4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ - 25.4.2010 – bílá

Komentář k 1. čtení ze Skutků. (IC)   Sk  5,12-16:

 

Ježíš před svým odchodem k Bohu Otci svým věrným přislíbil, že s nimi bude jako Bůh Syn až do skonání světa. A jeho slib  počal  Duch svatý ihned  naplňovat. Oddělil pro hlásání radostné zvěsti Ježíšovy apoštoly a ti, jak uslyšíme ze Skutků,  plní radosti  se vydávají na své první misijní cesty.

 

1. ČTENÍ Sk 13,14.43-52: Pavel  a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel  a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči.  Tu Pavel  i Barnabáš jim řekli otevřeně: "Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: 'Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.' " Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.

Komentář ke 2. čtení z knihy Zjevení . (IC)    Zj  1,9-11a.12-13,17-19:

Apoštol Jan ve svém vidění, popsaném v knize Zjevení,  vyjevuje Boží plán spásy.  Obětovaný Beránek – to znamená ukřižovaný a vzkříšený Kristus– je ten, který jako Bůh povede dále svůj lid. On přišel v lidském těle, aby byl navždy pastýřem všech vykoupených a vedl je k pramenům života – k důvěrnému společenství s Otcem.

 

2. ČTENÍ Zj 7,9.14b-17 : Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem,          s palmami v rukou.  A jeden ze starců mi řekl: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí."

 

Komentář k evangeliu podle  Jana.  ( IC)  Jan  20,19-31:

 

Když podle Janova evangelia Ježíš odpovídá na naléhavou a bojovnou otázku židovských představených, je-li Mesiáš, uchyluje se k obrazu dobrého pastýře. Vyjadřuje tím přesvědčení, že ho jeho ovečky  budou následovat  do věčného společenství lásky s Otcem spolu s tím, kterého on poslal. Ježíš má své ovečky stále ve svých rukou. Svěřil mu je sám jeho Otec a nikdo nemá větší moc než Bůh.  Patřit Kristu znamená patřit samému Bohu a to bez konce a stejným způsobem, jako Syn přebývá v Otci a Otec v Synu.

 

 EVANGELIUM Jan 10,27-30: Ježíš řekl: "Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."

 

 

 

 

- 497-

 

Ježíš Kristus je pravý Bůh (z jeho sebevědomí)

 

je téma dnešní teologické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“ – Lekce 152  s odkazem na znění  evangelia Jan 10,27-30.

 

Osnova :

 

a) prohlašuje se za Božího Syna: za rovného Bohu co do

podstaty, od Otce rozdílná osoba v Trojici

 

b) má vědomí přirozeného Syna Božího (Lk 2,49), soupodstatný

s Otcem (Mt 11,27)

 

c) přivlastňoval si božské vlastnosti: věčnost (Jan 8,58), všemohoucnost

(Mt 28,18), moc odpouštět hříchy (Mt 9,5), právo

soudit svět (Jan 5,22)

Úvod.

Byl si Ježíš jako člověk za svého života před velikonocemi  vědom, že je Bůh,  anebo jsou novozákonní texty, které o tomto Ježíšově sebevyjevení určitým způsobem vypovídají, spíše výrazem povelikonoční víry prvotní křesťanské komunity?  Jaké byly projevy lidského vědomí Ježíše  o jeho vlastní identitě?

 

Pro předvelikonočního Ježíše je typický Ježíšův titul „Syn člověka“.  Vypovídá o tom, že Syn člověka pochází shůry (srov. Dan 7,2–14), což by mohlo odkazovat na Ježíšův božský původ. Zároveň je to označení pro člověka jako takového (srov. Žl 8,5 nebo Ez 2,1–8). V jednom druhu výpovědí o "Synu člověka" se jasně hovoří o budoucím oslavení Syna člověka. Ježíš tedy věděl, kam jeho veřejné působení směřuje a do čeho vyústí. Podobně  rozuměl  titulu "syn Boží", který byl v Ježíšově době chápán jako titul královský, neboť jím byli ve starozákonní době označováni davidovští panovníci.

 

Dalším projevem Ježíšova sebeuvědomění je jeho postoj vůči zákonu, který vykládal originálně podle svého ducha, nikoli pouze podle litery (srov. např. Mk 1,22). Sám tvrdil, že nepřišel zákon zrušit, nýbrž naplnit (srov. Mt 5,17), což se projevuje v horské řeči: "Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům. /.../ Já však pravím vám...".

Ve výčtu projevů Ježíšova vědomí jeho synovské identity nelze opomenout výroky, kde říká "Já jsem", čímž zřetelně naráží na Boží jméno z Ex 3,14. Tento typ výroků se objevuje například v Markově evangeliu (srov. Mk 6,50; Mk 14,62) a především v Janově evangeliu (srov. Jan 6,20 a další).

 

Prohlašuje se za Božího Syna: za rovného Bohu co do podstaty, od Otce rozdílná osoba v Trojici.

Bůh existuje jako jednota tří rozdílných osob: Otec, Syn a Duch svatý. Každá      z těchto osob je rozdílná v Trojici, avšak identická v základu. Jinými slovy, každá z těchto osob je plně božská ve své přirozenosti. Otec však není ta stejná osoba jako Syn, který není stejná osoba jako Duch svatý, který není stejný jako Otec. Každá osoba je božská, přesto to nejsou tři bohové, ale jeden Bůh.

 

- 498-

Bůh je trojice osob sestávající z jedné podstaty a jednoho základu. Otec sice poslal Syna, avšak to neznamená, že Syn není roven Otci v podstatě a

v božském charakteru. Syn je sice roven Otci v jeho božství, ale je mu podřízený  

ve svém lidství.

 

Já a Otec jsme jedno. (Jan 10,30) - (jedno vůlí i podstatou).

 

Tvrdil někdy Ježíš, že je Bůh? V Bibli není žádný záznam o tom, že Ježíš by někdy doslovně řekl: „Já jsem Bůh.” To však neznamená, že tomu tak není  a že to On sám nehlásal. Kupříkladu Ježíšova slova v evangeliu Janově 10,27-30: „Já a Otec jsme jedno." Jen na první pohled se možná nezdá, že tento výrok obsahuje tvrzení, že je Bohem.

 

Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem." (Jan 8,58) Ježíš používá nadčasový výraz slovesa "být". Vyjadřuje tím Boží jméno "Jsem, který jsem"- viz výše.

 

Má vědomí přirozeného Syna Božího (Lk 2,49), soupodstatný

s Otcem (Mt 11,27).

Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“

 (Lk 2,48-49). - Měl tím na mysli Boha Otce jako jeho přirozený Syn, s nímž je stejné Božské podstaty.

 

Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (Mt 11,27)

 

Přivlastňoval si božské vlastnosti: věčnost (Jan 8,58), všemohoucnost

(Mt 28,18), moc odpouštět hříchy (Mt 9,5), právo soudit svět (Jan 5,22).

 

Co kromě mnoha jiného  o sobě Ježíš s jistotou jako Syn Boží dále prohlašoval?

 

„A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28,20)  - že je věčný

 

Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“

(Mt 28,18) – že je všemohoucný

Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘?( Mt 9,5)- že odpouští hříchy.

 

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů... (Mt 25,3) -  že je soudce světa.

 

4. neděle velikonoční C – 25.4.2010

Janovo evangelium 10,27–30

Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“

Téma: Ježíš Kristus je pravý Bůh

Ježíš Kristus je pravý Bůh. Možná máme nejasnosti, jestli říct, že „Ježíš je Boží Syn“, nebo „Ježíš je Pravý Bůh“. Zejména v počátcích historie církve bylo vždy mnoho otázek i nepravdivých vysvětlení – tomu právě říkáme blud. Aby si tehdejší církev udělala jasno, vypracovala Krédo – to je vyznání víry, které slavnostně přednášíme ve mši svaté.

V Krédu o Ježíši, pravém Bohu a pravém člověku, říkáme: jednorozený Boží Syn, který se zrodil z Otce přede všemi věky; Zrozený, nestvořený. Jedné podstaty s otcem.

Námitky a špatná pochopení dnes asi budou jiná, než v počátcích církve. My už jsme zvyklí pokývat hlavou a říct, že je to tak. Ale zkusme to z druhé strany: Byl si Ježíš za svého pozemského života vědom, že je Bůh? Že je Syn Boží? Odpověď na tuto otázku musí znát každý režisér filmů o Ježíšovi – jestliže bude Ježíše považovat pouze za člověka, zcela určitě se nám takový film nebude líbit, řekneme „tady něco nesedí.“ Máme z četby evangelií zažitý obraz Ježíše, Božího Syna, Boha a člověka.

Jednou větou můžeme nějak vyjádřit, co Ježíš věděl: Ježíš je ten, který má Otce. To je vidět, když se modlí před vyvolením apoštolů, když se modlí před zázrakem vzkříšení Lazara. Ježíš je ten, který má Otce – to je vidět, když po zázraku rozmnožení chlebů v noci a v samotě odchází na horu, aby se modlil. A dovede naučit učedníky modlitbu k Otci (Otče náš), protože to je jeho modlitba. Kdyby jeho modlitbou byla nějaká jediná slabika – řekl by to učedníkům. Ježíš nás ale naučil říkat: Otče náš.

Ježíš je ten, který má Otce – jestli se toto nějak nepodaří filmařům vyjádřit, film se nám líbit nebude.

Zpátky k původní otázce: byl si Ježíš vědom, že je Bůh? Vždyť říkal: „Můj Otec stále pracuje.“ (Jan 5,17) a „Dříve, než byl Abrahám, já jsem.“ (Jan 8,58). Obojí znamenalo, že se staví Bohu na roveň, vyjadřuje, že je Bůh. Ostatně tento záměr pochopili farizeové v obou případech – nepřipustili si, že by to skutečně jednoduše mohla být pravda, že mluví tváří v tvář s Bohem. Ježíše, kterého pokládali za člověka, chtěli za tuto troufalost potrestat, ukamenovat: „Za dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale že jsi člověk a děláš se Bohem.“ (Jan 10,33)

Proto je Ježíš znovu zval, aby pochopili, srovnali si poznatky – a poklonili se Bohu, aby vzdali chválu Bohu Otci v nebesích: „Nekonám-li skutky mého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte tedy alespoň těm skutkům – abyste poznali a pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ (Jan 10,37–38) My to víme, a Bohu Otci se poklonit umíme; v každé modlitbě Otče náš říkáme: „Posvěť se Jméno Tvé.“