Učící se církev – MRAVNÍ SVĚDOMÍ – 25.3.20125. NEDĚLE POSTNÍ- 25.3.2012 Liturgické texty
1. ČTENÍ Jer 31, 31–34: Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.
2. ČTENÍ Žid 5, 7–9: Bratři! Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.
EVANGELIUM Jan 12, 20–33: Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny ( lidi ) k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.Mravní svědomí je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“ – Lekce 281 s odkazem na znění 1.čtení Jer 31,31–34 a Katechismus katolické církve (KKC) 1776–1782. YOUCAT 295; 296. Osnova:
Úvod. Svědomí bývá přirovnáváno k vnitřnímu hlasu, ve kterém se člověku zjevuje sám Bůh. Je to Bůh, kdo se dává poznat ve svědomí. Říkáme-li: „Toto si nedokážu srovnat se svým svědomím!“, pak pro křesťana obdobně platí: „Toto nemohu udělat před tváří svého stvořitele!“ Kvůli věrnosti vlastnímu svědomí šli mnozí lidé do vězení i na popraviště. Pojem. YOUCAT otázka 295: Co je to svědomí? Odpověď: Mravní svědomí, přítomné v nitru člověka, je úsudek rozumu, který člověku ve vhodnou chvíli ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Jeho prostřednictvím člověk poznává mravní hodnotu konkrétního skutku, který se chystá vykonat, nebo který již vykonal, a umožňuje mu nést za něj odpovědnost. Soud svědomí. Naslouchá-li moudrý člověk mravnímu svědomí a jeho soudu, může slyšet hlas Boha, který k němu mluví (1776;1777;1778). Musí však přitom plně odpoutat svou mysl od všeho, co mu brání přistoupit k Bohu, přítomnému v jeho srdci. A to bude možné, až dokáže soustředit všechny své smysly a příčinu narušující jeho usebranost bude umět přičlenit k předmětům modlitebního rozjímání (1779). „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.“ ( Řím 2,14–16). Pro svědomí je důležitá ctnost Moudrosti. Skrze ni, člověk dokáže rozeznat rozumným úsudkem mravního svědomí vlastní záměr lidství s ohledem na důstojnost vlastní i svého bližního v různých konkrétních skutečnostech a posoudit, co smí být považováno za správné a dobré. Člověk, jehož rozhodnutí jsou v souladu s takovým úsudkem, se nazývá moudrý (1780). Odpovědnost za skutky. V mravní oblasti správný úsudek svědomí člověku umožní, aby náležitě vyhodnotil svou odpovědnost za vykonané skutky. „Vrať se ke svému svědomí a ptej se ho… Bratři ponořte se do sebe a ve všem co děláte, upírejte svůj pohled na svědka, na Boha.“ (Sv. Augustin). Mravní odpovědnost se obvykle týká vztahu mezi skutkem a osobou, která ho koná. Vztahuje se na mravní hodnotu úkonu samého, nakolik je dobrý nebo zlý, tedy na odpovědnost za skutečné jednání, a také se týká toho, zda individuální svědomí vnímá vykonaný skutek jako dobrý nebo zlý. Tím, že svědomí potvrzuje spáchanou vinu, vybízí k prosbě o odpuštění a k dobru,které je třeba ještě vykonat (1781). YOUCAT otázka 296: Smí být někdo donucen k něčemu, co by bylo proti jeho svědomí? Odpověď: Nikdo nesmí být nucen jednat proti vlastnímu svědomí, ani se mu v mezích společného dobra nesmí bránit jednat ve shodě s ním (1782). Závěr. „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru.“ (2. vat. koncil). Mravní svědomí je úsudek rozumu, kterým lidská osoba poznává mravní hodnotu konkrétního činu. Pro člověka, který spáchal zlo, zůstává výrok vlastního svědomí zárukou obrácení a naděje. Dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Vytváří své úsudky podle rozumu, v souladu s pravým dobrem, jak je chce moudrost Stvořitele. Vypracoval MUDr. Leopold Mann |
Úvody a promluvy >