Slovo očistec (latinsky purgatorium) se používá v církvi v dnešním smyslu slova až od 11. století, ovšem již po celé první tisíciletí je pro církevní tradici samozřejmostí, že ne všichni spasení mají ihned plnou účast v Božím království. Učení o očistci bylo závazně církví prohlášeno na koncilech v Lyonu, ve Florencii a v Tridentu. Nejpřesnější je definice Tridentského sněmu(r. 1563), která říká, že existuje očistné místo a duše, které jsou tam drženy, nacházejí pomoc v přímluvách věřících, ale především v oltářní oběti, ve které nachází Bůh zalíbení. Církev se závazně nevyslovuje o různých očistcových podrobnostech, pouze učí, že očistec je a že duším v očistci lze pomáhat. Také nevíme nic konkrétního o povaze očistcových trestů.
V čem spočívá očišťování duší?
Co se týče používání termínu „očistcový oheň“, v žádném případě nemají církevní otcové na mysli oheň pozemský, tak jak jej známe, ani nejde o nějakou literární metaforu, ale o žár, jehož smyslem je především odstranění vlastností, kterých se člověk nedokázal zbavit na tomto světě.
- 400 -
Očistcový žár vede k vnitřní proměně, který duši zemřelého přetaví do očištěné podoby. Učení o očistcovém ohni ovšem není závazným článkem víry.
Očišťování duší je především, jak je v úvodu uvedeno, zráním v lásce. Duše poznává, co pro ni znamená Bůh a cítí palčivou touhu se s ním spojit. Čím silnější je tato její touha po splynutí s věčnou láskou, tím ostřeji a jasněji si uvědomuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. V nauce o očistci je skryta výzva k růstu lásky, a to již v tomto životě. Láska je totiž základní křesťanskou daností a učení o očistci vypovídá, že pro tuto lásku neexistuje hranice smrti. Možnosti pomáhat a obdarovávat nevyhasínají pro křesťana smrtí, ale zahrnují celé společenství svatých v tomto světě, i na druhé straně prahu smrti.
Modlitby za duše v očistci (1032)
Pro duši je důležitá každá modlitba, bez ohledu na čas, kdy byla vykonána - Bůh není vázán časem a vidí, jaké modlitby kdo za duši obětuje, a ty duši přičítá bez ohledu na naše časoprostorové vztahy. Dokonce i kdyby duše vůbec neprocházela očistcem a šla rovnou do nebe (což nemůžeme s jistotou vědět, dokud to církev nepotvrdí) nebo do pekla (což nemůžeme s jistotou tvrdit nikdy), nejsou naše modlitby zbytečné - Bůh je použije podle své vůle. V každém případě můžeme spolu s církví tvrdit, že existuje solidarita živých a zemřelých lidí, dokud Bůh nepřivede celé svoje stvoření k dokonalosti.
Modlitbu za zemřelé je třeba chápat v souvislosti vzájemných vztahů, neboť jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot. Od svého počátku se tak církev za zemřelé modlí a přimlouvá - při mši svaté v eucharistických modlitbách - , aby očištění mohli dosáhnout blaženého spojení s Bohem. Přináší eucharistickou oběť , zvláště za věřící, kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně očištěni.
"Nás všechny, kdo přijímáme Jeho tělo a krev, naplň Jeho Svatým duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze Něho, ať se před Tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou..." Církev oslavenou (v nebi): "...abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými: s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, s tvými apoštoly a slavnými mučedníky..."
„…Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny. Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe i za všechny sobě blízké…“(Úryvky z 1. eucharistické modlitby)
…Pamatuj také na naše bratry a sestry, zesnulé v naději ve vzkříšení, a na všechny, kdo zemřeli v tvém slitování; přijmi je do svého světla, ať vidí tvou tvář (Úryvek ze 2. eucharistické modlitby).
"...Přivítej ve svém království naše zemřelé bratry a sestry i všechny, kdo z tohoto světa odešli ve tvém přátelství. Splň naši naději, že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu..."
- 401 –
Závěr:
Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti (1054). Církev doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství, modlí se za ně, zvláště však za ně přináší eucharistickou oběť (1055).