13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 28.6.2009 – zelená
Všechna tři dnešní čtení k nám promlouvají o životě, který nikdy nekončí. Vždyť Bůh stvořil člověka k obrazu svému, tedy i k nesmrtelnosti. Verše z knihy Moudrosti nás povedou k zamyšlení nad možností dvojího svobodného rozhodnutí každého z nás. Buď přijmout věčný život s Bohem, nebo podlehnout pokušení a zlu a tím i duchovní smrti.
1. ČTENÍ Mdr 1, 13-15; 2, 23-24: Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.
Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům. (IB. str. 300) 2 Kor 8, 7. 9. 13-15: Apoštol Pavel ve svých listech myšlenku o věčném životě s Bohem dále rozvíjí. Přibližuje nám neviditelnou Boží tvář v obraze Ježíše. Jen Kristus, je nositelem čistého a nerušeného Božího obrazu. Kdo se svobodně připodobňuje Kristu a jedná jako on, je postupně proměňován a uschopňován jednat správně a konat dobro konkrétními skutky, až uzraje k přijetí do nebeské slávy.
2. ČTENÍ 2 Kor 8, 7. 9. 13-15: Bratři! Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo ( nasbíral ) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'
Komentář k evangeliu podle Marka. ( IB. str. 300) Mk 5, 21-43:
Markovo evangelium o uzdravení dvou žen doplňuje téma o životě a nesmrtelnosti zprávou o síle víry. Kdo důvěřuje Pánovu slovu, kdo věří v Krista, stane se svědkem zázraku života, kdo jím pohrdá zůstane nadále uvězněn v osidlech smrti, po níž není vzkříšení.
EVANGELIUM Mk 5, 21-43: Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla ( zázračná ) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?" . Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?" Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice ), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.
- 327- Člověk jako Boží obraz
je téma dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“ –Lekce 98 s odkazem na znění dnešního 1. čtení Mdr 1,13-15; 2,23-24 a Katechismus katolické církve (KKC) 1701-1709.
Osnova :
a) člověk stvořen k obrazu a podobě Stvořitele
b) v Kristu je „obraz neviditelného Boha“
c) kdo následuje Krista, stává se jemu podobným
d) svoboda – nevšední znamení Božího obrazu v nás Úvod.
Kdo je člověk? Kde se tu vzal a kam směřuje? Co je smyslem jeho bytí? Tyto až filosofické otázky zajímaly hloubavé lidstvo jistě od nepaměti. Svědectví o vzniku člověka poskytuje Bible. Základním stavebním kamenem biblického pojednání o lidské existenci je, že člověk byl stvořen: „Bůh stvořil člověka...“ Člověk vděčí za své bytí Stvořiteli. To je velmi povzbuzující a radostné, dodává to životu nové rozměry. Bibličtí autoři sdělují, že život není náhoda, ale že má svůj původ a cíl v Boží touze mít zde člověka. A to jako blízkého přítele, jako milované dítě. V 1. kapitole knihy Genesis verš 26. zaznívá Boží slavnostní rozhodnutí. „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Jádro verše je východiskem k dnešnímu tématu.
Člověk je stvořen k obrazu a podobě Stvořitele. Bůh se postaral o svůj legitimní obraz, a tím je člověk. Na něm samém, mělo být vidět kdo je Bůh a jaký je Bůh. Člověk měl na sobě nést něco jako Boží pečeť. Měl celou svou existencí vyjadřovat něco z Boží spravedlnosti, lásky, čistoty, svatosti. Boží rozhodnutí stvořit člověka jako svůj vlastní obraz dává člověku velikou důstojnost v celém ostatním tvorstvu. Toto výjimečné a přední postavení člověka mezi ostatními tvory je, podtrženo Božím příkazem: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým...“ . Podle svědectví Bible bylo člověku jeho určité prvenství darováno; dáno do vínku už na samém počátku, kdy se Bůh rozhodl člověka zde mít, žít s ním a těšit se z něho.
V Kristu je „obraz neviditelného Boha“.
Bůh sám je neviditelný a Jeho obraz byl v člověku znetvořen prvním hříchem. Bůh proto poslal na svět Krista, aby jím byl Boží obraz obnoven do své původní krásy a zušlechtěn Boží milostí (1701). V listu Koloským čteme o Ježíši Kristu: „On je obraz Boha neviditelného“ (1,15). A ruku v ruce s tím jde svědectví listu Židům: „On je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“
- 328 - Kdo následuje Krista, stává se jemu podobným.
Je stále člověk Božím obrazem? Nestal se člověk, který se vědomě Bohu vzpírá, spíše karikaturou Boha? Podle svědectví Bible můžeme říci, že i po pádu zůstává do určité míry člověk Božím obrazem. Na lidském životě skutečně často vidíme mnoho dobrého (1702).
Ovšem jen Kristus, Boží Syn, je nositelem čistého a nerušeného Božího obrazu. A to tak čistého a jasného, že mohl apoštolu Filipovi říci: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (J 14,9). A zvěst Božího slova zní, že ten porušený Boží obraz v nás se může a má začít obnovovat, a to ve spojení s Kristem, v pokání, víře a následování Krista. V tomto duchu se nesou výzvy apoštola Pavla: „Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele“ (Ko 3,9-10), nebo: „Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4,22-24). Apoštol vybízí obléci „nové lidství“, obnovené podle Božího vzoru. A to je možné jen ve spojení s Kristem.
Zde na zemi s tím nebudeme nikdy cele hotovi. Stále budeme mít na čem pracovat, ale přece můžeme a máme růst v obraz Boží. Jednou bude naše „vyladění“ úplné: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1J 3,2) Lidská osoba je obdařena nesmrtelnou duší a již od svého početí je předurčena pro věčnou blaženost (1703). Svým rozumem je schopna ve světle a síle Ducha svatého pochopit řád věcí stanovený Stvořitelem. Dosahuje své dokonalosti, když se svobodně připodobňuje Kristu, hledá a miluje pravdu a dobro a žije v lásce k Bohu a bližním (1704).
Svoboda – nevšední znamení Božího obrazu v nás. (1705)
Hlas Boha člověka nestále volá, aby miloval,konal dobro a vyhýbal se zlu (1706). Na samém počátku dějin však člověk zneužil své svobody a podlehl pokušení. Jeho přirozenost je zraněna dědičným hříchem. Je nakloněn zlému a podléhá omylu (1707). Až Kristus nás svým utrpením od hříchu osvobodil. Jeho milost obnovuje, co v nás hřích pokazil (1708). Kdo věří v Krista, stává se Božím synem, je postupně proměňován a uschopňován jednat správně a konat dobro (1709).
Na závěr:
Kdo věří v Krista, má nový život v Duchu svatém. Mravní život člověka, který vyrostl a uzrál v působení Jeho milosti, dojde naplnění v nebeské slávě.
Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk
Vypracoval MUDr.Leopold Mann
- 329 – |
Úvody a promluvy >