24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 15.9.2013

24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 15.9.2013


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení  z 2.  knihy Mojžíšovy. (IC)   Ex  32,7-11.13-14:

 

Izrael na Sinaji porušil uctíváním zlatého telete zákon smlouvy a úryvek z knihy Exodus popisuje následný Boží hněv. Jedině Mojžíš zůstal věrný Boží smlouvě s jeho lidem. Je pln důvěry a lásky k Bohu, cítí však současně pouto k putujícímu izraelskému národu. Dovolává se Boží věrnosti. Božího zaslíbení lásky. A Bůh smlouvě věrný zůstává, protože ve svém milosrdenství nemůže zapřít sám sebe.

 

 1. ČTENÍ Ex 32,7-11.13-14: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země." Hospodin řekl dále Mojžíšovi: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ." Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.” A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.

 

Komentář ke 2. čtení z 1. listu apoštola Pavla Timoteovi.  (IC)    1 Tim  1,12-17:

Také text druhého čtení z listu apoštola Pavla mluví o Božím milosrdenství. Milosrdenství nejúčinněji zjevuje Boží tvář. Pavel se cítí uchvácen Bohem. Čím více se podřizuje Božímu jednání, tím více ho Bůh přitahuje, a nepouští ho, dokud ho nepromění, nepřizpůsobí sobě, dokud se také on nestane milosrdným.

 

2. ČTENÍ 1Tim 1,12-17: Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši. Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Amen.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  15,1-32:

 

Evangelium vypráví nádherná podobenství o Božím milosrdenství. Bůh jako milující Otec  nejenže je dobrý a odpouští hříšníkovi, který se k němu navrací, ale starostlivě hledá ztraceného, dokud ho nenalezne. Bůh je věrný svým zaslíbením, ke kterým se zavázal ve svých smlouvách, uzavíraných v průběhu dějin a definitivně pak v Ježíši Kristu.

 

EVANGELIUM Lk 15,1-32: Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'  Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují' Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil."  Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.'  Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!

 

- 1168-

Smysl sinajské smlouvy  

 

je téma 373 ke dnešní biblické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění 1. čtení Ex, 32,7-11.13-14 a dokumentu Papežské biblické komise (PBK) „Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli“ čl. 37-39.

 

Osnova:

a) smlouvou se začíná společenství mezi Izraelem a Hospodinem, spočívající na vzájemné věrnosti: Jahve svým slibům, Izrael plněním závazků ze smlouvy

b) Izrael poznává Hospodina jako ručitele smlouvy: vysvobozením z Egypta zásahem u Rákosového moře „poznává svého Boha“

c) Smlouva ve SZ

Úvod.

Chápání vztahů mezi Bohem a jeho lidem někdy můžeme označit jako smlouvu. Tak jako všechny lidské pojmy tohoto druhu je smlouva nedokonalým vyjádřením poměru mezi božským a lidským.  Cíl smlouvy je vymezen velmi jednoduše: „Já budu vaším Bohem a vy budete mým lidem“ (Lv 26,12).

Smlouvou se začíná společenství mezi Izraelem a Hospodinem, spočívající na vzájemné věrnosti: Jahve svým slibům, Izrael plněním závazků ze smlouvy.

 

Smlouva hraje v Božím plánu spásy jednu z klíčových rolí. Vyjadřuje Boží iniciativu, jeho svobodně daný dar pro záchranu (spásu) člověka, i jednání člověka, který závazky smlouvy přijal. V katechezi má tradičně základní důležitost a význam Desatero, dar přikázání, která jsou součástí Sinajské smlouvy. Ve Starém zákoně bývá Izrael označen jako vyvolený národ. Objevuje se často, když se mluví            o vztahu, který Bůh zakládá vůči svému lidu. Je to výraz, který v sobě zahrnuje vyvolení, dání přednosti před jinými a jistým způsobem i lásku. Je to dar lásky, z čehož vyplývá odpovídající požadavek: ustavení smlouvy, v níž Izrael dostává řád života spočívající na výlučné oddanosti Hospodinu a bezvýhradné vazbě na něho.

 

Izrael poznává Hospodina jako ručitele smlouvy: vysvobozením z Egypta a zásahem u Rákosového moře „poznává svého Boha“.

 

Smlouva na Sinaji je smlouvou s Izraelem skrze Mojžíše. Výkupný čin, který Hospodin vykonal v okamžiku vyjití z Egypta, tvoří provždy základ požadavku věrnosti a poslušnosti vůči Němu. Jedinou náležitou odpovědí na tento výkupný čin je trvalá vděčnost, která se vyjadřuje upřímnou poslušností. To je podmínka, kterou je třeba splnit, aby bylo možno dále se těšit z dobrodiní, která Hospodin lidu přislíbil. Přijetí nabídnuté smlouvy zahrnuje na jedné straně povinnosti a na druhé straně zahrnuje zvláštní statut: „Budete mým zvláštním vlastnictvím“ (Ex 19,5). Neboli budete mi královstvím kněží, národem svatým. Tento závazek však nebyl dodržen. Izraelité se klaněli zlatému teleti (Ex 32,7-11). Lid na sebe svolal Boží hněv, takže Bůh mluví o jeho vyhlazení. Ale opakovaná přímluva Mojžíšova, zásah levitů proti modlářům, pokání lidu dosáhnou toho, že Bůh upustí od uskutečnění svých hrozeb. Bůh ze své iniciativy smlouvu obnoví. Smlouva umožňovala Izraelitům, aby se dovolávali Boží věrnosti. Hospodin se zavazoval k daru země a také k tomu, že bude uprostřed svého lidu a že mu bude prokazovat dobro.

 

- 1169-

Smlouva ve SZ.

Pojem smlouvy, objevující se v různých  biblických obdobích, zejména v těch, které se týkají Noeho, Abraháma, Mojžíše, Davida, proroka Jeremiáše, má v jednotlivých  vztazích mezi Bohem a jeho lidem pokaždé jiný významový odstín. Obvyklý překlad  jako “smlouva“ je někdy nepatřičný. Toto  slovo může mít širší význam “závazku“,může se  vyskytovat souběžně s „přísahou“ a vyjadřovat slavnostní zaslíbení či ujištění.

Závazek vůči Noemu (Gn 9,8-17). Po potopě oznamuje Bůh Noemu a jeho synům, že hodlá přijmout závazek vůči nim a vůči všemu živému.  Není jim přitom uložena žádná povinnost, Bůh ukládá bezvýhradný závazek sám sobě. Duha na nebi je pak dána jako znamení tohoto Bohem přijatého závazku.

Závazek vůči Abrahámovi (Gn 15,1-21; 17,1-26). Hospodin zde přijímá závazek slovy: „Tvému potomstvu dám tuto zemi“ ( Gn 15,18). Jednostranná povaha tohoto závazku je stvrzena slavnostním obřadem. V Gn 17,7-14 se už k němu pojí příkaz. Bůh ukládá Abrahámovi všeobecnou povinnost mravní dokonalosti. Vytváří se trvalé pouto mezi Bohem a  Abrahamem i jeho potomstvem: „Budu jim Bohem“(Gn 17,8). Znamením závazku a identifikačním znakem těch,kdo požívají dobrodiní zaslíbení je obřízka.

Závazek vůči Davidovi:  Vřazuje se do linie těch, které byly dány Noemu a Abrahámovi: je to Boží zaslíbení bez odpovídající povinnosti pro krále. David a jeho dům se od té doby těší přízni Boha, který se přísahou zavazuje k „věčné smlouvě“ (Žl 89,4; 2 Sam 23,5; Žl 89,29-30). Povaha této smlouvy je definována slovy: „Já mu budu otcem a on mi bude synem“ (2 Sam 7,14).  Smlouva s Davidovým domem nemůže být porušena. Pokud Davidův nástupce pochybí, Bůh ho potrestá, jako otec trestá svého  syna, ale svou přízeň mu neodejme (2 Sam 7,14-15). Perspektiva je velmi odlišná od vyhlídky sinajské smlouvy, kde je božská přízeň vázána na podmínku respektování smlouvy ze strany Izraele (Ex 19,5-6).

 

Na závěr

Bůh chce přivést člověka k životu ve společenství se sebou samým a tato jeho vůle, rozhodující pro spásu, je tématem i obsahem smlouvy mezi Bohem a člověkem, je součástí celého náboženského systému Starého zákona, vypracovaného v průběhu času. V Novém zákoně je smlouva postavena na novém základě – na osobě a díle Ježíše Krista. Tím je smluvní vztah prohlouben a rozšířen a díky křesťanské víře otevřen všem národům.

 

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.                         Vypracoval MUDr. Leopold Mann

 

 

 

- 1170 –

Comments