Co mužeme o Bohu poznat - 4.neděle v mezidobí 31.1.2010

4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 31.1.2010 – zelená


Komentář k 1. čtení z knihy proroka Jeremiáše  (IC)   Jer 1,4-5.17-19:

 

Jeremiášovo povolání Hospodinem k prorocké službě v Izraeli přichází v tragických chvílích, kdy začíná  rozvrat Judského království. Jeremiáš dostává nevděčný úkol – napomínat lid, který žije v morálním a náboženském úpadku. Těží však z výjimečného  postavení mezi ostatními proroky. K velkému úkolu je Bohem od okamžiku početí  předurčen a  obdarován neustále se prohlubujícím důvěrným vztahem, zajišťujícím  mu i v prostředí opuštěnosti a náboženské nenávisti Boží ochranu.

 

1. ČTENÍ Jer 1,4-5.17-19: Za ( krále ) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil    v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup) a bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."

Komentář ke 2. čtení z prvního listu Pavla Korinťanům.  (IC)    1 Kor  12,31-13,13:
Církev v Korintě dávala apoštolu Pavlovi důvody k mnohým obavám. Výchovným listem , který zdejším křesťanům Pavel psal, touto velepísní na lásku, i nás vede   k jádru křesťanského poselství, jímž je přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

 

2. ČTENÍ 1Kor 12,31-13,13: Bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.      A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  4, 21-30:

 

V Lukášově evangeliu čteme  prohlášení Ježíšovo,  „Dnes se naplnilo toto Písmo“, které v podstatě říká, že v Ježíši  přichází konečné vysvobození. Skrze něho, skrze jeho slova a skutky, se dával lidstvu poznat svatý a živý Bůh a jeho velkolepý plán spásy.

 

EVANGELIUM Lk 4,21-30: Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"  Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven    z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.                                                    

- 456 –

Co můžeme o Bohu poznat ?

 

je téma dnešní  katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ – Lekce 139  s odkazem na znění dnešního  čtení a evangelia a Katechismus katolické církve (KKC).                

                                                                  

Osnova :

 

a) cesty, které vedou k poznání Boha KKC 31–35

b) katecheze o stvoření KKC 282–289

c) jak mluvit o Bohu KKC 39–43

 

Úvod.

I když my si klademe otázky po Bohu, ve skutečnosti je to on, kdo se nám představuje. Ne my hledáme Boha, ale on hledá nás. To, co o něm víme, nevíme proto, že bychom na to sami přišli, ale proto, že on se nám zjevil. Boha známe jen do té míry, do jaké se nám dává poznat. Ale On netouží jen po hledání jednostranném. Touží po hlubokém vztahu, ve kterém se budeme hledat navzájem. Máme hledat Boží království a jeho spravedlnost, máme hledat Boží tvář, Boží moudrost, Boží vůli, Boží pokoj. Máme hledat Pána samotného. A Bůh slibuje: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí dostává, kdo hledá, nalézá a kdo tluče, bude mu otevřeno. (Mt 7,7-8)  Největší tragédie, která může stihnout jednotlivce, národy  i církev, se začne odehrávat od chvíle, kdy není nikoho, kdo by Boha hledal a poznával. Hledající člověk ovšem musí chtít věřit. Nemá smyslu hledat, když nechci věřit, že najdu. Tisíce křesťanů denně navštěvují kostely s vírou, že jednou stanou před Božím trůnem, tedy tváří v tvář Bohu. Víra dnes už však musí být pro každého přesvědčením! Živým přesvědčením! A aby člověk nabyl opravdu živého přesvědčení, musí znát toho, o kom má být přesvědčen!

 

Cesty, které vedou k poznání Boha - KKC 31–35.

 

Člověk, stvořený k Božímu obrazu, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval, stále objevuje nové cesty,  po nichž lze dojít k poznání Boha (31).

Svatý Pavel píše o pohanech : „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí -, to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho co stvořil“ (Řím 1,19-20) (KKC 32, 286).  

 

Podle učení církve o duši  (viz téma 33),  každá lidská  duše obsahuje to, co má v ní  největší cenu, to v čem je člověk obzvláště Božím obrazem - duchový princip (363) . Duše  vdechnutá do člověka při Stvoření Bohem, je hlavní součástí, středem osobnosti člověka. Je otevřená k pravdě, kráse, mravnímu dobru, spravedlnosti, lásce, touží  po svobodě, štěstí a věčnosti (KKC 33).         Má schopnost přijímat  Ducha svatého,  přímo s Bohem komunikovat a tedy také tím mít účast na jeho  Bytí, které nemá ani začátek ani konec (34, 364). 

Člověku je umožněno poznat, že existuje jeden, osobní Bůh (35). A konečně!

 „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků;        v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky (Žd 1,1.2).

- 457 –

Katecheze o stvoření - KKC 282–289. 

 

Věrouka o stvoření má zásadní význam pro lidstvo (srov. 282).  S plným vědomím tohoto faktu zvolil papež Benedikt XVI. ve svém projevu na začátku  letošního roku  ke dni míru téma: Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření.  Řekl , že úcta ke stvoření má velký význam i proto, že "stvoření je počátkem a základem všech Božích děl". Vyjádřil hluboké znepokojení nad  hrozbami  způsobenými  zanedbáváním, ne-li dokonce zneužíváním, země a přírodních bohatství, které jsou Božím darem. Projevil  přání,  aby lidstvo obnovilo a posílilo "svazek mezi člověkem a životním prostředím, který má být obrazem stvořitelské lásky Boží – Boha, v němž máme svůj původ a k němuž směřujeme." Poznamenal, že pokud budeme považovat přírodu a na prvním místě lidské bytosti za plod čiré náhody či nutného evolučního procesu, vzniká riziko oslabení vědomí této odpovědnosti ve svědomí lidí. Když naopak považujeme stvoření za Boží dar lidstvu, pomáhá nám to pochopit povolání a hodnotu člověka. Plni údivu pak můžeme zvolat se žalmistou: "Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?" (Žl 8,4-5) (srov. 287). Není snad pravdou, prohlásil svatý otec, že na začátku toho, co v kosmickém smyslu nazýváme "přírodou", je "záměr lásky a pravdy"? (srov. 288) Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě.“(srov. 283, 284, 285) Kniha Genesis nám na prvních stránkách představuje moudrý projekt vesmíru, plodu Božího myšlení (srov.289), na jehož vrcholu stojí muž a žena, kteří jsou stvořeni k obrazu a podobě Stvořitele, "aby naplnili zemi", "podmanili si ji" jako "správci" samotného Boha (srov. Gn 1,28). Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a stvořením, kterou popisuje Písmo, byla narušena hříchem Adama a Evy, muže a ženy, kteří zatoužili zaujmout místo Boha a odmítli uznat, že jsou jeho tvory. V důsledku toho se porušil i úkol "podmanit si" zemi, "obdělávat a chránit ji" a mezi nimi a zbytkem stvoření vznikl konflikt (srov. Gn 3,17-19). Lidská bytost se nechala ovládnout sobectvím, ztratila smysl svého pověření od Boha a ve svém vztahu ke stvoření se začala chovat jako vykořisťovatel, který nad ním chce mít absolutní vládu. Avšak pravý význam počátečního Božího přikázání, jasně uvedeného v knize Genesis, nespočíval  v pouhém udělení autority, ale spíše v povolání k zodpovědnosti. Člověk tedy má povinnost vykonávat zodpovědnou vládu nad stvořením, chránit a pečovat o ně.

 

Jak mluvit o Bohu  - KKC 39–43.

 

Církev zastává názor, že lidský rozum je schopen poznat Boha a že může mluvit o Bohu se všemi lidmi - filozofy, vědci i s nevěřícími (39). Vyjadřujeme se ovšem podle našeho omezeného lidského způsobu poznání (40).

 

Všichni tvorové, obzvláště člověk stvořený k Božímu obrazu,  mají určitou podobnost s Bohem. Zrcadlí tedy nekonečnou jeho dokonalost  „ neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich Stvořitele (Mdr 13,5; 41).

Když mluvíme o Bohu, uvědomme si, že naše lidská slova jsou vždy nedostatečná k vyjádření Božího tajemství (42).  Lidská řeč ho nedokáže nikdy vystihnout  v jeho nekonečné dokonalosti (43).

 

                                                   - 458 –

Závěr:

 

Církev učí, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán může být s jistotou poznán skrze svá díla díky přirozenému světlu lidského rozumu. Katecheze o Stvoření má zásadní význam zejména v současné době, kdy se  ve svém vztahu ke stvoření  začal člověk chovat jako vykořisťovatel, který nad ním chce mít pouze absolutní vládu, bez zájmu o zajištění  dostatečné  péče  a ochrany. Takové chování, nerespektující Boží vůli, může vést ke  katastrofě. Vycházíme-li však z mnohostranné dokonalosti tvorstva, stvořeného  jako odlesk nekonečně dokonalého Boha k jeho obrazu, můžeme o reálné přítomnosti Boha mezi námi hovořit, i když naše omezená lidská mluva nevyčerpá jeho tajemství. 

 
 
 
Učící se církev - 31.1.2010 - Co můžeme o Bohu poznat
Co lidská bytost kráčí po této Zemi, klade si zvídavou otázku: „Odkud pocházíme? Kam kráčíme? Jaký je náš původ? Jaký je náš cíl? Co s námi bude, až zemřeme? A kam směřuje všechno, co existuje?“ Otázky o původu i o konci jsou totiž neoddělitelné. Jsou rozhodující pro smysl a zaměření našeho jednání a života.
Odpovědí je mnoho a různých. My se budeme zaobírat jen odpovědí křesťanské víry. Jako základ použijeme pět cest sv. Tomáše Akvinského. Otázka o Boží jsoucnosti není ve vlastním smyslu otázkou vědeckou nýbrž filozofickou. Bůh jako duch není pro vědu „jev“ smysly vnímatelný, měřitelný a matematickým symbolem vyjádřitelný. „Boha nikdo nikdy neviděl „ (1 Jan 4,12). Proto také sv. Tomáš nemluví o důkazech existence Boží, ale ve své Teologické Summě píše jen o cestách k poznání Boha, kterými můžeme dojít k Boží existenci. Těchto cest uvádí pět. Ve své podstatě platí dodnes, i když něco by bylo třeba dodat, doplnit....
PRVNÍ cesta na základě pohybu či změny. Samo od sebe se nic nepohybuje, je pohybováno jiným, ale to nemůžeme jít do nekonečna. Na počátku je první Hybatel, jejž nazýváme Bůh. Je to i výrok Aristotelův: „První Hybatel nikým nehýbán“. DRUHÁ cesta vychází z pojmu účinné příčiny. Samo sebou se nic neděje. Syn má příčinu v otci, otec pak ve svém otci... Každá živá bytost pochází od jiné živé bytosti, kterou je zapříčiněná. Ale ani zde nemůžeme jít zpět do nekonečna, i zde musí být Bytost nekonečná, která je jedinou příčinou řádu konečných příčin. TŘETÍ cesta vychází z úvah o věcech a skutečnostech možných a nutných. Věci mohou být i nebýt, rodí se a hynou. Je však nemožné, aby všechno, co je takové, bylo vždycky. I zde muselo být nějaké jsoucno, které bylo vždycky. Neboť kdyby byl jen jediný okamžik, v němž by neexistovalo nic, neexistovalo by NIC i nyní. Tedy vždycky něco existovalo. Že svět začal, je uvěřitelné a dokonce dokazatelné, nebo vědecké. Dnes víme, že se člověk objevil na zemi nejméně před 800.000 lety, že Země je stará 5 milionů roků a vesmír 13,5 miliard roků. Víme, co bylo vteřinu, minutu po „Velkém třesku“, ale nevíme, co bylo vteřinu, minutu před tímto výbuchem - a hlavně nevíme, kde se ta hmota k výbuchu vzala a kdo do ní vložil určité Zákony, aby třesk nastal. ČTVRTÁ cesta vychází z úvahy, že ve věcech jsou různé stupně dokonalosti. Avšak to, co je v určitém rodu nejdokonalejší, je i příčinou všeho, co je toho rodu. Je tedy něco, co je příčinou hodnot, dokonalostí a bytí ve všech věcech a to nazýváme Bohem.PÁTOU cestu účelnosti v přírodě i u tvorů nerozumných vykládá sv. Tomáš takto: „Vidíme, že některé věci, které postrádají poznání, totiž přírodní tělesa, jsou činná pro cíl. Což je zřejmé z toho, že vždycky nebo velmi často jsou činná týmž způsobem a dosahují toto, co je nejlepší. Z toho je patrné, že ne náhodou, nýbrž z úmyslů docházejí k cíli. Co však nemá poznání, nesměřuje k cíli, leč, je-li řízeno příčinou rozumnou (letí jako šíp poslaný lučištníkem). Jest tedy nějaká rozumná bytost, která všechny přírodní věci řídí k cíli, a tu nazýváme Bohem."
Jedni chápou tyto cesty sv. Tomáše jako dostatečný důkaz Boží existence, jíní je odmítají. Zde platí slovo sv. Bonaventury, velkého scholastického učitele: „Ten, kdo není osvícen jasem stvořených věcí, je slepý. Ten, kdo není probuzen všemi hlasy přírody, je hluchý. Ten, kterého všechny ty věci nepřivádějí k chvále Boha, je němý“. Opravdu „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“" (Žalm 19,2)
V poslední době se objevují i jiné cesty poznání Boha. Kardinál Ruini. nastínil TŘI CESTY přístupu k Bohu, tři důkazy jeho existence. Nejsou teologické, nýbrž racionální, a dají se tedy předložit všem, ne jen věřícím. PRVNÍ cesta vychází ze zřejmé skutečnosti, že „spíše je něco
než nic". Východiskem DRUHÉ je postřeh, že vesmír je pro člověka poznatelný. TŘETÍ se zakládá na vnitřní zkušenosti mravního zákona. Snad první a třetí cestu spojil Kant svým výrokem o existenci Boží: „Hvězdnaté nebe nade mnou a mravní zákon ve mně". Podle formulace dnešního papeže Benedikta XVI. měli bychom přijmout Boží existenci jako „nejlepší možnou domněnku".
Jdeme po lesní cestičce a před námi jsou naskládány tři cihly. Jak se tam dostaly? Samy tam dokráčely? A proč tři a proč se na sebe položily? Jistě řekneme, nějaký klučina si hrál a poskládal je. Ale co takové auto, raketa, která se skládá z desetitisíců součástek a všechny musí být v harmonii, jinak by raketa nevzlétla! Jak moudrý musel to být inženýr! A co teprve lidské tělo! Zázrak ve vesmíru. I zde vše musí být v harmonii, aby tělo bylo zdravé a činné! Je to náhodou? Anebo za vším stála Bytost nekonečně moudrá a mocná a dobrá?
Když člověk uvažuje o stvoření, to je o světě a lidské osobě, musí pouhým rozumem s jistotou poznat Boha jako původce a cíl vesmíru a jako svrchované dobro, pravdu a nekonečnou lásku. To už napsal sv. Pavel v listu obci římské:" Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu". (Řím l,20). To jasně potvrdil 1. Vatikánský koncil. Protože stvoření je základem všech spásonosných Božích plánů; ukazuje všemohoucí a moudrou Boží lásku; je prvním krokem ke smlouvě jediného Boha s jeho lidem; počátkem dějin spásy, které vrcholí v Kristu; dává první odpověď na základní otázky člověka o vlastním jeho původu a cíli.
Jak je možné mluvit o Bohu? Tak, že začneme dokonalostí stvořených tvorů a člověka, kteří jsou, i když jen nedokonalým, odleskem nekonečné Boží dokonalosti. Dobře však víme, že nikdy nelze plně vyjádřit nekonečné tajemství Boha. V listě Židům to říká sv. Pavel ještě jasněji: „Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo"(Žid 11,3). Křesťanská víra byla už od počátku porovnávána s různými výklady vzniku světa a člověka. Všechno dokazuje, že problém našeho původu je trvalý všeobecný. Toto hledání je člověku vlastní. A my, kteří věříme v Boha a jeho Syna Ježíše Krista můžeme být šťastni, že náš výklad, naše víra v poznání Boha jako Tvůrce nám dává naději pro život věčný.
 
Comments