SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO - 12.6. 2011 – neděle

Liturgické texty

 

 

Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů. (I)   Sk  2,1-11:

 

Událost, kterou evangelista Lukáš popisuje ve Skutcích apoštolů, je dovršením Ježíšových zaslíbení. Duch svatý vstupuje do srdcí Ježíšových učedníků a přetváří je tak, aby byli schopní poznávat cestu, kterou chce Bůh přivést všechny národy k plnému společenství s ním v jednotě víry v ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista, aby po této cestě věrně kráčeli a aby ji zvěstovali druhým.

 

1. ČTENÍ Sk 2,1-11: Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:  "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové , Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a libyjského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

 

Komentář ke 2. čtení z prvního  listu Pavla Korinťanům.  (I)    1 Kor 12,3b-7.12-13:

Apoštol Pavel se dopisem obrací na Korinťany, nadšené z toho, že i v jejich vzdáleném společenství se různým způsobem projevuje působení Ducha svatého. Připomíná jim, že Duch svatý je neúnavným tvůrcem jednoty. To on přetváří církev v jediné tělo – v tajemné tělo Kristovo, do něhož je každý křesťan začleněn prostřednictvím křtu vodou a Duchem svatým.  

 

2. ČTENÍ 1Kor 12,3b-7.12-13: Bratři ! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán." Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.

 

 

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I)  Mt  4,1-11:

 

Když se jednoho večera o Velikonocích  vzkříšený Ježíš Kristus zjevil svým učedníkům, odevzdal jim v té slavnostní chvíli svého Ducha  a spolu s ním i svůj pokoj, své poslání a svou nadpřirozenou moc. Vložil Ho  do základů nově se rodící církve. A Kristova Církev rozsetá po celém světě může dnes znovu prožívat tajemství svého narození, vlastního křtu v Duchu svatém.

 

EVANGELIUM Jan 20,19-23: Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.  Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

 

 

 

- 714 –

Působí Duch svatý jen v Církvi?

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“ – Lekce 226  s odkazem na znění  1. čtení  Sk 2,1-11  a  Katechismus katolické církve (KKC) 836-848.                                                             

 

Osnova:

 

a) kdo patří do katolické církve

b) Církev a nekřesťané

c) mimo Církev není spásy

Úvod.

Duch svatý, působí na světě od věčnosti. S Otcem a Synem svět stvořil, vedl dějiny Izraelského lidu, mluvil ústy proroků a spolupůsobil na našem vykoupení. O Letnicích sestoupil na rodící se církev a poslal ji hlásat všem národům vítězství božské lásky nad hříchem a smrtí. Církev rozsetá po celém světě dnes znovu prožívá tajemství svého narození, vlastního křtu v Duchu svatém (srov. Sk 1,5), ke kterému došlo v Jeruzalémě padesát dní po Velikonocích, právě v den židovského svátku Letnic. Duch svatý je duší církve. Čím by byla bez Něho? Je nepřetržitě utvářena a vedena Duchem svého Pána. Je živým tělem, jehož vitalita je právě plodem tohoto neviditelného božského Ducha.

 

Církev katolická učí, že : „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno … Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; dík jemu katolická církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“ (2.vat. koncil).

 

Kdo patří do katolické církve.

 

Ke katolické jednotě Božího lidu jsou povoláni všichni. Patří k ní věřící katolíci, ostatní věřící v Krista i ti, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse (836). Do církevní společnosti jsou začleněni, kdo přijímají celé její zřízení a prostředky spásy v ní ustanovené, spojují se v ní s Kristem jako ve viditelném  organizmu. (837). Církev je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají  jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce. „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne zcela dokonalém.“ (2.vat. koncil); (838).

 

Církev a nekřesťané.

K lidem, kteří ještě nepřijali evangelium (např. hebrejský lid, muslimové) a jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu, zaujímá církev po 2. vatikánském koncilu  specifické vztahy (839; 840; 841). V dialogu nachází tu nejlepší cestu ke smíru. Už nehovoříme o tom, co nás rozděluje, ale o tom co nás spojuje.

 

-      715 -

Pouto církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl (842; 843):

 

„Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jeden poslední cíl Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud nebudou sjednoceni ve Svatém městě.“ (2. vat. koncil).

 

Mnozí však ve svém náboženském chování a konání vykazují chyby, které v nich znetvořují Boží obraz (844):

 

„Často ovšem lidé, oklamáni Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni krajnímu zoufalství.“ (2. vat. koncil).

 

Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své rozptýlené a zbloudilé děti, Otec chtěl svolat celé lidstvo v církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu. Je lodí, která „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha svatého bezpečně pluje v tomto světě“ (Sv. Ambrož);(845).

 

Mimo Církev není spásy.

 

Církev učí: „Posvátný sněm … na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“ (846)  „Věčné spásy mohou však dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“ (2.vat. koncil); (Srov. 847). Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře (848).

 

Závěr:

 

Svatého  Ducha Písmo nazývá Bohem. Má vlastnosti Boha (věčnost, všemohoucnost, vševědoucnost i všudypřítomnost) a současně je bytostí

s myšlením, city i vůlí. Svatý Duch, Bůh, působí jako Utěšitel a Rádce, kterého Ježíš zaslíbil seslat ke spáse nejen své církvi, ale všem lidem, kteří s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli.