2.Neděle v mezidobí - 20.1.2013

2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 20.1.2013


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše  (IC).  Iz  62,1-5:

Text úryvku z Izaiášovy knihy se týká prorokova vidění Svatého města, obklopeného Boží láskou. Autor zde použitím svatební terminologie  hlásá útěchu a naději, že  Hospodin svůj národ nikdy neopustí  a na  znamení své přítomnosti, bude lidu prokazovat a zachovávat takovou lásku, úctu a věrnost, jako projevuje ženich své nevěstě při obřadu slavení svátosti manželství. 

 

1. ČTENÍ Iz 62,1-5: Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvé právo a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa.  Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá zem "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se        s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe.

Komentář ke 2. čtení z prvního  listu Pavla Korinťanům.  (IC)    1 Kor  12,4-11:

Apoštol Pavel v listě Korinťanům vyslovuje zásadní tvrzení, platné pro každé křesťanské společenství , že Kristus obdarovává svůj lid  rozličnými dary, které uděluje Duch svatý. V pozadí všech jeho darů vždy stojí láska. Jeden ze sedmi darů Ježíše Krista církvi je svátost manželství, jejíž slavení je v liturgii neoddělitelně  spjato se životem v Kristu.  Svátostí manželství je totiž  dvojice snoubenců vybavována  Duchem svatým k manželské lásce věrnou a trvalou láskou Kristovou.   

2. ČTENÍ 1Kor 12,4-11:  Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými (neznámými) jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno.  To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce.  

Komentář k evangeliu podle  Jana.  ( IC)  Jan  2,1-12:

Janovo evangelium zaznamenává první zázrak, který učinil Ježíš na prahu své veřejné činnosti v Káně během svatební hostiny. Kristus, ženich církve, který je přítomen uprostřed svých věrných, je zdrojem veškeré moci, takže snoubenci, kteří se zde připravují k vykonání obřadu svátosti manželství  a jejich rodiny se nemohou cítit být ani osamělí, ani opuštění, ale obdarovaní Duchem svatým.

EVANGELIUM Jan 2,1-12: Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.  Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne." Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!"  Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří načerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle." To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdrželi se tam.

- 1057-

Obřady svátosti manželství

 

je téma dnešní katechetické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 337  s odkazem na znění  evangelia Jan 2,1-12 a Katechismus katolické církve (KKC) 1621-1624.  YOUCAT 266.                                                         

 

Osnova:

a) obřad ve mši

b) obřad mimo mši

 

Úvod.

Při úvahách o svatebních obřadech ve vztahu k učení  katolické církve  o svátosti manželství, nelze se omezit na pouhý popis obřadu, nýbrž je nutno rozvažovat šířeji i o smyslu liturgie tuto svátost provázející. Nepochopení jeho významu vede přímo k odmítání některých základních předpokladů nutných k uzavření křesťanského manželství, jako je manželský slib, nebo k odmítnutí liturgického obřadu vůbec. Příliš často je i pro křesťana jakýkoliv obřad záležitostí naprosto odtrženou od života. Avšak je-li to pochopitelné u věřících jiných náboženství, v případě křesťanů je to nepřijatelné. Křesťanská bohoslužba (liturgie)  při slavení svátosti manželství je totiž neoddělitelně spjata s ostatním životem, z něho vychází a k němu zase vede. Žádný liturgický obřad v křesťanství nevznikl samoúčelně, nýbrž všechny jsou připomínkou - zpřítomněním událostí z Ježíšova života a ukazují na úžasnou skutečnost Ježíšova života jako bohoslužby.

 

Samotná struktura svatebního obřadu je velice jednoduchá. V zásadě existuje jeho dvojí možná forma: "ve mši" či "beze mše". V obou případech se slaví bohoslužba slova a to zcela obvyklým způsobem (průvod - liturgický pozdrav - úvodní slovo - úkon kajícnosti - vstupní modlitba - čtení a žalm - evangelium - homilie - přímluvy) s tím, že mezi homilii a přímluvy je vložen vlastní svatební obřad.

 

Obřad ve mši.

 

YOUCAT otázka 266: Jak se slaví svátost manželství?

Odpověď: Svátost manželství by se měla slavit veřejně v rámci liturgického slavení. Před vlastním manželským slibem se kněz nebo jáhen ptá na svobodu jejich rozhodnutí, na jejich vůli k věrnosti a na odhodlání přijmout děti. Pak si snoubenci navzájem udělují svátost manželství tím, že si před církví slíbí: „… že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti“. Kněz, nebo jáhen požehná snubní prsteny, které si novomanželé vymění. Celebrant potvrdí sňatek a udělí požehnání.  

 

Centrem svatebního obřadu je vzájemný souhlas, vyjádřený oběma partnery pronesením manželského slibu (1621). Jako příprava mu předcházejí otázky kněze, na které ženich a nevěsta kladně odpovídají, zatímco zpečetění manželství je vyjádřeno kněžským potvrzením, gestem žehnání a odevzdání prstenů a následným přijetím eucharistie, aby přijímáním téhož těla a téže krve Krista „byli jedno tělo v Kristu“ (1 Kor 10,17). Je proto radno, aby se budoucí manželé připravili na slavení svého sňatku tím, že předtím přijmou svátost smíření (1622).

 

- 1058-

Otázky a vzájemný souhlas (1623).

 

Církev se ve svatebním obřadu ústy celebranta ptá ženicha a nevěsty: „N. a N., rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“ Ženich / nevěsta: „Ano“.  Celebrant: „Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem: „Přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?“ Nevěsta/ženich:„Ano.“

 

Potvrzení knězem.

 

Kněz není tím, kdo uděluje svátost manželství; udělovatelem jsou samotní snoubenci. To, co nyní následuje (a někdy bývalo mylně chápáno jako úkon uzavření manželství), je úřední potvrzení kvalifikovaného svědka, kterým kněz        v průběhu celého svatebního obřadu je. Činí tak slovy: "Před Bohem, před církví, před tímto shromážděním potvrzuji, že jste řádně uzavřeli manželství". Potom může položit ruku nebo štólu na spojené ruce manželů a dodat: "Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje."

 

Žehnání, odevzdání prstenů a zbývající průběh bohoslužby.

 

Velice vhodným a výmluvným gestem je závěrečná část vlastního svatebního obřadu. Kněz při ní pronáší modlitbu a žehná prsteny, které si pak ženich a nevěsta vzájemně nasadí. Mohou přitom říci: "N..., tento prsten je znamením věrnosti."  

 

Po přímluvách, které jsou obsahově zaměřeny především na novomanželský pár, pokračuje liturgie buďto bohoslužbou oběti,  nebo je zakončen přímluvnou modlitbou a modlitbou Páně (Otčenáš) a závěrečným požehnáním. Různé liturgie používají bohatství výběru modliteb a žehnání, které vyprošují od Boha milost a požehnání pro novou manželskou dvojici, která pak dostává Ducha svatého jako společenství lásky Krista a církve (Srov. Ef 5,32); (1624).

 

Obřad mimo mši.

 

Používá se pro smíšené manželství (katolík a křesťan nekatolík).

Popis obřadu: Vstupní obřad - přivítání snoubenců má ukázat, že církev má radost        z rozhodnutí uzavřít manželství. Bohoslužba slova. Svatební obřad: otázky, manželský slib, požehnání a výměna prstenů, přímluvy. Obřad může být zakončen modlitbou „Otče náš“ a požehnáním. Nekatolický duchovní se může podílet na obřadu: čtením, modlitbou, požehnáním, přivítáním a povzbuzením.

Na závěr

Okamžikem sňatku jen máloco končí a mnohé začíná. V této perspektivě je dobré prožít i samotný průběh jeho obřadu a vykročit na společnou cestu životem, kdy nelze očekávat, že všechno bude dokonalé od počátku a kdy období i vzájemných neshod nakonec přispějí ke stále hlubšímu dozrávání manželského vztahu.

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.

Vypracoval MUDr. Leopold Mann

Comments