30.Neděle v mezidobí - 28.10.2012

30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 28.10.2012


Liturgické texty

 

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Jeremiáše  (IB.  str. 338)   Jer  31, 7-9:

 

Slova z Jeremiášovy  „Knihy  útěchy“ jsou plná  radosti a naděje. Jimi se Hospodin obrací na svůj lid, trpící rozpadem svého království a následným vyhnanstvím, aby vyvolený národ potěšil radostnou zprávou o spáse. Přes všechny své slabosti si může být Boží lid jistý, že uchová-li si důvěru v nikdy nekončící Hospodinovu lásku a milosti, které ve svátostech lidu poskytuje, na cestě k věčnému životu nikdy neklopýtne.

 

 1. ČTENÍ Jer 31, 7-9: Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!  Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím;  přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."

 

Komentář ke 2. čtení z listu Židům.  (IB.  str. 339)    Žid  5, 1-6:

Apoštol Pavel v listě Židům  představuje Krista jako milosrdného velekněze a objasňuje význam a oprávněnost Ježíšova kněžství. Každý kněz je povolán konat kněžskou službu před Bohem jako člověk, který  byl vyvolen z lidu hlavně k tomu, aby hlásal evangelium, aby prosil za odpuštění hříchů a  uváděl do křesťanského života svátosti Nového zákona. Jsou-li svátosti důstojně slaveny ve víře, jsou účinné, protože v nich působí a uděluje milost sám Kristus. 

 

2. ČTENÍ Žid 5, 1-6: Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit                s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.  Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.

 

 

 

Komentář k evangeliu podle  Marka.  ( IB. str. 339)  Mk  10, 46-52:

 

Dnešní Markovo evangelium vypráví o jednom z četných Ježíšových zázraků uzdravení. V příběhu  ubohého žebráka Ježíš dokonale chápe  utrpení a osamělost tohoto slepce a vidí plamínek víry, který prozařuje jeho srdce. Ježíš odměňuje jeho víru, jež je nezbytnou podmínkou, aby se na něm mohla projevit Ježíšova božská moc. Víra navrací zrak tomu, který uvěřil, třebaže neviděl. A v síle toho úžasného setkání s Ježíšem se mu natolik připodobní, že ho následuje  skrze utrpení ke slávě.

 

 EVANGELIUM Mk 10, 46-52: Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"  Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.

 

- 1003 –

Svátosti – znamení a prostředky milosti

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 319  s odkazem na znění modlitby po přijímání a Katechismus katolické církve (KKC) 1127-1130. 

 

Osnova:

a) svátosti spásy

b) svátosti věčného života

 

Úvod.

Svátost je znamením milosti, kterou ustanovil Ježíš Kristus a svěřil ji církvi. Svátosti jsou podle katolického pojetí součástí liturgie, kterou slaví církev jako kněžské společenství. Duch Svatý skrze církev připravuje člověka na přijetí svátosti Božím slovem a vírou, která toto slovo přijímá. Svátosti zprostředkovávají neviditelnou Boží milost. To je na nich to nejpodstatnější a bez toho by se svátosti staly bezduchými magickými rituály. Kdykoliv totiž služebníci Církve vykonávají                  v souladu s liturgickými a právními předpisy obřady s úmyslem vysluhovat svátost, do duše příjemce svátosti přichází Bůh se svými milostmi.

V církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Z věroučného hlediska je jim společné, že jsou to svátosti Kristovy, církve, víry (tyto budou blíže zmíněny jindy – podrobněji viz též v KKC),  spásy a věčného života.

Sv. Tomáš připomíná, že svátosti obsahují milost. Latinský termín gratia má společný kořen se slovem gratus, což znamená být někomu milý, být někým milován. Milost je tedy projev boží lásky vůči nám, lásky, kterou dostáváme od Boha řádným způsobem skrze sedmero svátostných znamení. Ta zaručují, že svátostná milost k nám přichází smysly postřehnutelným způsobem - tak, abychom na ni mohli reagovat.

Svátosti spásy.  

 

Jsou-li svátosti důstojně slaveny ve víře, udělují milost, jejímž jsou znamením. Jsou účinné, protože v nich působí sám Kristus: on křtí, on působí ve svých svátostech, aby uděloval milost. Otec vždycky vyslyší modlitbu církve svého Syna (1127). Při každé svátosti se děje a realizuje boží sebesdílení a naše odpověď na ně. Ve slavení každé svátostí je obsažena modlitba, v níž se připomínají Boží skutky a zároveň se děje naše díkůvzdání. Modlitba by měla tvořit základní prvek každé svátostné liturgie.

 

Ukázka modlitby po přijímání u svátosti eucharistie:

 

Věčný Bože, děkujeme ti, že nás sytíš dobrým, dáváš nám nalézt pravý zdroj života a ukazuješ nám i směr naší cesty. Děkujeme, že smíme být jako lidé víry dědici tvých zaslíbení, která v Kristu přibližuješ a naplňuješ. Děkujeme za nový výhled do našich dnů. Prosíme, pomoz nám, abychom je žili v síle, kterou jsme přijali ve tvé hostině. Amen.

- 1004 –

Kdykoliv se slaví svátost tak, jak ji zamýšlí církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti toho, kdo ji uděluje. Plody svatosti však závisí na duchovním rozpoložení toho, kdo ji přijímá (1128).

 

Duch ty věřící, kteří svátosti přijímají, uzdravuje. Zatímco se například svátost  pomazání nemocných zaměřuje více na uzdravení tělesné, svátost smíření směřuje spíše k uzdravení duchovnímu a duševnímu. Odpuštění hříchů obnovuje a posiluje důvěrný vztah s Bohem a uzdravuje duši věřících. Proměňuje je tím, že je  připodobňuje Božímu Synu a tak je zbožšťuje. Církev učí, že svátosti jsou pro věřící nutné ke spáse (1129).

 

Svátosti věčného života.

 

V Kristových svátostech církev již dostává závdavek svého dědictví, má již účast na věčném životě, i když zatím ještě „očekává v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše“ (Tit 2,13).

 

Svatý Tomáš shrnuje různé významy svátostného znamení takto:

 

„Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“ (1130)

 

Na závěr:

 

Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená církvi, jimiž se nám uděluje božský život. Viditelné obřady, jimiž jsou svátosti slaveny, znamenají a udílí milosti, které jsou vlastní každé svátosti. Svátosti přinášejí plody v těch, kteří je přijímají s požadovanými předpoklady.

 

 

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

 

Vypracoval MUDr. Leopold Mann

 

 

 

 

 

 

 

- 1005 –

Comments