2.Neděle Postní- 24.2.2013

2. NEDĚLE POSTNÍ – 24.2.2013


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z páté  knihy Mojžíšovy. (IC)   Dt  26,4-10:

 

Dnešní Boží slovo zaměřuje náš zrak na cíl našeho lidského putování. Naše pravá vlast je v nebi. K ní máme obrátit své srdce. Bůh uzavřel s Abrahamem novou smlouvu, podle tehdejších zvyklostí formou obětního obřadu, pro nás poněkud nezvyklého. Do smlouvy však tím vnesl Bůh neodvolatelný příslib nezrušitelné věrnosti a  nasměroval lidstvo na cestu k sobě.

 

1. ČTENÍ Gn 15,5-12.17-18: Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak (četné) bude tvé potomstvo!" (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. (Znovu) mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví." (Abrám) řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?" (Bůh) mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě." (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"

Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Filipanům.  (IC)    Flp 3,17-4,1:

Apoštol Pavel v listě Filipanům představil křesťanský život jako namáhavou cestu světem, poněvadž je mezi lidmi mnoho těch, ve kterých Bůh nevládne a mnoho nepřátel Božího království. Tento obraz však zároveň vystihuje jeho očekávání a vřelou touhu po vítězném dosažení cíle v království nebeském.

 

2. ČTENÍ Flp 3,17-4,1: Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.  A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!  

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  9,28b-36:

 

Kristus přišel, aby nám otevřel cestu do nebeského království. On sám je ta cesta. Dnes při čtení Lukášova evangelia nám Ježíš  na své tváři, která se proměnila mocí modlitby, dává zahlédnout cíl a dovršení naší pozemské pouti. Ohromení svědkové proměny Ježíše, jeho učedníci, hlas Boží z nebe vyslyšeli a jejich další putování už se bude odehrávat ve znamení víry hlasu Božímu naslouchat a také poslouchat.

 

EVANGELIUM  Lk 9,28b-36: Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali       s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.  Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali         o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.

 

- 1072-

Církev – putující Boží lid ve světě  

 

je téma 342 ke dnešní teologické homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ C II s odkazem na znění  dnešního 2. čtení Flp 3.17-4,1.

 

Osnova:

a) církev má eschatologický cíl – věčné Boží království

b) je na zemi, má vytvořit rodinu Božích dětí

c) jako viditelné shromáždění a duchovní společenství jde solidárně

s lidmi této a příštích dob, sdílí všechno s lidmi, aby

proměnila lidskou společnost v Boží království na zemi

 

Úvod.

Život člověka se podobá výstupu na horu. K tomu je zapotřebí dobrého průvodce    a tím je církev. Církev nás vede do nebe, do pravé vlasti. Na zemi na ni pohlížíme jako na církev putující, až bude v nebi, nazveme  ji církví vítěznou, věčně pobývající a v očistci jako církev trpící  a očišťující se. Poslání církve putující znázorňovala papežská tiara tj. koruna se třemi korunkami, které označovaly trojí poslání papeže a církve: hlásat radostnou zvěst, pastýřsky vést věřící a jejich svátostné posvěcování, jinými slovy poslání učitelské, pastýřské a kněžské. Církev  jevila        a vždy bude jevit mnohé nedostatky. Ježíš ji přece ustanovil jen z lidí, nikoliv z andělů. Přesto je však církev nezbytnou vůdkyní lidí ke spáse.

 

Církev má eschatologický cíl – věčné Boží království.

 

„Církev je Kristovo království přítomné v čase, které se šíří viditelně ve světě působením milosti Boží… přijímá poslání, aby hlásala království Kristovo a Boží        a zřídila je ve všech národech; sama pak je zárodek a počátek tohoto království na zemi. Zatímco pomalu mohutní, touží po dokonalém uskutečnění  království a všemi silami doufá a přeje si, aby byla spojena ve slávě se svým Králem“ (LG 3 a 5).

 

Boží království nepovstalo naráz, ale tkví svými kořeny ve Starém zákoně. Zvolna roste a naplní se až na onom světě. I když už tu je, musí přijít ještě v dokonalejší podobě. Nyní znamená Boží vládu v duších a nad hříšným světem, musí proto stále růst, musí stále „přicházet“, musí přijít ještě i tam, kde Bůh dosud nevládne. Proto nás Ježíš učí modlit se: „Přijď království tvé“ (Mt 6,10).

 

Boží království je něco živého: roste, vyvíjí se, rozmáhá se. Podobá se hořčičnému zrnku, z něhož, z nepatrného, vyroste mohutný strom (Mt 13,31). Je to však zrno, které je zaseto do různých duší a vydává v nich různý užitek. Shromažďuje lidi v jednu společnost, lidi, kteří různě přijímají a uskutečňují Boží vládu v sobě. Ale oni Boží království tvoří. Bůh v jejich duších vládne a vyzývá je, aby se dali posvětit a přetvořit v lid oddaný Bohu  a uznávající jeho vládu nad dušemi i nad životem.

 

A toto Boží království zahrnuje lidi dobré i zlé. Podobá se síti, která pojímá ryby dobré i špatné (Mt 13,47-50), anebo poli, na němž roste obilí i plevel vedle sebe (Mt 13,24-30), a to až do dne, kdy se promění v očištěné shromáždění vyvolených Páně, v jednu společnost blažených.

 

- 1073-

Je na zemi, má vytvořit rodinu Božích dětí.

 

Kristus nás totiž přišel vrátit nebeskému Otci a nám vrátit Otce, abychom mohli být skutečně jeho dětmi a tvořili spolu s Otcem jednu velkou Boží rodinu. A to je           i posláním církve, která v tomto Kristově díle tu na zemi pokračuje. Království Boží je tedy dar, který vyžaduje naši součinnost, naši spolupráci. A je to převzácný dar, pro který je třeba všechno učinit, všechno podstoupit a všechno opustit.

 

 „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje;         z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji“ (Mt 23,44-46).

 

A tento Boží dar je potřeba si také udržet. Člověk musí zbavit půdu své duše trní      a kamení, aby zrno Božího království a Boží milosti, zasévané do jeho duše, v ní mohlo zapustit kořeny (Lk 8,13).

 

Boží království je obecné. Kristus předpověděl, že je otevřené všem (Mt 8,11). Proto poslal své apoštoly do celého světa a ke všem národům (Mt 28,19-20). A jako je Boží království obecné, tak je i viditelné.

 

Jako viditelné shromáždění a duchovní společenství jde solidárně s lidmi této          a příštích dob, sdílí všechno s lidmi, aby proměnila lidskou společnost v Boží království na zemi.

 

Boží království je sice přednostně Boží vládou v duších, ale předpokládá lidi, souhrn lidí, tedy společnost lidí. Už u Krista, v jeho podobenstvích, má ráz společnosti, společnosti těch, kdo jsou povoláni, aby v nich Bůh vládl, nebo ve kterých už vládne. Jeví se jako organizovaná společnost, jíž je svěřeno kázání, posvěcování, napomínání, společnost povolaných k tomu,aby v nich Bůh kraloval a jemu náleželi.

 

Na tomto světě však zůstane Boží království vždy jen nedokonalé, protože zde bude stále mnoho těch, ve kterých Bůh buď vůbec nevládne, anebo jen neúplně, bude zde vždy i mnoho nepřátel Božího království a jeho členů. My teprve očekáváme Boží království dokonalé, v němž budou jen ti, v nichž Bůh vládne a kdy toto Boží království slavně zvítězí, jako ostatně zvítězí Bůh nad všemi nepřáteli své vlády v lidech a ve světě. Toto vítězné Boží království tedy teprve přijde. Tak je tedy církev putující a bojující Božím královstvím začínajícím, které však ještě není dovršené. Je to jen počátek království, které teprve bude naplněno.

 

Na závěr:

Boží království zde na zemi zvolna roste. Má zde své zřízení, církev, prostředky       a bude zápasit až do dne, který ve své všemohoucnosti určil Bůh sám. V duších lidí je tedy Boží království v začátcích, v církvi roste ve společnost, v nebeském království dozraje. Církev je tu jako prostřednice, skrze niž se dostává duším Božího království jako daru. Sama církev však čeká na své naplnění až v království nebeském.

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.                        Vypracoval MUDr. Leopold Mann 

- 1074 –

Comments