nerozlučně souvisí.

 

Mnozí zařazují pokoru mezi ctnosti (Společenství sv. Pia z Pietrelčiny – Signály cz.; Sedm  hlavních ctností   Aurelius Prudentius; Sv. J. M. Vianney).  Nenalezneme ji však  v souboru  ctností  Katolického katechismu -  viz.téma: 161-“Ctnosti a dary Ducha svatého“ . Jednoznačné  odlišení  ctností od pokory a  jiných ctností mezi sebou není možné. U člověka existuje jejich vícenásobné propojení. Jedna ctnost roste s druhou. Vzájemně si  pomáhají.  K bližšímu pochopení  učení o ctnostech je nutno nahlédnout  do Písma a do historie od antiky až po současnou dobu. Postoje k pokoře se mění.  Někteří autoři se dnes  dokonce zamýšlí  nad pokorou jako „nemoderní ctností“ ( Gunter Virt - teologické texty).  Říkají, že pokora může být až nebezpečná. Má podobnost s blízce příbuznou ctností poslušností a ve spojení s ní se z ní může stát až neřestí. Pokora, poslušnost, nekritičnost, ochota trpět atd mohou být zneužity. Směřují do pokrytectví, k mocenské strategii, k pasivnímu podrobení se a rezignaci.

- 572-

Hříchy proti pokoře.

 

V tématu předcházející neděle  176-  Dojde spásy každý, kdo je v církvi?  jsme uvedli, že i křesťan obdarovaný milostí Boží a mnohými ctnostmi je vystaven působení zlého okolního světa a se svou  náklonností ke hříchu má mnoho příležitostí k pádu.   

Mk 7,20–23: „Člověku škodí to, co pochází z jeho nitra. Tam se líhnou zlé myšlenky, necudnost, nevěra, krádež, vražda, sobectví, zlost, podlost, sprostota, závist, urážky, pýcha a všelijaké výstřednosti. To je to zlo, které vychází z nitra člověka a odděluje ho od Boha.“

Mezi nejtěžší neřesti pak patří pýcha, kterou považujeme jako opak pokory. Pýcha je přeceňování sebe a nezřízená touha po uznání a cti. Pýcha znamená nezřízeně dychtit po přednosti, cti a chvále, vypínat se nad jiné, jimi pohrdat a je zesměšňovat, být umíněný a vzdorovitý. Pýcha se začíná jevit, když je někdo neposlušný, když rád o sobě mluví, na sobě si zakládá a jinými pohrdá. Když si někdo myslí, že je lepší než všichni ostatní a že nikoho nepotřebuje, dokonce ani Boha ne. Pyšný člověk někdy pohrdá i Bohem a jeho přikázáními, vyvyšuje se nad jiné, nechce uznat své slabosti a hříchy, chce být vždy jen ctěn a vyznamenáván.

 

Pýcha je počátek všelikého hříchu. Prostředky proti pýše jsou: vzpomínka na vlastní slabost a marnost pozemské slávy, zvláště pak vzpomínka na Ježíšovu pokoru. „Kdo se povyšuje, bude ponížen.“ (Mt 23,12) „Bůh se staví proti pyšným.“ (1 Petr 5,5)

 

Význam pokory pro svornost v Církvi i pro jednotlivce.

 

Důvěrná pokora v prosebné modlitbě o odpuštění  nás navrací do světla společenství s Bohem, Kristem a bližními. Když prosíme, abychom byli osvobozeni od zlého, modlíme se zároveň o to, abychom byli zbaveni všeho přítomného, minulého i budoucího zla. Kardinál O. Cantalamessa v Radio Vaticana  k mediální atmosféře posledních několika měsíců řekl:  Pokud nebude chybět pokora, církev z této války vyvázne a ukáže se v ještě větší kráse než předtím. Zavilost sdělovacích prostředků, jak to vidíme i na jiných případech,                  v dlouhodobé perspektivě vyvolává účinek opačný, než má v úmyslu.

Závěr:

 

Postavit pokoru do středu našich úvah jistě není nic přitažlivého, protože pojem pokora v dnešní době jakoby vymizel. A přece každý křesťan, který následuje Boha, denně více a více poznává, že je povolán jít cestou pokory. To je cesta, po níž šel Bůh, když  otevřel nebe a sestoupil mezi nás. To je cesta, po níž ho následovali světci a mučedníci poté, když se jako Ježíš Kristus do nebe  vracel. To je cesta křesťanské dokonalosti pro ty, kteří se cítí být povoláni jít do nebeské vlasti za ním. Když s pokorou a upřímností přijmeme pokoru jako životní postoj, pak s ní a skrze ni budeme moci i my vstoupit na hostinu v Božím království.

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

 

- 573-

Comments