Bratrské napomenutí - 23. neděle v mezidobí - 4.9.2011

23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 4.9.2011 – zelená


Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Ezechiela. (I)   Ez  33, 7-9:

Dějinným pozadím prvního čtení z knihy proroka Ezechiela, jsou události po porážce Judska od Babylónie a po odvlečení elity obyvatelstva do vyhnanství. Marně dlouho předtím promlouval prorok Jeremiáš k lidu a k vládcům království, aby je odvrátil od nevěrnosti Hospodinu a jeho zákonů. Ani tehdy však Bůh svůj hříšný lid neopustil. Vysílá dalšího proroka Ezechiela , aby lid povzbudil a zavedl ho zpět na cestu obrácení a života.

1. ČTENÍ Ez 33, 7-9: Toto praví Hospodin: "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Římanům.  (I)    Řím  13, 8-10:

Výňatek z Pavlova listu patří k té jeho části, která obsahuje povzbuzení. Apoštol se zde snaží upozornit na přikázání lásky, v jehož plnění nachází svůj opěrný bod všechny představy o křesťanském životě  v církvi. Láska je naplněním Zákona. Je jeho završením, jeho dozráním, jeho základem.

 2. ČTENÍ Řím 13, 8-10: Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'  Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.  

 

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I)  Mt  18,15-20:

Úryvek z evangelia podle Matouše patří k Ježíšově promluvě o bratrství v církvi. Jeho řeč je prostoupena starostí o bratry, kteří pochybili a napomenutím, že všichni musí cítit odpovědnost za to, aby bratra, který zhřešil, přivedli k obrácení.  

Boží slovo dnešní liturgie je o bratrském napomínání. Ezechiel se dovolává osobní zodpovědnosti, Pavel připomíná, že ta má své kořeny ve vzájemné lásce, evangelium ukazuje, jak se má provádět.

EVANGELIUM Mt 18, 15-20: Ježíš řekl svým učedníkům: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

 

 

- 767 –

Chyby a pohoršení v Církvi – bratrské napomenutí

 

je téma dnešní asketické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 243  s odkazem na znění  dnešního evangelia Mt 18, 15-20. 

                                                            

Osnova:

a) skutečnost: na jedné straně jsou lidé, kteří nepřipouštějí žádných chyb a pohoršení v Církvi a kritiku považují za útok proti Církvi a snaží se vše utajit, omluvit, na druhé straně se všechno kritizuje, pomlouvá, bez lásky a neoprávněně

 

b) nejlepší obrana je pravda. Církev je společnost boholidská. Lidský prvek je zranitelný a chybující.

 

c) každý křesťan nese zodpovědnost za Církev v míře jak je chybující nebo svatý, je chybující nebo svatá lidská stránka v Církvi.

 

d) předpoklady pro zdravou i nutnou kritiku: bratrské napomenutí, projev lásky

Úvod.

Lidé dnešní doby, většinou ti, kteří se od křesťanství vzdálili, si často myslí, že křesťanská církev se musí skládat z lidí dokonalých, lidí svatých, a odsuzují církev za to, že v ní je tolik lidí hříšných, nedokonalých, tolik  špatných křesťanů. To je také obvyklý a stále týž argument proti křesťanství. Jde však o velké nepochopení povahy církve, zapomíná se na její podstatu. Církev existuje právě především kvůli hříšníkům, je zde pro nedokonalé, pro hynoucí. Církev sestupuje do hříšného světa a působí uprostřed živlů světa, ponořených do hříchu.

 

Skutečnost: na jedné straně jsou lidé, kteří nepřipouštějí žádných chyb a pohoršení v Církvi a kritiku považují za útok proti Církvi a snaží se vše utajit, omluvit, na druhé straně se všechno kritizuje, pomlouvá, bez lásky a neoprávněně.

Lidská stránka církve je omylná, proměnlivá, v ní, v samotném církevním lidství, mohou být zkaženosti, neduhy, úpadek, ochladnutí, právě tak jako tam může být i tvůrčí pohyb, rozvoj, obohacení, obrození. Pohoršení a hříchy církevního lidství, církevní hierarchie v průběhu celé historie, nejsou hříchy církve, bereme-li ji       v její božské podstatě, a nikterak nezmenšují svatost církve samotné. Křesťanství se brání lidské přirozenosti, dožaduje se jejího prosvětlení a proměny, a lidská přirozenost se křesťanství protiví, pokouší se je zkazit.

Nejlepší obrana je pravda. Církev je společnost boholidská. Lidský prvek je zranitelný a chybující.

Odpůrci křesťanství se domnívají, že oni sami jsou lepší než křesťané, že jsou osvícenější a lépe znají pravdu. Ve skutečnosti jsou to lidé, které svět svedl, kteří se zřekli Pravdy, protože se nechali uchvátit tím, jak lidé Pravdu zkazili. Jsou horší než křesťané, protože ztratili citlivost vůči hříchu.

- 768 –

Církev je nebeská, co do svého původu, a věčná, co do svého základu, ale působí na zemi a v čase. Není daleko od hříšného světa zkažených lidí. Církev musí především tomuto světu pomoci, tento svět zachraňovat pro věčný život, pozvedat jej do nebe. Podstata křesťanství totiž spočívá ve spojení věčnosti a času, nebe a země, božského a lidského. To lidské musí být nikoliv odmítáno a zavrženo, ale prosvětleno a proměněno.

 

Každý křesťan nese zodpovědnost za Církev v míře, jak je chybující nebo svatý,  jak je chybující nebo svatá lidská stránka v Církvi

 

Život církve je život boholidský, vzájemné působení Božství a lidství. Božský základ církve je věčný a neomylný, svatý a čistý, ten nemůže být pokažen, brány pekelné ji nepřemohou. Božská stránka církve - to je sám Kristus, věčná Láska, Pravda, Život, Hlava církve, to je také učení Evangelia, to jsou základní principy naší víry a skrytá tajemství  působení Ducha svatého v Církvi.

 

Předpoklady pro zdravou i nutnou kritiku: bratrské napomenutí, projev lásky.

 

Bratrská kritika je v církvi neobyčejně potřebnou lidskou službou. Cílem napomenutí je získat bratra, totiž získat pravé dobro pro toho druhého, proto, aby se mohl napravit a předejít tak nepříjemným důsledkům svého jednání.       A jestliže pak z nějakého důvodu není možné bratrské napomenutí té osoby, která pochybila, je nutné vyhnout se tomu, aby místo napomenutí nedošlo          k veřejnému šíření pochybení onoho člověka. Kristovo učení o bratrském napomenutí musí být vždycky spojeno se slovy z Lukášova evangelia: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci bratru: ‚Dovol mi, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš?“ Ježíš nás vybízí k bratrskému napomínání, ke kterému patří i schopnost to napomenutí přijmout. A oba tyto postoje mají vycházet z učení, jak je představuje dnes svatý Pavel ve druhém čtení. A svatý Augustin aplikoval slova svatého Pavla ke svému učení o bratrském napomínání a říká nám: „Miluj a pak můžeš dělat, co chceš. Jestliže mlčíš, mlč z lásky. Jestliže mluvíš, mluv z lásky. Jestliže napomínáš, napomínej z lásky. Jestliže odpouštíš, odpouštěj z lásky. Kéž je v tobě kořen lásky, neboť z tohoto kořene nemůže povstat nic jiného, než dobro.“ 

Závěr

Církev se skládá povětšinou z hříšníků. Ale protože i tito lidé byli křtem přičlenění k Bohu, proto je církev svatá. To však není důvodem k pýše, ale je to trvale platná výzva: svou podstatou jsme svatí a tuto svatost máme ve svém životě uskutečňovat a dbát, aby veškeré naše konání bylo podloženo láskou k bližnímu.

Křesťanství stojí na osobě Ježíše Krista a na faktu vtělení. Podobně jako nelze      z magnetu odstranit jen jeden pól, tak ze základu křesťanství nelze odstranit ani podstatu božskou, ani podstatu lidskou. V Ježíši je spojeno neoddělitelně a nesmísitelně božství s lidstvím a to se promítá do celého křesťanství.

Comments