15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 14.7.2013

15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 14.7.2013


Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z páté  knihy Mojžíšovy. (IC)   Dt 30,10-14:

 

Text prvního čtení přináší Mojžíšovu výzvu k poslušnosti  a k plnění Hospodinových přikázání. V rámci smlouvy uzavřené mezi Hospodinem a jeho lidem  dostávají jeho přikázání svůj plný smysl. Vyjadřují vše, co zahrnuje přináležitost člověka  k Bohu. Pán  je nám blízko  a jeho zákony jsou  nám přístupné. Jako odpověď na svou iniciativu lásky očekává od nás Pán především, že i my Ho budeme milovat celým svým srdcem a celou svou bytostí, jako On miluje nás.  

 

1. ČTENÍ Dt 30,10-14:  Mojžíš řekl lidu: "Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení, to, co je napsáno v knize tohoto Zákona, a obrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší. Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe. Není na nebi, že bys musel říkat: 'Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?' Není daleko za mořem, že bys musel říkat: 'Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?' Vždy je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat."


Komentář ke 2. čtení z  listu Pavla Kolosanům.  (IC)   Kol  1,15-20:

Hymnus psaný apoštolem Pavlem v listě Kolosanům vyvyšuje Kristovu velikost v několika oblastech. Ježíš je viditelným obrazem neviditelného Boha, je Božím prostředníkem  mezi ním a lidmi, má absolutní prvenství nade všemi a je Božím zjevením dokonalosti pravidel způsobu života v lásce k Bohu a k bližním, zakotvených v desateru Božích přikázání ve formě zákona. Tento zákon je součástí prvního Božího  přikázání a Ježíš je hodnotí jako přikázání největší.

 

2. ČTENÍ Kol 1,15-20: Ježíš Kristus je věrný obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva.    V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti - všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby        v něm sídlila plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krvi, prolitou na kříži, zjedná pokoj.

 

Komentář k evangeliu podle Lukáše.  ( IC)  Lk 10,25-37:

 

V Lukášově evangeliu nalezneme Ježíšovu odpověď na základní otázku, týkající se věčného života a cesty, po níž je možno k němu dojít. Ježíš ji shrnul do základního přikázání, když vyhlašuje: „Miluj Pána svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe“.

 

EVANGELIUM Lk 10,25-37:  Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?"  Ježíš mu řekl: "Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?"
 On odpověděl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou mysli, a svého bližního jako sám sebe." Řekl mu: "Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít." Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: "A kdo je můj bližní?" Ježíš se ujal slova a řekl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?" On odpověděl: "Ten, kdo mu prokázal milosrdenství." A Ježíš mu řekl: "Jdi a stejně jednej i ty!" 

- 1140-

 

Láska k bližnímu

 

je téma 364 ke dnešní morální homilii podle projektu ČBK „Učící se církev“ s odkazem na znění  dnešního evangelia Lk 10,25-37.                                                         

 

Osnova:

a) příkaz lásky k bližnímu

b) řád v lásce a úkony lásky

c) hříchy proti lásce k bližnímu

 

Úvod.

„Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22, 39). Tato slova nalezneme již ve Starém zákoně (srov. Lv 19,18). Učitelé židovství chápali, že láska k bližnímu vychází z lásky k Bohu, který stvořil člověka ke svému obrazu. Proto nelze milovat Boha bez lásky k jeho stvoření. Ježíš tento princip zdůrazňuje a dodává, že výzva milovat bližního je podobná prvnímu a největšímu přikázání – milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší. Potvrzuje podobnost mezi dvěma přikázáními, tím je definitivně spojuje, a takto vytváří celou křesťanskou tradici. Apoštol Jan výstižně říká: „Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4,20).

Bližním je každá lidská bytost, muž nebo žena, přítel či nepřítel, ke kterému máme chovat úctu, ohled, mít jej ve vážnosti. Láska k bližnímu je univerzální a osobní zároveň. Vztahuje se na celé lidstvo a konkretizuje se vůči tomu, kdo nám je nablízku. Kdo v nás však může vyvolat takovou náklonnost, která způsobuje, že jsme si blízcí – bližní – také s těmi, kteří jsou nám cizí, a která nám pomáhá překonávat lásku k sobě a dává nám schopnost vidět ji v druhých? Je to Boží dar, je to ryzí Boží láska, která „nám byla vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Je to láska, která nám byla vložena již při křtu do srdce. Láska, která je samotným Božím životem, životem Nejsvětější Trojice, na které můžeme mít účast.

Ježíš, který miloval všechny a za všechny zemřel, nás především učí, že pravá láska je orientována ke všem. Není to pouze lidská láska, kterou mnohokrát milujeme a která je často omezena na rodinu, přátele, blízké. Pravá láska, ta, kterou Ježíš vyžaduje, nepřipouští diskriminaci, nerozlišuje, zda je někdo sympatický nebo nesympatický, pro ni neexistuje člověk hezký, či ošklivý, velký nebo malý, spoluobčan či cizinec, souvěrec či jinověrec, křesťan nebo příslušník jiného náboženství. Tato láska miluje všechny. Takto máme jednat i my – milovat všechny. Ryzí láska miluje druhého jako sebe sama. Toto je třeba vzít doslova. Je potřebné v druhém vidět sebe sama a prokazovat druhému to, co bychom dělali pro sebe. Skutečná láska umí trpět s tím, kdo trpí, radovat se s tím, kdo se raduje, dokáže nést břemena druhých, umí se sjednocovat s milovaným člověkem. Pravá láska navíc miluje jako první. Nečeká, že bude milována, jak je to běžné pro lásku lidskou, kdy milujeme toho, kdo miluje nás. Pravá láska miluje přítele i nepřítele, prokazuje mu dobro a modlí se za něj. Pravá láska v každém bližním vidí Ježíše. Při posledním soudu nám Ježíš řekne „Pro mne jste to udělali (Mt 25,40).

- 1141-

 

Příkaz lásky k bližnímu.

 

Z Ježíšových slov není snad nic méně plněno a zachováváno, než právě tento příkaz. Zdá se nám, že jsme málo milováni svými nejbližšími. Ale i nevěřící poukazují na to, že mezi námi, křesťany, je málo lásky. Jádro problému spočívá      v představě, že máme milovat bližní jen pro to krásné a dobré, co v nich objevíme. Druhé nebezpečí spočívá v tom, že lidé, kteří se takto „objeví“, našli se, padli si do noty, vnímají pak ostatní jako cizí, jako nepřátele, které nemusí milovat, ba myslí si, že mají právo je nenávidět.

 

Ježíš nám dal jiný příklad ve svém pojetí Boha jako milosrdného Otce, s nímž prožíval hluboký vztah- i když nebyl v tomto vztahu k Bohu pochopen, byl nenáviděn a pronásledován - přesto však neoplácel nenávistí a pronásledováním. Proč? Protože miloval do krajnosti, vzal naši spásu do svých rukou bez ohledu na naše zásluhy, neohlížel se, co to bude stát. Ježíš nemiloval nechápavost a nenávist svých nepřátel, ale byl přesvědčen, že právě tyto postoje lze změnit jedině láskou.

O této jeho lásce má svědčit církev. Už v jejích počátcích jsme svědky úžasné radosti z otevření spásy pohanům. Je to příkladná aplikace nového přikázání a výzva pro nás, abychom zápasili o lásku, dokud jsme na cestě k ní.

 

„Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven       v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,31-35).

 

Řád v lásce a úkony lásky.

O lásce se mnoho mluví, káže, zpívá, často však  mnozí mají v tomto oboru zmatek. K dobrému poznání je třeba dobře rozlišovat. Jsou totiž různé stupně lásky: tělesně-sexuální láska, citově-erotická láska, obětující se láska (např. mateřská) a konečně je Boží láska (caritas, agapé). Přičemž tato posledně jmenovaná láska by měla zároveň pronikat i nižší formy lásky.

Do prvního Božího přikázání patří právě Boží láska – agapé, caritas. Tato láska je Ježíšem označena jako přikázání největší: „Miluj Pána svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí…a miluj svého bližního jako sám sebe“ (Lk 10, 27). Náš nadpřirozený život má být ceněn nade vše, máme se snažit jej uchovat, rozmnožovat, když jej ztratíme, co nejdříve jej máme získat lítostí           a pokáním.

Caritas – agapé je nadpřirozená ctnost, která miluje Boha pro něho samotného          a bližního pro Boha. Pro dobrotu a dokonalosti, které má Bůh a které nám Ježíš Kristus ve svém životě projevil v síle Ducha svatého. Také v bližním milujeme Boha, neboť i v člověku je část Boží dobroty a dokonalosti v různém stupni.

Milovat Boha znamená přát mu, aby byl stále chválen, oslavován od rozumných tvorů. Láska má být: blahopřejná (nemyslí na sebe), činorodá (projevuje se skutky), vnitřní (vychází ze srdce, ale není to jen cit, ale i vůle). Úkon lásky se má vzbuzovat častěji. Tím, že plníme Boží přikázání, žijeme křesťanským životem, modlíme se, plníme i zahrnuté úkony lásky. Po těžkém hříchu máme povinnost vzbudit úkon dokonalé lítosti, což je také láska.

- 1142 –

Zvláštní láska k bližnímu je láska k nepřátelům. „Já vám pravím: milujte své nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44). Nepřítel je ten, kdo nám působí bezpráví, urážku, nenávidí nás. Tato láska musí mít tři prvky: Musí odpustit a to i tehdy, když nepřítel o to nežádá. Nesmí si přát pomstu, ale může žádat náhradu za způsobenou škodu na cti, majetku a pověsti (bez nenávisti).

 

Láska má být vnitřní – modlit se za nepřítele a vnější – projevovat obecné úkony lásky jako je pozdravení, podání ruky, nevyhýbat se, odpovídat na otázky. Kdybychom tyto úkony vnějších projevů zanedbávali častěji, byl by to těžký hřích. Jen spravedlivé důvody dovolují na čas tyto úkony odepřít (k zabránění nových sporů, k polepšení). Kdo někoho urazil, má žádat o odpuštění sám nebo skrze někoho jiného. Při vzájemné urážce má žádat o usmíření ten, kdo více urazil.        O usmíření mluví Pán Ježíš (srov. Mt 5,23-24).

V lásce k bližnímu se řídíme určitými zásadami: podle velikosti potřeby, nebo nouze (svrchovaná, vážná, lehká) a podle určitého pořadí ve vzájemném vztahu (pokrevní, duchovní, lidské).  Dobro církve má přednost před dobrem soukromým.

Hříchy proti lásce k bližnímu.

Všechna přikázání Desatera jsou v podstatě jen odleskem jediného přikázání, jež se týká dobra člověka jako osoby, a to na úrovni člověka jako duchovní a tělesné bytosti v jejím vztahu k Bohu, k bližnímu a ke hmotnému světu. Jsou tedy základní podmínkou lásky k bližnímu a současně jsou i jejím ověřováním.  Ježíš odkazuje na dvě přikázání: lásky k Bohu a lásky k bližnímu (srov. Lk 10,25-27) a připomíná, že pouze jejich zachovávání vede k věčnému životu: "To dělej a budeš žít" (Lk 10,28).  Obě přikázání, na nichž "spočívá celý Zákon i Proroci" (Mt 22,40), jsou mezi sebou hluboce spojena a navzájem se pronikají. Sám Ježíš dosvědčuje svými slovy i životem jejich nerozdílnou jednotu. Jeho poslání vrcholí v kříži, který vykupuje (srov. Jan 3,14-15) a je znamením jeho nedělitelné lásky k Otci i k lidskému rodu. Jak Starý tak i Nový zákon výslovně potvrzují, že bez lásky k bližnímu, která se konkrétně projevuje zachováváním přikázání, není možná ani opravdová láska             k Bohu. Všechna naše provinění  proti přikázáním Desatera, všechny naše hříchy, ať lehké či těžké, jsou současně porušením zásad Ježíšova základního zákona lásky k Bohu a k bližnímu.

 

Na závěr

Láska k bližnímu má více podob – od vztahu k sousedovi, po spolužačku, od přítele po nejbližší příbuzné a k sobě samému. Láska může mít také podobu souženého lidstva, kterou do našich domovů přináší televize z míst, kde probíhají války a přírodní katastrofy. Dříve si byly obrovské masy lidí zcela neznámé a vzdálené. Nyní se staly našimi bližními. Opravdová láska k Bohu a k bližnímu nám napoví, co máme kdy dělat. Ona rozšíří postupně naše srdce na velikost srdce Ježíšova. Staneme se takříkajíc Jeho prodlouženou rukou a tedy Jeho součástí. I my budeme dárci milosti Boží a budeme vytvářet lásku tam, kde předtím neexistovala.

 

Viz též Učící se církev (úvody k textům) www. kostely.bk.                         Vypracoval MUDr. Leopold Mann

 

- 1143 –

 

Comments