Co vyplívá z víry - 3. neděle v mezidobí - 27.3.2011

3. NEDĚLE POSTNÍ - 27.3.2011 – fialová


Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z první knihy Mojžíšovy. (I)   Gn  12,1-4a:

 

Během exodu do zaslíbené země byl Boží lid sužován hladem a žízní. Lidé přestali důvěřovat Bohu, propadali pochybnostem o jeho velikosti a všemohoucnosti, reptali, hádali se  a velmi si tím ublížili. Nás však evangelium učí, že věřit v  Boha a milovat ho má pro náš život nedozírné následky. Důvěra v Boha je víra, že mě Bůh miluje, že je dobrý, že má sílu, aby mi pomohl, že mi chce pomoci a že mi pomůže. Pak přichází pokoj, který nemůžeme získat nikde jinde.

 

1. ČTENÍ Ex 17,3-7: Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!" Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije." Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"

Komentář ke 2. čtení z 2. listu Pavla Timoteovi .  (I)    2 Tim 1,8b-10:

Jestliže křesťan skládá svou důvěru do obsahu poselství spásy, sjednocuje se s Božím plánem a žije v pokoji s Bohem, protože je si jist láskou Kristovou. Ježíš nám svou smrtí získal ospravedlnění a usmíření. Pouze on nám může umožnit přístup ke společenství s Bohem, který je zřídlem veškerého života. 

 

2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8: Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

 

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I)  Mt  17,1-9:

 

Ježíš, podle Janova evangelia, potkal na své pouti Samařím  u jedné studny prostou ženu, která byla vnímavá pro jeho slova. Vytušila z nich jeho Boží velikost, dokonalost a vznešenost hodnou úcty, jako  toho, který je dlouho očekáván a má přijít, aby svá prorocká slova o spáse a věčném životě naplnil skutkem. Uvěřila a jako opravdová misionářka o tom vydala účinné svědectví.

 

EVANGELIUM Jan 4,5-42: Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, se u ní posadil. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." Odpověděla mu: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."Namítla mu: " Odkud chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže." Žena mu odpověděla: "Nemám muže." Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. " Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'." Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. " Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím." Žena odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Mnoho Samaritánů z toho města uvěřilo pro jeho řeč. Říkali: "Věříme, že je to skutečně Spasitel světa."

 

- 684 –

Co vyplývá z víry v jediného Boha  

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 216  s odkazem na znění dnešního  evangelia Jan 4,5-42 a Katechismus katolické církve (KKC) 222-227.

 

Osnova :

 

a) poznávat jeho velikost a sloužit mu

b) žít v neustálém díkůvzdání

c) ctít jednotu a pravou důstojnost všech lidí

d) správně užívat stvořených věcí

e) důvěřovat Bohu za všech okolností

Úvod.

Naše vyznání víry začíná Bohem, protože Bůh je „první a poslední“ (Iz 44,6). Věřit v jediného Boha a milovat ho celým svým srdcem má pro náš život nedozírné následky (222).  Mnohé se změní k dobrému. Znamená to však pro nás i dobrovolný závazek:

 

Poznávat jeho velikost a sloužit mu.

 

Člověk potřebuje pravou živou víru a vědění o Bohu a jeho Zákonech, aby podle nich zformoval život svůj i v celé zemi. „Hle, Bůh je veliký, vyvýšený nad naše poznání(Job 36,26).  Vesmír ve své malosti je proti němu malou tečkou. On kdyby se objevil ve vesmíru v celé své velikosti, netrval by vesmír ani vteřinu! Shořel by, jako prach v ohni. Až teprve v určitých vzdálenostech od Boha může vzniknout Stvoření – Ráj a v ještě větší vzdálenosti – hmotný vesmír. Maličký je človíček proti svému Bohu! Chce, aby se mu Bůh ukázal. Nepřežil by to ani vteřinu! Má vůbec někdo z lidí pojem o té nekonečné velikosti? I přiblížení ve vytušení, bude vždy jen maličkým zlomkem skutečnosti. Nejlépe Boha poznáme, když mu už teď započneme sloužit (223).

 

Žít v neustálém díkůvzdání.

 

Bůh je veliký, dokonalý a vznešený, a proto i jeho zákonitosti ve Stvoření jsou dokonalé! Bůh jako záruka věčnosti stává se při dodržení prvního přikázání pevnou oporou, nadějí a silou s níž je možné přebudovat vše nesprávné a vystavět nový zdravý svět na Božích zákonech, jež všemu přináší požehnání, radost a mír. „Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?“ (Ž 116,12)

 

Ke zřídlu všeho života, všech sil a zářivého světla, tedy k Bohu samému má se člověk upínat celou svou silou. Má z něho čerpat posilu pro své bytí a své činy. Jeho má velebit a ctít svými myšlenkami, slovy i konáním. Tak naplní pro své blaho a spásu 1.přikázání Boží: Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít jiných Bohů mimo mne. (224).

 

Ctít jednotu a pravou důstojnost všech lidí.

 

Naše společné úsilí má být zaměřené na  řešení politických a sociálních otázek v duchu evangelia.

- 685 –

Pak budeme osobnost a důstojnost každého člověka vnímat jako Boží obraz.  Budeme se zasazovat o absolutní rovnocennost všech lidí, podporovat procesy demokratizace, usilovat o mírové řešení na základě nenásilného řešení konfliktů, odsuzovat jakoukoliv formu násilí na člověku, zvláště na ženách a dětech, napomáhat k zavedení sociální spravedlnosti ve všech národech a mezi nimi, zvláště pak překonání propasti mezi chudými a bohatými a řešení problému nezaměstnanosti, postavíme se  jakékoli formě nacionalismu, která by vedla k ponižování ostatních národů a národnostních menšin, budeme posilovat postavení a rovnoprávnost žen ve všech oblastech života a podporovat rovnoprávné společenství žen a mužů v církvi a ve společnosti ( Srov. ČBK -Charta oecumenica; ( 225).

 

Správně užívat stvořených věcí.

 

Ve víře v Boží lásku, v lásku Tvůrce, s vděčností poznáváme dar stvoření, hodnotu a význam přírody. Vidíme však, že dary země jsou vyčerpávány bez ohledu na jejich hodnotu, bez ohledu na jejich omezení a bez ohledu na dobro budoucích generací.

Chceme se proto společně nasadit pro trvalé životní podmínky pro celé tvorstvo. Se zodpovědností před Bohem proto musíme společně uplatňovat a dále rozvíjet kritéria toho, čeho by lidé z hlediska vědeckého a technologického sice mohli dosáhnout, co však z etického hlediska dělat nesmějí. V každém případě je třeba, aby jedinečná důstojnost každého člověka měla vždy přednost před tím, co je technicky realizovatelné (Srov. ČBK -Charta oecumenica);(226).

 

Důvěřovat Bohu za všech okolností.

 

Důvěra v Boha je jednoduše víra, že mě Bůh miluje, že je dobrý, že má sílu, aby mi pomohl, že mi chce pomoci a že mi pomůže. Našim dřívějším návykem bylo důvěřovat v sama sebe. Když jsme poznali Boha, tak je potřeba zlomit starý návyk a utvořit si nový v důvěřování Bohu ve všem co děláme. Když vezmeme důvěru tam, kde nemá být a dáme ji na Boha, tak přichází pokoj, který nemůžeme získat nikde jinde. Utvořme si tedy duchovní návyk, návyk za všech okolností důvěřovat Bohu (227).

 

Závěr.

 

Víra v našeho Boha nás vede k tomu, abychom  poznávali jeho velikost a sloužili mu, žili v neustálém díkůvzdání, ctili jednotu a pravou důstojnost všech lidí, správně užívali stvořených věcí a za všech okolností důvěřovali Bohu.

Comments