VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ – pondělí – 2.11.2009 – fialová

Komentář k 1. čtení z knihy Moudrosti.  (VI,2. )  Mdr  3, 1-9:

Pokud jsme a vždy budeme věrní Kristu, pak se nemáme čeho obávat. Slova dnešního čtení z knihy Moudrosti nás o tom přesvědčí. Bůh je s námi a neopustí nás ani po naší smrti. Po očistě našich duší nás přivede do nebeského království.

1. ČTENÍ Mdr 3,1-9: Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás,        v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jako zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování.

Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Římanům . (VI,2.)   Řím  8, 14-23:
Když věříme v Ježíše Krista a přijali jsme Božího Ducha,  pak se smíme nazývat Božími dětmi a patříme do Boží rodiny se všemi povinnostmi a právy, z takového svazku plynoucími. Buďme trpěliví, čeká nás slavná budoucnost.

2. ČTENÍ Řím 8,14-23: Bratři (a sestry)! Všichni, kdo se dávají vést Božím duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Jsem totiž přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( VI, 2.)  Mt 25, 31-46:

Těšme se na dny posledního soudu. Patříme do jednoho společenství svaté církve. Naším spravedlivým soudcem bude ten, se kterým  jsme jedno tělo a jedna duše.

EVANGELIUM Mt 25,31-46: Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a   s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.' Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?' Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.' Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.'Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života."

- 399-

Konečné  očišťování neboli očistec

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 121 s odkazem na znění I. a II. eucharistické modlitby a Katechismus katolické církve (KKC) 1030-1032).               

Očišťování  spočívá „ve zrání v lásce“ (sv. Augustin). Poznání, že duše není ještě připravena vlastní vinou na setkání s Bohem působí prudkou bolest nad svou nehotovostí, sobeckostí. Čím více lidské já ustupuje před božským Ty, tím usilovněji se duše „očišťuje“, vyzrává v lásce, až dozraje k objetí s tím, který je sama láska. ( Vložil autor projektu Učící se církev)

Osnova:

a) Učení církve o očistci

b) V čem spočívá očišťování duší

c) Modlitby za duše v očistci

Úvod.

Výklad včerejšího tématu byl zaměřen na „Společenství svatých“, jako jedno ze tří stavů nebeské a pozemské církve (120 viz). Spolu se svatými tvoříme my, dosud putující,  také se zemřelými, Kristu věrnými, kteří se očišťují, jednu Boží rodinu. A právě stavu zemřelých, pobývajících v očistci, je věnována lekce dnešní.

Učení církve o očistci

Ti kdo umírají v Boží milosti a přátelství, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské blaženosti, jsou po smrti podrobeni očišťování ( 1030). Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem (1031).

Slovo očistec (latinsky purgatorium) se používá v církvi v dnešním smyslu slova až  od 11. století, ovšem již po celé první tisíciletí  je pro církevní tradici samozřejmostí, že ne všichni spasení mají ihned plnou účast v Božím království. Učení o očistci bylo závazně církví prohlášeno na koncilech v Lyonu, ve Florencii a v Tridentu. Nejpřesnější je definice Tridentského sněmu(r. 1563), která říká, že existuje očistné místo a duše, které jsou tam drženy, nacházejí pomoc                v přímluvách věřících, ale především v oltářní oběti, ve které nachází Bůh zalíbení. Církev se závazně nevyslovuje o různých očistcových podrobnostech, pouze učí, že očistec je a že duším v očistci lze pomáhat. Také nevíme nic konkrétního o povaze očistcových trestů.

V čem spočívá  očišťování duší?

Co se týče používání termínu „očistcový oheň“, v žádném případě nemají církevní otcové na mysli oheň pozemský, tak jak jej známe, ani nejde o  nějakou literární metaforu, ale o žár, jehož smyslem je především odstranění vlastností, kterých se člověk nedokázal zbavit na tomto světě.

                  - 400 -

Očistcový žár vede k vnitřní proměně, který duši zemřelého přetaví do očištěné podoby. Učení o očistcovém ohni ovšem není závazným článkem víry.

Očišťování duší je především, jak je v úvodu uvedeno, zráním v lásce. Duše poznává, co pro ni znamená Bůh a cítí palčivou touhu se s ním spojit. Čím silnější je tato její touha po splynutí s věčnou láskou, tím ostřeji a jasněji si uvědomuje zvrácenou zamilovanost člověka do sebe samého. V nauce o očistci je skryta výzva k růstu lásky, a to již v tomto životě. Láska je totiž základní křesťanskou daností a učení o očistci vypovídá, že pro tuto lásku neexistuje hranice smrti. Možnosti pomáhat a obdarovávat nevyhasínají pro křesťana smrtí, ale zahrnují celé společenství svatých v tomto světě, i na druhé straně prahu smrti.

Modlitby za duše v očistci (1032)

Pro duši je důležitá každá modlitba, bez ohledu na čas, kdy byla vykonána - Bůh není vázán časem a vidí, jaké modlitby kdo za duši obětuje, a ty duši přičítá bez ohledu na naše časoprostorové vztahy. Dokonce i kdyby duše vůbec neprocházela očistcem a šla rovnou do nebe (což nemůžeme s jistotou vědět, dokud to církev nepotvrdí) nebo do pekla (což nemůžeme s jistotou tvrdit nikdy), nejsou naše modlitby zbytečné - Bůh je použije podle své vůle. V každém případě můžeme spolu s církví tvrdit, že existuje solidarita živých a zemřelých lidí, dokud Bůh nepřivede celé svoje stvoření k dokonalosti.

Modlitbu za zemřelé je třeba chápat v souvislosti vzájemných vztahů, neboť jednota poutníků  s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot. Od svého počátku se tak církev za zemřelé modlí a přimlouvá - při mši svaté v eucharistických  modlitbách - , aby očištění mohli dosáhnout blaženého spojení s Bohem. Přináší eucharistickou oběť , zvláště za věřící, kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně očištěni.

"Nás všechny, kdo přijímáme Jeho tělo a krev, naplň Jeho Svatým duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze Něho, ať se před Tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou..." Církev oslavenou (v nebi): "...abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými: s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, s tvými apoštoly a slavnými mučedníky..."

  „…Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny. Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe i za všechny sobě blízké…“(Úryvky  z 1. eucharistické modlitby)

…Pamatuj také na naše bratry a sestry, zesnulé v naději ve vzkříšení, a na všechny, kdo zemřeli v tvém slitování; přijmi je do svého světla, ať vidí tvou tvář (Úryvek ze 2. eucharistické modlitby).

"...Přivítej ve svém království  naše zemřelé bratry a sestry i všechny, kdo           z tohoto světa odešli ve tvém přátelství. Splň naši naději, že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu..."

- 401 –

Závěr:

Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti (1054). Církev doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství, modlí se za ně, zvláště však za ně přináší eucharistickou oběť (1055).