29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 16.10.2011 – zelená

Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Izaiáše. (I)   Iz  45,1.4-6:

Ze slov proroka Izaiáše, která vyslechneme v prvním čtení, vyplývá, že Hospodin, Pán dějin, používá k dosažení svých plánů nečekané prostředky. Obdařil krále cizí velmoci řadou ctností a  učinil ho tím morálně způsobilým k zásadním rozhodnutím, směřujícím k definitivnímu propuštění vyvoleného lidu Izraele z vyhnanství a k jeho návratu do vlasti.

1. ČTENÍ Iz 45,1.4-6: Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: "Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.  Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný (není Bohem).

 

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Soluňanům.  (I)    1 Sol  1,1-5b:

Obrácení pohané ke křesťanství v řecké Soluni jsou adresáty listu apoštola Pavla. I oni patří k lidu povolanému Bohem ke spáse. Bůh je miluje a z jeho Lásky vyvěrají Božské ctnosti, vedoucí k jejich angažovanost ve víře v Ježíše Krista. Teprve z ní, provázeny mocí Ducha svatého, pochází jejich skutky, láska  a trvalá naděje  na věčný život v nebeském království.

2. ČTENÍ 1Sol 1,1-5b: Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!  Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.
 

 

Komentář k evangeliu podle  Matouše.  ( I)  Mt  22,15-21:

V epizodě z Matoušova dnešního evangelia o dani a císaři  Ježíš v  reakci na léčku, kterou mu nastražili farizejové, poskytuje nečekanou odpověď.  Je z ní zřejmé, že údajná politická práva Říma či výběr daní v násilně okupované zemi Ježíš klade daleko za zájmy Boží. On na zcela jiné a vyšší úrovni od počátku zjevuje lidu své nároky na celého člověka a jeho víru. Co jiného ještě dát Bohu, když  nabízí a dává všem zdarma milost, lásku, ctnosti a naději na věčný život?  

EVANGELIUM Mt 22,15-21: Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?" Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár.
Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."

- 788 –

 

Božské ctnosti

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“ – Lekce 250  s odkazem na znění  2. čtení 1 Sol  1,1-5 a Katechismus katolické církve (KKC) 1812-1829.                                                             

 

Osnova:

a) uschopňují křesťany k důvěrnému vztahu k Bohu

b) víra, naděje a láska (obecně)

Úvod.

Božské ctnosti jsou základem, duší a charakteristickým rysem mravního jednání křesťana. Pronikají a oživují všechny mravní lidské ctnosti, kterým jsme se věnovali v tématu 248 (viz).  Říkáme jim božské proto, že nás zakotvují  v životě Božím. Vztahují se přímo k Bohu (1812).

Uschopňují křesťany k důvěrnému vztahu k Bohu.

 

Bůh vlévá Božské ctnosti do duše křesťanů, aby byli schopni zasloužit si věčné bytí.  Během růstu duchovního života  Božské ctnosti věřící člověk v sobě dále rozvíjí. Vedou ho k nejužšímu společenství s Bohem, k setkání a spojení svobodné lidské vůle a lásky, která je Božím darem.

Víra, naděje a láska (obecně).

Božské ctnosti jsou tři. Víra, naděje a láska (1813). Podle apoštola Pavla jsou tyto tři ctnosti jmenovány a chápány vždy pohromadě jako vyčerpávající popsání vztahu člověka k Bohu (1814).

Pavel používá tohoto spojení i na jiných místech ve svých listech. Nejznámější je závěr 13. kapitoly 1. listu Korinťanům: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“ (1 Kor 13,13). V původním, řeckém textu čteme doslova: „dílo víry, námaha lásky a vytrvalost naděje“. K víře je zde připojeno slovo dílo, které je na jiných místech Pavlových listů užito ve smyslu skutek. Pavel tohoto slova používá k označení duchovní praxe židovských věřících, spoléhajících na dokonalé dodržování Mojžíšova Zákona. Podle Pavla není skutek Zákona schopen člověka před Bohem ospravedlnit a je v přímém protikladu k pokorné víře v nezaslouženou Boží milost, kterou nelze žádnou lidskou praxí získat jako spravedlivou odměnu za určitou duchovní snahu (1815). Jediný skutek či lidský výkon, který může člověka před Bohem učinit hodným jeho péče, je právě víra v jeho Syna Ježíše Krista. „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32-33); (1816).

Druhou Božskou ctností křesťana je naděje. Jde o konkrétní naději na brzký Pánův příchod ve slávě a moci. Obdařeni touto ctností vyjadřujeme touhu po nebeském království (1817). Tato naděje odpovídá na touhu člověka po štěstí (1818). Nesmí se však stát nedočkavou a chvilkovou. Musí se osvědčit v rozličných životních protivenstvích (1819). Právě tam, kde se zdá, že naděje v Boží záchranu je prázdná a marná, osvědčuje se tato ctnost vytrvalostí a trpělivostí (1820;1821).

- 789 –

Třetí ctnost se týká lásky. Apoštol Pavel vytvořil nedostižný obraz pojmu láska: viz 1 Kor 4-7.  Pavel přitom nemyslí pouze na lásku k Bohu, ale celistvě i na vírou prodchnutou nezištnou lásku ke druhým lidem (1822). Ježíš říká: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ A ještě: “To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,9-10); (1823; 1824; 1825).

Láska je nejdůležitější ze všech ctností (1Kor 13,13). „Lásky však, kdybych neměl, nejsem nic.“ říká ještě apoštol (1826).       

Láska je také dána do souvislosti s námahou, úsilím. Je vyjádřením apoštolovy misijní námahy při šíření zvěsti evangelia. Milovat předpokládá tvrdou a důslednou práci na sobě, která nehledí na vlastní prospěch, ale především na prospěch a dobro druhého člověka. Nezištnost, obětavost, sebezapření jsou tedy podstatnými vlastnostmi lásky. Božská ctnost lásky zaručuje a tříbí naši lidskou schopnost milovat (1827; 1828).

Plody lásky jsou radost, pokoj a milosrdenství. Láska vyžaduje velkodušnost a bratrské napomínání. Vzbuzuje vzájemnost, projevuje se nezištností a štědrostí. Je vlídností, přátelstvím a společenstvím (1829).

Závěr. 

Víra, naděje a láska jsou podstatnými znaky křesťana. Pokud se v jeho životě neuplatňují a nejsou zřejmé na jeho chování, je křesťanem jen podle jména, ale ne skutečně. Jestliže v Boha a jeho řád a přísliby opravdu věří, nemusí se  obávat budoucnosti. I nad hrozícími pohromami totiž stojí Bůh, který je věrný, milosrdný a plný lásky.

Máme-li plně obstát a dostát svým úkolům, musíme tyto tři velké ctnosti v sobě probouzet a stále o ně pečovat. Věříme, že nám byly od Boha dány, a proto za ně také Bohu děkujme. Víme, že mnoho současných lidí po nich touží, jiní je hledají a určitě je všichni potřebují. Modleme se proto za sebe i za ně: 

Trojjediný, věčný Bože, vyznávám, že jsi, že jsi všemohoucí a že jsi Láska.
Chci proto konat láskou naplněné skutky, aby moje víra byla živá a můj život plodný a abych dokázal hledat na své pozemské pouti Boží království, které je hlavním předmětem křesťanské naděje na věčný život.