28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 13.10.2013

28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 13.10.2013


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení  z 2. knihy Královské(IC)   2. Král  5,14-17:

Vyprávění z 2. knihy královské o  zázračném uzdravení pohanského velitele aramejského vojska Námana  z malomocenství po několikerém ponoření do vod Jordánu můžeme chápat jako předobraz křtu. Od dob Kristových  patří křest mezi svátosti církve, které uvádějí lid do křesťanského života. Náman byl též Hospodinem obdarován ještě svátostí uzdravující - svátostí nemocných.  Jeho vyléčení bylo provázeno vyznáním víry v jediného Boha. A my víme, že víra nemocných v existenci a moc  Hospodina je základním předpokladem procesu svátosti uzdravování.

 

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17: Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.  Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka." Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!" Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."

 

Komentář ke 2. čtení z 2. listu apoštola Pavla Timoteovi.  (IC)    2 Tim  2,8-13:

V době, kdy apoštol Pavel trpěl v Římě pro hlásání evangelia, píše  věrnému učedníkovi Timotejovi a nabádá ho, aby i za cenu jakéhokoliv utrpení vytrval i on ve víře. Přijetím svátosti křtu, mu bylo uděleno kromě svátostné milosti duchovní znamení nebo „pečeť“, skrze které se křesťan podílí na Kristově životě. Jeho  připodobnění Kristu, uskutečněné Duchem, je nezničitelné. Zůstává  v křesťanech navždy jako pozitivní dispozice pro milost, jako povolání ke službě církvi a jako záruka Boží ochrany na jejich cestě do věčné slávy.

 

2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13: Milovaný! Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  17,5-10:

Z Lukášova evangelia vyslechneme vyprávění o  vyléčení deseti malomocných Ježíšem, se kterými se setkal  na své cestě do Jeruzaléma. Ježíš jako Zakladatel církve často prokazoval, že je očekávaným Mesiášem. Kromě jiných zázračných činů  křísil mrtvé a uzdravoval nemocné. Touto mocí pověřil i své apoštoly a jejich následovníky, svěcené kněze církve. Církev jejich úkony zařadila mezi sedm svátostí církve jako jednu ze svátostí uzdravujících.


EVANGELIUM Lk 17,11-19: Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
 Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?" A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

 

 

- 1183-

 

Svátosti Církve  

 

je téma 378 ke dnešní katechetické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění  dnešního 1. čtení 2 Král 5,14nn  a Katechismus katolické církve (KKC) 1113–1126 YOUCAT 192.       

 

Osnova:

a) Kristovy svátosti

b) svátosti Církve

c) svátosti víry

Úvod.

Církev, věrna pověření svého Zakladatele Ježíše Krista, pokračuje v Jeho kněžském úřadě především posvátnou liturgií. Činí to na prvním místě u oltáře, kde je oběť kříže neustále zpřítomňována a obnovována a dále svátostmi, které jsou zvláštními nástroji, skrze něž se lidé účastní nadpřirozeného života. Tento kult se uspořádává a rozvíjí podle okolností a potřeb křesťanů, obohacuje se novými obřady, úkony a vyjádřeními. Tím se duše člověka více a lépe pozvedá k Bohu a kněžství Ježíše Krista je neustále činné v proudu času, neboť posvátná liturgie není nic jiného, než vykonávání Kristova kněžství (1113).

 

Kristovy svátosti.

 

Církev, která se opírá o učení Písma, apoštolské tradice a jednomyslné smýšlení, vyznává, že všechny svátosti ustanovil náš Pán,  Ježíš Kristus (1114). Tajemství Kristova života tvoří základy toho, co nyní Kristus rozděluje ve svátostech prostřednictvím služebníků své církve, protože „to, co bylo na našem Spasiteli viditelné, to přešlo do jeho tajemství“ (Sv. Řehoř); (1115). Svátosti jsou „síly, které vycházejí“ z Kristova těla (srov. Lk 5,17, Lk 6,19, Lk 8,46) stále živého a oživujícího, jsou to zásahy Ducha svatého, působícího v jeho těle, jímž je církev (1116).

Svátosti Církve.

Církev skrze Ducha svatého, který ji „uvádí do veškeré pravdy“, postupně rozpoznala tento poklad přijatý od Krista a upřesnila „udílení“ svátostí jako věrná správkyně Božích tajemství. Tak byla církev schopna během staletí rozpoznat, že mezi jejími liturgickými obřady je jich sedm, které jsou ve vlastním slova smyslu svátostmi ustanovenými Pánem (1117). Svátosti jsou „svátostmi církve“ ve dvojím významu: jsou „z ní“ a „pro ni“. Jsou „z církve“ proto, že ona sama je svátostí Kristovy činnosti - on v ní působí díky seslání Ducha svatého. A jsou „pro církev“. Jsou to totiž „svátosti, které budují církev“ (Sv. Augustin), neboť ukazují a sdílejí lidem, především v eucharistii, tajemství společenství s Bohem (1118).

 

YOUCAT otázka 192: Může církev měnit nebo obnovovat liturgii?

Odpověď: V liturgii najdeme proměnné i neproměnné části. Neměnné je všechno to, co je božského původu, jako například Ježíšova slova při poslední večeři. Vedle toho ale existují i části proměnné, které církev za určitých podmínek dokonce střídat musí. Ježíšovo tajemství má být přece zvěstováno, slaveno a žito ve všech dobách a na všech místech. Proto liturgie musí odpovídat duchu a kultuře jednotlivých národů.

- 1184-

Ježíš dokázal oslovit celého člověka, jeho ducha i rozum, jeho srdce i vůli. O to také liturgie usiluje. Proto má bohoslužba v Africe odlišný ráz než v Evropě, jinak se slaví v domově pro seniory než při světovém setkání mládeže, ve farnosti má jiný charakter než v klášteře. Ale vždycky a všude musí být zřejmé, že jde o bohoslužbu jediné světové církve.

 

Církev působí ve svátostech jako „kněžské společenství“, „organicky uspořádané“ (2. vat. koncil), protože tvoří s Kristem Hlavou a pokřtěným lidem „jakoby jedinou mystickou osobu“ (Pius XII.); (1119).  Služba udílená svěcením neboli „služebné kněžství“, (viz minulé téma 377) zaručuje, že ve svátostech opravdu působí Kristus k prospěchu církve (1120). Tři svátosti: svátost křtu, biřmování a kněžství udělují kromě svátostné milosti duchovní znamení nebo „pečeť“, skrze něž se křesťan podílí na Kristově kněžství a je zařazen v církvi do různých stavů a funkcí. Toto připodobnění Kristu a církvi, uskutečněné Duchem, je nezničitelné; zůstává            v křesťanu navždy jako pozitivní dispozice pro milost, jako přístup a záruka Boží ochrany a jako povolání k bohoslužbě a ke službě církvi (1121).

 

Svátosti víry.

 

Víra církve předchází víru věřícího, který je vyzýván, aby ji přijal (1124). Kristus vyslal své apoštoly: „Jděte tedy , získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“  (Mt 28,19). Pověřil je, aby hlásali evangelium  a křtili lid ve víře v jeho jméno. Poslání křtít je tedy svátostné poslání, které se připravuje Božím slovem a vírou, která znamená souhlas s tímto slovem (1122).  Svátosti víru nejen předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry (1123).  Žádný služebník nebo společenství nemůže libovolně měnit nebo upravovat žádný svátostný obřad. Ani nejvyšší církevní autorita nemůže měnit liturgii, jak se jí zlíbí. Může to učinit jedině v poslušnosti víry a v posvátné úctě k tajemství liturgie (1125, 1126).

Na závěr

Všechny svátosti církve jsou setkáním  s Ježíšem Kristem, protože on sám je svátostí všech svátostí. Rozdělují se na iniciační svátosti, které uvádějí do křesťanského života: křest, biřmování a eucharistie, dále jsou to svátosti uzdravující: svátost smíření (pokání) a svátost nemocných a nakonec svátosti společenství: svátost manželství a svátost kněžství.

Křest nás spojuje s Ježíšem Kristem. Biřmování nám uděluje jeho Ducha. Eucharistie nás s ním sjednocuje. Svátost pokání nás s Ježíšem usmiřuje. Svátostí nemocných nás Ježíš uzdravuje, posiluje a utěšuje. Ve svátosti manželství nám přislibuje svou lásku v naší lásce a svou věrnost naší věrnosti. Skrze svátost kněžství mohou kněží odpouštět hříchy a slavit mši svatou.

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.                         Vypracoval MUDr. Leopold Mann

 

 

- 1185 –

Comments