2. Neděle Adventní - 9.12.2012

2. NEDĚLE ADVENTNÍ – 9.12.2012

 

Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z knihy proroka Barucha  (IC)   Bar  5,1-9:

 

Chvalozpěv  z knihy proroka Barucha, který zazní v prvním čtení, je poselstvím, jehož tématem je příslib znovuzrození posvátného města. Autor píše o Hospodinu jako o pánu dějin, který k dobru svého národa plánuje zkrátit čas jeho zkoušek. Připravuje si cestu    k návratu mezi svůj milovaný lid. Setkání  s Bohem, který přichází, je zdrojem radosti pro ty, kdo mu patří a kdo v jeho věčnou přítomnost mezi nimi nepřestali doufat.

 

1. ČTENÍ Bar 5,1-9: Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.  Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která     z něho prýští.

 

Komentář ke 2. čtení z listu apoštola Pavla Filipanům.  (IC)    Flp  1, 4-6. 8-11:

Úryvek  z  listu apoštola Pavla Filipanům dosvědčuje, že už v prvotních společenstvích církve  přebývalo silné očekávání druhého příchodu Ježíše Krista. Právě ono očekávání  je základnou duchovního úsilí i nás křesťanů, neboť nám vymezený čas je nám dán, abychom rostli v hledání Pána, o němž z listů jeho učedníků a od něj samého z evangelií víme, že k nám byl seslán Bohem Otcem, aby nám oznámil radostnou zvěst o spáse.   

 

2. ČTENÍ Flp 1,4-6.8-11: Bratři! Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.

 

Komentář k evangeliu podle  Lukáše.  ( IC)  Lk  3, 1-6:

    

Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů doprovází nás křesťany na cestě misionářského hlásání evangelia a vydávání svědectví o skutečné  existenci Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího. Dnešní výňatek, pro Lukáše typicky vycházející z jeho znalosti přesných historických  souvislostí, je doplněný starozákonným chvalozpěvem proroka Izaiáše, zaměřeným na očekávaný příchod Mesiáše.

 

Evangelium Lk 3,1-6: V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem    v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a              v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“

 

 

- 1033 –

Odkud víme o Kristu?

 

je téma dnešní dějepisné homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 329 s odkazem na znění evangelia Lk 3,1-6.                          

 

Osnova:

a) historičnost Krista je prokázána

b) židovské prameny: Josef Flavius, talmud

c) římští dějepisci: Plinius, Tacitus, Suetonius

d) křesťanské prameny: evangelia, listy Pavlovy

 

Úvod.

Tajemství Ježíše Krista je ústředním tajemstvím křesťanské zvěsti a naším úkolem je odhalovat v osobě Ježíše Krista celý Boží plán, to je  snažit se pochopit smysl Kristových skutků, slov a znamení, jež vykonal. Jedině on nás totiž může vést        v Duchu Svatém k Otcově lásce a jen on sám může dát, abychom se podíleli na životě Nejsvětější Trojice. Není tomu tak dávno, co se ještě někteří seriózní historici snažili všemi prostředky dokázat, že Ježíš Kristus nikdy neexistoval. Jakkoliv se s názorem, že Ježíš nikdy nežil, lze i nadále setkat, jedná se o zcela okrajové stanovisko, které odmítá drtivá většina historiků a kritika pramenů.

 

Historičnost Krista je prokázána.

 

Zastánci Ježíšovy historicity argumentují skutečností, že Ježíš patří k jedněm          z historicky nejlépe doložených postav antiky. O málokteré osobnosti bylo již krátce po jeho smrti napsáno tolik spisů jako o Ježíši. O Ježíšově životě nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství, mezi něž patří např. Frontón, Kelsos, Flavius Josef a Filostratos, kteří potírají křesťanství pouze na základě filosofické argumentace, avšak nikoli na zpochybnění historicity Ježíšova života. Poněvadž křesťanství obsahuje tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské, tak i pro židovské obyvatelstvo římské říše, je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy. Při studiu osoby Ježíše Nazaretského hrají prvořadou úlohu dobové historické prameny, a to antické prameny nekřesťanské (pohanské a židovské) a antické prameny křesťanské. Hodnověrnost těchto pramenů pak umožňuje rekonstruovat historický obraz Ježíšovy postavy.

 

Židovské prameny: Josef Flavius, talmud.

 

Dějepisec židovsko-římské války Josephus Flavius, jenž zemřel někdy po r. 100, píše o Ježíši Kristu ve své 18. kap. Židovských starožitnostítakto: „V této době žil Ježíš, člověk moudrý, kterého Pilát odsoudil na kříž na základě obžaloby předních mužů mezi námi. Ti, kteří ho od počátku milovali, se ho však nevzdali. Ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dosud nevyhynul."

 

Dalším důležitým pramenem k historicitě Ježíše Krista je Talmud. Jedná se o kodex židovského zákona s komentářem, vzniklý v letech 70-300 po Kr. Obsahuje dílčí urážlivé poznámky o Ježíši z Nazareta: byl prý nemanželským synem nazaretské ženy Marie, falešným prorokem a podvodníkem. Tyto hanlivé urážky Ježíše Krista jsou ve skutečnosti cenným argumentem pro jeho historicitu.

- 1034

Římští dějepisci: Plinius, Tacitus, Suetonius.

 

Svědectví římských úředníků a historiků ze začátku 2. století dosvědčují, že se       v dané době považuje Ježíšův život za fakt i v nekřesťanských kruzích.

 

Gaius Plinius, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, se dotazuje císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého:Mají ve zvyku se ve stanovený den před východem slunce scházet a společně prozpěvovat píseň Kristu jakožto Bohu, že se zavazují vzájemně přísahou nikoli k nějakému zločinu, nýbrž že se nebudou dopouštět krádeží, ani loupeží, ani cizoložství, že budou držet čestné slovo a věrnost.

 

Římský historik Publius Cornelius Tacitus se při líčení požáru Říma za císaře Nerona zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti následovně:

„Proto Nero, aby potlačil pověsti, že z jeho rozkazu byl Řím zapálen, nastrčil jako viníky a s nejrafinovanější krutostí potrestal ty, kterými lid opovrhoval pro jejich nectnosti a které nazýval christianos (křesťany). Kristus, od něhož své pojmenování získali, byl na základě odsudku prokurátora Piláta Pontského popraven, když byl císařem Tiberius, a ta zhoubná pověra byla na krátkou dobu zaražena, aby propukla nanovo..." Tacitus, který byl zavilým nepřítelem křesťanství, přesto potvrzuje jako dějinný fakt základní údaj evangelistů o Ježíši Kristu jako historické osobě popravené za císaře Tiberia za vlády prokurátora Pontia Piláta v Judei.

 

Suetoniovo svědectví v „Životopisech dvanácti císařů“ (kolem r. 120) dokazuje, že již před rokem 42 byli v Římě křesťané přítomni a známi pohanům:  „Klaudius Židy, kteří se bouřili z podnětu jistého Krista (Chresta), vyhnal z Říma.“

 

Křesťanské prameny: evangelia, listy Pavlovy.

 

Drtivá většina zpráv o Ježíšově životě však pochází od jeho stoupenců, křesťanů. Hlavním zdrojem pro nás navždy zůstanou čtyři kanonická evangelia, dále apoštolské listy, jejichž autoři byli mnohdy přímými učedníky Ježíše Krista a desítky dalších, apokryfních dokumentů vzniklých v novozákonní době.

Na závěr

Ježíš žil ve zcela určité zemi, patřil ke zcela určitému, Bohem vyvolenému národu,   a trvání jeho pozemského života bylo zasazeno do zcela určitého období světových dějin. Židovské nebo pohanské písemné prameny 1. a 2. století o Ježíšově životě jsou relativně skromné. Je to zvláštní: letopočet končí a začíná Ježíšem. A přesto je jakoby skrytý. Když evangelisté sepisovali radostnou zvěst o Ježíši Kristu, neměli v úmyslu psát Ježíšův „životopis“. Jejich touhou bylo zvěstovat poselství spásy: Ježíš Kristus, Syn Boží! Zmínky o událostech, jež obklopovaly Ježíšův život, tedy hrály podružnou roli. V posledních  stoletích však díky dějepiscům, teologům, archeologům a badatelům bylo o Ježíšovi sepsáno mnoho tisíc odborných prací, které nám pomáhají  nacházet cestu k božskému tajemství jeho osoby.

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk

Vypracoval MUDr. Leopold Mann

-1035-

Comments