Kde slavit liturgii - 6. neděle velikonoční 9.5. 2010

6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ -9.5.2010 bílá


Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů . (IC) Sk 15,1-2.22-29:


Když se evangelium začalo šířit, musela se rodící se církev v zájmu zachování pokojného soužití mezi židokřesťany a těmi kdo se obrátili z pohanství, zabývat problémy, jak upravit nejrůznější tradiční židovské obřadní předpisy včleněné do Zákona. Evangelista Lukáš v úryvku ze Skutků zaznamenává rozhodnutí Jeruzalémského shromáždění církve , na němž bylo stanoveno, že pohanským národům nemají být vnucovány nadbytečné normy a židovské zvyky.


1. ČTENÍ Sk 15,1-2.22-29: Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: "Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy." Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu - vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: "Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi."

Komentář ke 2. čtení z knihy Zjevení. (IC) Zj 21,10-14.22-23:

V knize Zjevení apoštol Jan vidí nebeské město, obklopené hradbami, vystavěnými z apoštolů ukřižovaného a vzkříšeného Krista, jakoby ze živých kamenů. Ve městě sídlí Bůh a v Beránkovi Jan poznává Božího Syna. On je posvátným chrámem svatého města, do jehož otevřených bran směřují zástupy věrných Božích dětí, aby zde slavili věčné společenství s Bohem.


2. ČTENÍ Zj 21,10-14.22-23: Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však nespatřil, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek - to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunečního, ani měsíčního světla, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.


Komentář k evangeliu podle Jana. ( IC) Jan 14,23-29:


Janovo evangelium nám slavnostně tlumočí Ježíšův příslib, vyslovený před jeho nanebevstoupením, že ti, kteří ho milují, jemu uvěří, zachovávají jeho slovo a proměňují je ve skutky, stávají se Božím příbytkem. Bůh Otec jim do jejich srdcí pošle Ducha svatého, který bude jejich vůdcem, aby je dovedl do nebeského chrámu, kde naleznou věčný pokoj v náručí jeho Syna.


EVANGELIUM Jan 14,23-29: Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."






- 503-

Kde slavit liturgii


je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 154 s odkazem na znění 2.čtení Zj 21,10 -14nn a Katechismus katolické církve (KKC) 1179-1186.


Osnova :


a) v duchu a pravdě (živý chrám v nás)

b) dům modlitby (jeho krása a harmonie poukazují na Ježíše Krista

c) eschatologický význam kostela


Úvod.



Jaká místa využívá církev ke slavení liturgie? Při svátostné liturgii uctívá Boha Nové smlouvy celé církevní společenství a shromažďuje se za tím účelem na kterémkoliv místě země, umožňujícím přebývat Pánu mezi lidmi, jakož i lidu se zde s Pánem přímo setkávat. Jsou to zejména živé chrámy a posvátné budovy, kostely, kterým jsme se věnovali již v tématu 123 nazvaném „Kostel-shromaždiště Božího lidu“.

V duchu a pravdě (živý chrám v nás).


Církev je vystavěna z těch, z nichž každý Boha opravdově ctí tak, jak si přeje Bůh, jako Otec i jako Duch. Takové uctívání Boha v  Duchu a pravdě o Kristu, že on je Pán ( Jan 4,24-26 ) nemusí pak být vázáno na žádné výlučné místo. Samo tělo vzkříšeného Krista vytváří nerozborný „duchovní chrám“ (1 Petr 2,4-9), zbudovaný ze shromážděných věřících jakoby ze živých kamenů. I my jsme „chrám živého Boha“(2 Kor 6,16) (1179). Jako v chrámě v našem těle a duši přebývá Duch svatý.

 

Dům modlitby (jeho krása a harmonie poukazují na Ježíše Krista.



Boží lid, ve své pozemské situaci, potřebuje místa, kde by se mohl ve společenství shromáždit ke slavení liturgie a uctívat přítomného Božího Syna. Křesťané proto budují posvátné stavby určené k bohoslužbě (1180). Jsou to Boží domy a symboly církve, která žije na onom místě, domy modlitby, v nichž církev slaví eucharistii a klaní se Kristu, skutečně zde přítomnému (1181). On se nabízí ze vznešeného místa, jímž je ve svatostánek pod svátostným znamením kříže (1183). Kristus je v kostele zpřítomňován na oltáři, symbolizujícím stůl hostiny Páně (1182). Významná jsou další privilegovaná místa, jako je ambon, zpovědnice, křtitelnice, stolec pro biskupa či sedadlo pro kněze, prostory vybízející k usebranosti, projevům lítosti a přijetí odpuštění (1184; 1185).


Eschatologický význam kostela.


Když křesťan ukončí pozemské putování, pak se stává kostel prahem jeho přechodu do světa nového života. Je symbolem otcovského domu, k němuž směřuje Boží lid a kde posléze Otec, jim setře každou slzu z očí“ (Zj 21,4) jak jsme četli minulou neděli při bohoslužbě slova (1186).




- 504-

Závěr:



Kristus je pravý Boží chrám. I křesťané se Boží milostí stávají chrámy Ducha svatého, živými kameny, z nichž se buduje církev. V pozemských poměrech církev potřebuje místa, kde by se společenství mohlo shromáždit. Jsou to naše viditelné kostely, kde církev slaví veřejné bohoslužby k oslavě Nejsvětější Trojice, naslouchá Božímu slovu, modlí se, přináší oběť Krista svátostně zde přítomného a odkud při ukončení pozemské pouti překračují křesťané práh k Bohu Otci do nebeského chrámu.




6. neděle velikonoční C – 9.5.2010

Kniha Zjevení svatého apoštola Jana 21,10–14.22–23

Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis.

Město mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však nespatřil, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunečního, ani měsíčního světla, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.

Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 244. Potřebuje církev místa pro slavení liturgie?

Uctívání Boha Nového zákona v Duchu a v Pravdě (=Janovo evangelium 4,24) není vázáno na žádné výlučné místo, protože Kristus je pravý Boží chrám, skrze kterého se také křesťané a celá církev stávají působením Ducha svatého chrámem živého Boha. Nicméně Boží lid v pozemských poměrech potřebuje místa, kde by se společenství mohlo shromažďovat ke slavení liturgie.

Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 245. Co jsou to posvátné budovy?

Jsou to Boží domy, které jsou symbolem církve žijící v tom místě; a také symbolem nebeského příbytku. Jsou to místa modlitby, v nichž církev především slaví eucharistii a klaní se Kristu, skutečně přítomnému ve svatostánku.

Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 246. Která místa uvnitř posvátného prostoru jsou zvlášť významná?

Jsou to: oltář, ambon, sedadlo biskupa (=katedra) nebo sedes kněze, svatostánek, schránka posvátného křižma a ostatních posvátných olejů, křtitelnice a zpovědnice.

Téma: Místo pro slavení liturgie

Co nám kdo může ukrást? Když mým největším pokladem je Ježíš, když mým největším bohatstvím a věnem je víra, láska a naděje? Přestože lze ukrást i to, co by se zdálo, že nejde – jako například důl (když je to jen díra v zemi), přestože kromě okradení můžeme být i obelháni, jak nás v naší zemi po válce komunisté okradli a převychovali – přesto nic z toho nemá sílu uškodit mé duši. (Matoušovo evangelium 6,19–21; 10,28). Přesto mi víru, lásku a naději nikdo vzít nemůže.

Zdá se tedy, že místo k modlitbě a místo k uctívání Boha přímo nepotřebuji – i když by byl kostel zavřen nebo zbourán, víra by tím nebyla zahnána do úzkých. Tak veliká je svoboda, kterou jsme v Ježíši získali. Tak velká je síla pouta, které nás váže k Bohu. Jsme jeho děti, protože ve křtu nás přijal – a daroval nám dědičné právo v nebi. Na zemi nic nepotřebujeme tak moc, že by nám to ve vztahu k Ježíši chybělo, kdyby nám to někdo vzal.

Přesto kostely máme – a krásné! Kostely a posvátné stavby jsou konkrétním výrazem touhy člověka chválit Boha a moci Bohu poděkovat. Je krásné, když svou prací umíme vytvořit chrám – z kamenů, které jsou těžké a pevné. Právě tyto kameny tvoří sílu slov, která Pánu Bohu řeknu, když se modlím. Kostel je pro modlitbu. Jak je mohutná moje modlitba, když to, co má být pouhé místo pro moji modlitbu, je tak velkolepé a pevné!

Kromě mé modlitby se v kostele koná také ještě silnější modlitba – Ježíš se za nás modlí k Otci. Ježíšova slova: „Toto je moje tělo, toto je má krev, to čiňte na mou památku“ zaznívají právě v prostoru kostela. Tato Ježíšova slova a Ježíšova přítomnost je ještě pevnější, než zdi, které náš kostel má.

V kostele je svatostánek – a tam přebývá živý Ježíš. Ale svatostánek je v kostele ještě i kvůli další záležitosti: abych i já měl vzor, co se má stát se mnou: ještě vznešenějším svatostánkem jsem já – když Ježíš přichází, aby ve mně bydlel. (Zjevení Janovo 3,20) Mám se já proměnit v živý kámen ještě krásnějšího chrámu, chrámu církve: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní chrám.“ (1. list Petrův 2,4; 1. list Korinťanům 3,16) Dokonce bude tato moje proměna někde vidět – pokud jsme živými kameny stavby církve a pokud v nás Duch svatý bydlí – bývá krásná i celá liturgie mše svaté. Například na ministrantech a na kráse jejich služby – jak je vidět jejich láska a pozornost k živému Ježíšovi. K živému Ježíšovi ve vlastním srdci i k Ježíši, který se k nám sklání na oltáři.

Comments