Individuální zpověd nebo společná - 2. neděle postní 28.2.2010

2. NEDĚLE POSTNÍ - 28.2.2010 – fialová


Komentář k 1. čtení z páté  knihy Mojžíšovy. (IC)   Dt  26,4-10:

 

Dnešní Boží slovo zaměřuje náš zrak na cíl našeho lidského putování. Naše pravá vlast je v nebi. K ní máme obrátit  své srdce.  Bůh uzavřel s Abrahamem  novou smlouvu, založenou na jeho víře  a  nasměroval ho na cestu k sobě. I my se jím nechejme vést.

 

1. ČTENÍ Gn 15,5-12.17-18: Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. (Znovu) mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví." (Abrám) řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?" (Bůh) mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě." (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům.  (IC)    Řím  10,8-13:

Uprostřed dějin mezi nás přišel Bůh v Kristu, aby nás s Otcem  smířil, osvobodil nás od hříchu, přeměnil nás  a obrátil na cestu směřující do jeho náruče. Poučme se z listů apoštola Pavla jak se máme chovat a jak žít, abychom opět nezbloudili.

 

2. ČTENÍ Flp 3,17-4,1: Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.  A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!  

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  4,1-13:

 

Kristus přichází, aby nám otevřel cestu do nebeského království. On sám je ta cesta. Dnes při čtení Lukášova evangelia  nám na své tváři, která se proměnila mocí modlitby, dává zahlédnout cíl a dovršení naší pozemské pouti. Ohromení svědkové proměny Ježíše, jeho učedníci,  hlas Boží z nebe vyslyšeli,  ustanovení naplnili  a předali svým nástupcům v církvi.  Naši kněží  jsou dnes jediní, kteří  nám při našem pochybení a bloudění pomáhají skrze slavení svátostí správnou  cestu k Bohu nacházet.

 

EVANGELIUM  Lk 9,28b-36: Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.  Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.       Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

 

 

- 473 –

Individuální zpověď nebo společná?

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 144  s odkazem na Katechismus katolické církve (KKC)1480-1498.                                                           

 

Osnova :

 

a) prvky slavení svátosti smíření

b) slavení v rámci společného obřadu

c) všeobecná zpověď a rozhřešení v případě závažné nutnosti

d) individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a Církví

 

Úvod.

Dnešní téma  o způsobech a prvcích slavení svátosti smíření navazuje na téma    1. neděle postní, které se rovněž  zabývalo učením církve o této svátosti.               

 

Prvky slavení svátosti smíření.

 

Svátost smíření, nazývaná též jako svátost zpovědi,obrácení, pokání, odpuštění, je liturgickým úkonem jako všechny svátosti. Prvky řádného slavení jsou tyto: pozdrav a požehnání kněze, četba Božího slova, výzva k lítosti, zpověď, kterou se vyznávají a odhalují hříchy knězi, uložení a přijetí pokání, kněžské rozhřešení, chvála s díkůvzdáním a rozloučení s požehnáním kněze (1480).Byzantská liturgie používá i více formulí rozhřešení (1481).

 

Slavení v rámci společného obřadu.

 

Svátost pokání se také může konat v rámci společného obřadu.V tomto případě je osobní vyznání hříchů a jednotlivé rozhřešení zařazeno do bohoslužby slova se společným zpytováním svědomí,  prosbou o odpuštění, modlitbou „Otče náš“ a díkůčiněním (1482).

 

Všeobecná zpověď a rozhřešení v případě závažné nutnosti.

 

V případě závažné nutnosti je možno uchýlit se ke společnému slavení svátosti smíření s všeobecnou zpovědí a všeobecným rozhřešením. Takový závažný případ může například nastat, v případě bezprostředního ohrožení smrtí, nebo i tehdy, je-li někde velký počet kajícníků a není dost zpovědníků. Věřící však musí učinit předsevzetí, že v patřičné lhůtě vyznají své hříchy individuálně (1483).

 

Individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a Církví.

 

Kajícníka by mohla omluvit jen případná fyzická nebo jiná běžně nepřekonatelná nemožnost. Osobním řádným přijetím této svátosti je totiž zajištěno působení Kristovo, který je přítomen v každé svátosti, obrací se jí ke každému hříšníkovi: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5) (1484).

 

 

- 474 -

Závěr:

 

Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření. Je to proces, který se skládá ze tří úkonů kajícníka.Jsou to: lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání a z rozhřešení kněze. Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s církví a může se konat jen v průběhu společného obřadu.     ( 1486;  1491;  1497;).
 
 
 
 
 
2. neděle postní C – 28.2.2010
List Filipanům 3,17–4,1
Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže.
Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 299. Potřebují pokřtění obrácení?
Kristova výzva k obrácení stále zaznívá v životě pokřtěných. Obrácení je trvalý úkol pro celou církev, která je svatá, ale zahrnuje v sobě hříšníky.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 302. Jaké jsou podstatné prvky svátosti pokání?
Jsou dva: úkony člověka, který se obrací vlivem Ducha svatého, a rozhřešení udílené knězem, který jménem Krista uděluje odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 303. Jaké jsou úkony kajícníka?
Jsou to: pečlivé zpytování svědomí; lítost (kajícnost), jež je dokonalá, vychází-li z lásky k Bohu, a nedokonalá, má-li základ v jiných důvodech, spojená s předsevzetím už nehřešit; vyznání, v němž kajícník vyznává před knězem hříchy; zadostiučinění, to je vykonání určitých úkonů pokání, které zpovědník kajícníkovi ukládá, aby napravil škodu způsobenou hříchem.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 310. Jaké jsou účinky svátosti pokání?
Účinky svátosti pokání jsou: smíření s Bohem, a tedy odpuštění hříchů; smíření s církví; znovunabytí stavu milosti, jestliže byl ztracen; prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy, a alespoň částečné prominutí časných trestů, jež jsou následky hříchu; pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha; vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.
Kompendium Katechizmu Katolické církve, bod 311. Může se svátost pokání v některých případech slavit všeobecným vyznáním a společným rozhřešením?
V případech závažné nutnosti (například v bezprostředním nebezpečí smrti) se lze uchýlit ke společnému slavení smíření s všeobecným vyznáním a společným rozhřešením. Je třeba zachovat při tom církevní předpisy a věřící musí mít předsevzetí, že v patřičné lhůtě vyznají své těžké hříchy v osobní zpovědi.
Téma: Prvky a formy svátost smíření
Ještě i tuto neděli nám program učící se církev volí téma svátosti smíření. Není to moc? Vzhledem k tomu, že to akorát vyšlo na Rok kněží s patronem Janem Maria Vianeyem, tak to moc není. Faráři arskému se podařilo obnovit život jeho farníků i širokého okolí právě svátostí smíření. Takže na úvod, co by byl rád Jan Maria Vianey, abychom slyšeli: „Člověk, který je ve stavu hříchu, je stále smutný. Přestože se snaží, je vším znechucený a unavený.“
Abychom ocenili sílu a krásu svaté zpovědi, musíme si tato slova dát dohromady s jedním českým příslovím: „Člověk si zvykne i na šibenici.“ Zlo do mého života sice nepatří – ale jestli jsem si na něho zvykl (a podle přísloví o šibenici to možné je), tak mi překáží v cestě k přijetí Ježíšova odpuštění. Tím hůř, když si časem zvyknu i na ten smutek ve svém životě, o kterém Jan Maria Vianey mluví: „Člověk, který je ve stavu hříchu, je stále smutný. Přestože se snaží, je vším znechucený a unavený.“
Co budu, když po přijetí Ježíšova odpuštění už nebudu smutný? V katechizmu najdeme: Účinky svátosti pokání jsou: smíření s Bohem, a tedy odpuštění hříchů; smíření s církví; znovunabytí stavu milosti, jestliže byl ztracen; prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy, a alespoň částečné prominutí časných trestů, jež jsou následky hříchu; pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha; vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.
Jan Maria Vianey: „Není to Bůh, kdo nás odsuzuje, jsme to my našimi vlastními hříchy. Zavržení neobviňují Boha – obviňují sebe samé.“
Na druhých lidech to přeci vidíme naprosto zřetelně – víte, kdy je úplatek morálně nepřijatelný? No přece, když se na to přijde! Takže, když se korupce odhalí třeba za dva roky, tak ty první dva roky byli všichni naprosto bez viny a morálně čistí. Špína se vytvořila okamžikem zveřejnění v médiích.
Když si to vztáhneme na sebe, je jasné jak to Jan Maria Vianey myslel. Bůh nemusí komentovat zlo, pro které jsem se já rozhodl. Sám jsem si uškodil. Bůh čeká na moji lítost a na moje pokání. Odpuštění bude to první, kdy Bůh má co do činění s mým hříchem. Tak, jak Jan Maria Vianey říkal: „Není to Bůh, kdo nás odsuzuje, jsme to my našimi vlastními hříchy. Zavržení neobviňují Boha – obviňují sebe samé.“
Jan Maria Vianey: „Není nic, co Dobrého Boha uráží tolik, jako když nevěřím v jeho milosrdenství.“
Některé další myšlenky Jana Maria Vianeye: „Na cestě nesení kříže je jen první krok tím, který nás stojí mnoho sil.“ „Že se bojíme křížů, které máme nést – to je náš velký kříž.“ „Kříž je lampou, která osvětluje nebe i zemi.“ „Pro cestu do nebe? Je důležitá milost Boží a kříž.“
Comments