7. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 12.5.2013

7. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 12.5.2013


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení ze Skutků apoštolů . (IC)   Sk  7,55-60:

 

Mezi pomocníky apoštolů vyniká jáhen Štěpán. Vystupuje nekompromisně se svým vyznáním o Ježíši Kristu, navzdory pronásledování, které proti němu vypukne. Jeho hlasité svědectví vyvolává zuřivý útok a kamenování. Ve Skutcích apoštolů  uvádí autor na  scénu mladého muže Šavla, který se později, po svém obrácení, jako apoštol Pavel  stane  jedním z nejhorlivějších hlasatelů víry v Krista                       a podporovatelem jednoty církve.

 

1. ČTENÍ Sk 7,55-60: Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." A po těchto slovech skonal.

 

Komentář ke 2. čtení z knihy Zjevení.  (IC)    Zj  22,12-14.16-17.20:

 

V závěru knihy Janova Zjevení  se  opět, podobně  jako na začátku, ozývá Ježíšův hlas. Křesťanům, trpícím pronásledováním, slibuje Ježíš, že po svém druhém příchodu budou opět moci jíst ze stromu života a věčně pít živou vodu. A celá  církev v celé své jednotě po jeho příchodu touží, poněvadž to znamená, že budou žít životem samotného Boha.  Svým voláním nabádají ty, kdo dychtí po životě , aby jej bez ohledu na to, co dokážou vlastními silami, čerpali od Ježíše.

2. ČTENÍ Zj 22,12-14.16-17.20: Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl: "Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a na vstup branami do Města. Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, aby vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Já jsem výhonek (z Davidova kořene) a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda." Duch i nevěsta volají: "Přijď!" Kdo to slyší, ať také zvolá: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Ten, kdo to zaručuje, říká: "Ano, přijdu brzy!" Amen, přijď, Pane Ježíši!

 

Komentář k evangeliu podle  Jana.  ( IC)  Jan  17,20-26:

 

Podle Janova evangelia prosí Ježíš ve chvílích svého odchodu k Otci nejen za své učedníky, ale také za všechny následující generace věřících. Nejdůležitějším obsahem jeho modlitby je starost o jejich jednotu. Znázorňuje ji svým vlastním sjednocením s Otcem. Zdůrazňuje, že jednota křesťanů ve víře umožňuje obdržet víru, naději a lásku velkému množství dalších lidí.

 

EVANGELIUM Jan 17,20-26: Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.  Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich."

 

 

- 1103-

Podstata ekumenizmu – duchovní ekumenizmus

 

je téma 352 ke dnešní katechetické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ –(podle Ut unum sint) s odkazem na znění  dnešního evangelia Jan 17,20-26 a Katechismus katolické církve (KKC) 821-822. YOUCAT 131.                                                          

 

Osnova:

a) obrácení srdce a svatost života

b) modlitba soukromá i veřejná za jednotu křesťanů

c) jak u nás praktikujeme tento duchovní ekumenizmus?

 

Úvod.

Jednotu udělil své církvi Kristus od počátku.  „Po těchto slovech pozvedl Ježíš oči k nebi a modlil se: …. Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak    i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17, 1.21) a svatý Pavel k tomu později dodává:  „Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech“ (Ef 4,4-6). V těchto slovech Písma tkví podstata ekumenismu.               Ekumena  (z řeckého oikumené) jsou snahy o jednotu rozděleného křesťanstva.                                                                                                                                                                                                                                                                              

Obrácení srdce a svatost života.

 

Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého (820). Abychom na tuto výzvu náležitě odpověděli, je nutné obrácení srdce „k čistšímu životu podle evangelia“ (2. vat. koncil); (821). Rozkoly mezi věřícími křesťany jsou jako bolavé a zanícené rány na Ježíšově těle. Vedou k nenávisti, oslabují samotné věřící i věrohodnost křesťanů navenek. K tomu, aby skandál rozkolu zmizel ze světa, je zapotřebí obrácení všech zúčastněných, znalost vlastních kořenů víry a poctivé vypořádání se s přesvědčením druhých.   

Modlitba soukromá i veřejná za jednotu křesťanů.

K dosažení jednoty křesťanů je společná modlitba nutná, neboť obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými i veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů je třeba považovat za duši celého ekumenického hnutí a právem je lze nazývat duchovním ekumenismem (821).

 

Jak u nás praktikujeme tento duchovní ekumenizmus?

 

Uplatňování duchovního ekumenismu katolické církve v praxi  je postaveno na obnově a upevňování základů víry na všech úrovních církve,  které vycházejí ze závěrů 2. vatikánského koncilu  a učení obsaženém v Katechismu katolické církve (KKC).  Záleží ve věrnosti vlastnímu povolání a ochoty k vnitřní proměně.  Bez ní  by pravý ekumenismus nebyl možný. Vyprošujeme si  ducha dobroty srdce k sobě navzájem, ducha opravdového sebezapření a pokorné trpělivé služby  (Ef 4,1-3).  Je žádoucí, aby se katolíci shromažďovali s odloučenými bratry ke společným modlitbám na znamení vzájemného spojení.

 

- 1104-

 

 

Pokud jde o společnou bohoslužbu (řídíme se rozhodnutím biskupské autority, případně Svatého Stolce. Katolíci si mají osvojit znalosti učení odloučených bratří     i jejich dějin, duchovního i liturgického života, kultury a náboženské psychologie, při čemž se doporučují teologická shromáždění na základě rovnosti.

 

Vyučování na teologických fakultách se děje  v duchu ekumenismu, ne polemické, ale vedoucí ke vztahu k odloučeným bratřím. Způsob formulace katolické víry nemá být překážkou pro dialog s bratry. Zároveň však katolické učení musí být hlouběji a správněji vyjádřeno řečí, která je srozumitelná i odloučeným bratřím. Usilujeme o vzájemné bratrské poznávání,  o ekumenickou výchovou věřících a zvláště kněží, dialogem  mezi teology, setkáváním křesťanů různých církví a společenství             a  konečně spoluprací mezi křesťany  v různých oblastech služby lidem. Teologové mají mít lásku k pravdě i lásku a pokoru jako ctnost. Při srovnávání učení se má dbát na hierarchii pravd učení víry. Spolupráce všech křesťanů vyjadřuje živé spojení, které křesťany navzájem sjednocuje a staví do plnějšího světla tvář Ježíše Krista. Tato spolupráce mezi křesťany se může týkat: důstojnosti lidské osoby, posilování ve věcech víry, uplatnění evangelia v sociálních otázkách, vědy a umění v křesťanském duchu, finanční prostředky ke zmírnění nouze ve světě (hladomor, katastrofy, analfabetismus, chudoba, bytová nouze atd.); (821).

 

V České republice  je na spolupráci  s církvemi  zaměřena Ekumenická rada církví  (ERC) jako  společenství křesťanských církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele podle Písem Starého a Nového Zákona a usilují uskutečňovat své poslání společně ke slávě jednoho Boha, Otce i Syna i Ducha svatého. Křesťanské církve   v České republice jsou si vědomy daru a závazku jednoty Kristových učedníků, navazují na tradice náboženské svobody, přítomné v českých dějinách, zvláště v tradici cyrilometodějské a reformační, usilují být české společnosti příkladem a svědectvím tolerance a vzájemné úcty, a proto se rozhodly vytvořit ERC v České republice. Katolická církev si zvolila status církve přidružené.  

 

O členství v ERC se mohou ucházet všechny křesťanské církve, které jsou jako církve registrovány v České republice. Stanovy svazu rozeznávají tři druhy členství: plné, přidružené a pozorovatelské. Plným nebo přidruženým členem se může stát registrovaná křesťanská církev, která souhlasí s věroučnou bází svazu. Členové, kteří si sami zvolili status přidruženého člena, nemají pasivní ani aktivní volební právo. Pozorovatelem může být církev nebo náboženská společnost, která se sice neztotožňuje s věroučnou bází svazu, ale ztotožňuje se s jeho cíli.

Na závěr

 

Starost o obnovení jednoty „je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů“. Ale je také třeba si uvědomit, „že tento svatý záměr — znovu usmířit všechny křesťany            v jednotě jedné a jediné Kristovy církve — přesahuje lidské síly a schopnosti“. Proto skládáme všechnu svou naději „v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého“ (2. vat. koncil); (822).

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.                         Vypracoval MUDr. Leopold Mann

Comments