Byzantské Křestanství - Slavnost sv. Cyrila a Metoděje 5.7.2009

SLAVNOST SV. CYRILA A METODĚJE – neděle - 5.7.2009 – bílá

 

 

Dnešní datum, v občanském kalendáři vybrané mezi státní svátky, připomíná odkaz křesťanské misie sv. Cyrila a Metoděje ke slovanským národům, jež na Moravě ve druhé polovině 9. století položila základy ke vzniku českého státu.         A podle slov papeže Benedikta XVI. též současné Evropy. Na oba věrozvěsty můžeme vztáhnout  i slova z knihy proroka Izaiáše.

 

1. ČTENÍ  Iz 61, 1 - 3a: Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmouceným na Siónu dát věnec místo popela, olej radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti.

 

Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům.  (V.  str. 232)   2 Kor   4, 1-2. 5-7:

Cyrilometodějská tradice je obecně, nejen v katolické církvi, spojována              s duchovním odkazem křesťanského náboženství v českých dějinách. Oba kněží ze Soluně dokázali jako misionáři včlenit evangelium do domácí kultury a tu zapojili do života církve. Papež připomněl, že svatí Cyril a Metoděj jsou příkladem toho, jak lze v duchu evangelia obětovat svůj život pro společnost a společné dobro. Ve skutek proměnili výzvy apoštola Pavla, které vyslechneme z jeho listu.

 

2. ČTENÍ 2 Kor 4, 1 - 2. 5 – 7:  Bratři! Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem. Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše. ( V. str. 233)  Lk  10, 1-9:    

Cyril (Konstantin) a jeho bratr Metoděj přeložili biblické a liturgické texty do řeči Slovanů a upravili pro slovanskou řeč písmo, vytvořili světský a církevní zákoník a dali řadu podnětů pro zpěv, ikonografii a kazatelskou činnost i pro politiku, diplomacii a hospodářství. Sv. Cyril a Metoděj byli prohlášeni za spolupatrony Evropy papežem Janem Pavlem II. dne 31.12.1980. Stali se plodnými nástupci učedníků , které Pán ustanovil podle Lukášova evangelia, aby následovali Krista.

 

EVANGELIUM Lk 10, 1 – 9:  "Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' "

 

                                                                        - 334 -

 

                                              

Byzantské křesťanství a východní rozkol

 

je téma dnešní  dějepisné homilie podle projektu „Učící se církev“ –Lekce 100.         

        

                                                                  

Osnova :

 

a) svéráz byzantského křesťanství (důraz na modlitbu, liturgii,

cézaropapizmus, nedůtklivost a malichernost)

 

b) příčiny a uskutečnění rozkolu r. 1054 (vina Východu i Západu)

 

Úvod.

 

Křesťanství se začalo šířit do Evropy z Izraele od 1. století po Kristu a získávalo stále více příznivců. Od roku 313 se stalo hlavním náboženstvím Římské říše. Křesťanství se rozdělilo na 2 proudy. Na latinské(západní) a východní (byzantské). Latinské uznávalo za nejvyšší autoritu papeže sídlícího v Římě, východní nejdříve Byzantského císaře, později Konstantinopolského patriarchu.

 

Do naší země přišlo křesťanství v době Velké Moravy z obou hlavních středisek tehdejšího světa: latinské z Německa a byzantské z Řecka. Ujalo se, pro neexistenci jazykové bariéry, především to byzantské, přinesené misií Cyrila a Metoděje (863), kteří stáli i za christianizací celého slovanského světa, především Ruska. Kvůli kulturní návaznosti českých zemí na západní země ovšem slovanská mise a liturgie poměrně brzy skončila.

 

Svéráz byzantského křesťanství (důraz na modlitbu, liturgii,

cézaropapizmus, nedůtklivost a malichernost).

 

Liturgie byzantského křesťanství se v mnohém odlišovala  od západního -  latinského. Šlo například o jiné tradice obřadů a udělování svátostí.  Byzantský ritus třeba neopustil původní praxi prvotní církve udělovat všechny tři iniciační svátosti, totiž křest, biřmování a svaté přijímání najednou. Existují  i odlišnosti ve slavení svátosti manželství, eucharistie a kněžství.  Svým osobitým rázem          k prohloubení role modlitby a k vyjádření vlastního hlubokého náboženského prožitku  je používána  metoda, založená na tělesných a duchovních  technikách a na zvláštním způsobu dýchání,  která v podobě rytmického opakování ustálených vět je zaměřena na dosažení vnitřního klidu mysli a těla. Nejznámější je „Modlitba srdce“ ve znění:  „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, (hříšníkem)“.

Dědictvím poměrů z pozdně římského impéria, kdy císař vykonával funkci nejvyššího kněze (latinsky pontifex maximus) v byzantské říši, byl tak zvaný Caesaropapismus.  Byzantský panovník byl zároveň vládcem říše i nejvyšším představitelem křesťanské církve, protože věřící i duchovenstvo byli ze státního hlediska jeho poddanými. Císař sám - dle své křesťanské povinnosti - měl závazek používat svou od Boha danou světskou moc na ochranu církve a pro blaho a spásu věřících.

 

                                                      - 335 -

V oblasti církevně-správní svolával koncily (a financoval jejich konání, aby se vůbec mohly konat) a předsedal jim, vydával světské zákony i nařízení pro církev a teologická rozhodnutí (která však podléhala kritice a schválení církve;               v určitých případech církev jeho teologické názory dříve či později odmítla), mohl dosadit nebo odvolat patriarchy (což opět podléhalo kritice církve - v takových případech zvláště mnišstva a věřících). Za sobě podřízené považoval nejen východní patriarchy, ale někdy ještě zcela v duchu antické tradice – také římského papeže. Jako věřící zůstával císař sice laikem, ale měl některé liturgické výsady, příslušející pouze kněžím. V chrámu směl vstoupit  k oltáři, podílet se na přípravě svatého přijímání, nebo udělovat požehnání jako biskupové. Přestože     v západní části říše více respektoval církevní autoritu, ve východní části říše začal zasahovat do vnitřních záležitostí církve, např. do  jmenování a sesazování biskupů.

 

Často docházelo k nedůtklivým a malicherným sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly  s úsilím ortodoxní církve. Církev se však vždy i proti vůli císaře dokázala postavit jejich požadavkům tvrdě na odpor zejména v otázkách zachovávání víry a čistoty církevního učení. Nelze doložit, že by se některému     z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře.

                                                                                                  

Příčiny a uskutečnění rozkolu r. 1054 (vina Východu i Západu).

Na trůn konstantinopolských patriarchů se ale často dostala osobnost tak silná, že dokázala nejen vzdorovat i tlakům císaře. Stalo se tak například v případě císaře Konstantina IX., kterýžto byl patriarchou Michaelem Kerullariem v roce 1054 donucen potvrdit exkomunikování papežského poselstva, které dorazilo do Konstantinopole, a dokončit tak Velké schizma církve. Po četných teologických sporech, vedených z obou stran, se oba křesťanské  proudy dosud formálně jednotné církve oddělily. Věříme, že nikoliv natrvalo.

Na závěr:

Vyznáváme, že církev je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská. Konečným cílem ekumenického hnutí  je obnovení plné viditelné jednoty mezi všemi pokřtěnými. Podle Encykliky Jana Pavla II.          O EKUMENICKÉM  ÚSILÍ  z 25. května 1995  UT UNUM SINT cestu vidíme v pokračování a prohlubování vzájemného dialogu.  Zástupcům vlád i představitelům katolické a pravoslavné církve papež Benedikt XVI. vloni připomněl, že dva svatí bratři Cyril a Metoděj  se stali mostem mezi Východem a Západem, že jejich památka stimuluje jak katolické, tak pravoslavné věřící k tomu, aby své vlasti nabízeli bohatství křesťanského dědictví.

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

 

Vypracoval MUDr.Leopold Mann

 

 

 

                                                  - 336 –

Comments