11.Neděle v Mezidobí - 17.6.2012

11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ - 17.6.2012


Liturgické texty


Komentář k 1. čtení z knihy proroka Ezechiela. (I) Ez 17, 22-24:


Dnešní úryvek z knihy Ezechiela zvěstuje „obnovu“ Izraele, kam se vyvolený národ vrátí z babylonského vyhnanství. Proroctví potvrzuje, že Bůh je skutečný vládce dějin a bez ohledu na nevěru, které se tento národ vůči Bohu dopouští a porušuje jeho smlouvu, je milosrdný Bůh, věrný svým příslibům, připravený lidu odpustit a chystá mu novou, slavnou budoucnost.

1. ČTENÍ Ez 17, 22-24: Tak praví Pán, Hospodin: "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře. Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí. Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."


Komentář ke 2. čtení z druhého listu Pavla Korinťanům. (I) 2 Kor 5, 6-10:

Z listu apoštola Pavla plyne pro nás křesťany povzbuzení, abychom se snažili prožívat celý svůj život v důvěře, že se na nás dívá laskavý a spravedlivý Bůh. Jeho upozornění, že se všichni objevíme před Kristovým soudem, nás nemá vést k úzkosti nebo strachu. Vždyť Kristus nás stejně jako Bůh Otec miluje a má zájem na naší spáse. Věříme, že Jeho Božská Spravedlnost se nad námi slituje a naše provinění nám odpustí.


2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10: Bratři ! Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.



Komentář k evangeliu podle Marka. ( I) Mk 4, 26-34:

Učení o Božím království, podle dnešního Markova evangelia, vede společenství těch, kteří v něho věří, tj. církev, k vědomí, že ona sama je účinným znamením tohoto království, které může neomezeně vzrůst tak, jako roste nepatrné hořčičné semínko, zaseté do země. Církev svou podstatou spojuje a přivádí lid ke Kristu. Stává se zjevením usmíření, které nám v Ježíši Kristu nabízí Bůh.


EVANGELIUM Mk 4, 26-34: Ježíš řekl zástupu: "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně." Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal ( Boží ) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.



- 928 –

Příprava Církve ve Starém zákoně


je téma dnešní biblické homilie podle projektu ČBK „Učící se církev“Lekce 295 s odkazem na znění 1. čtení Ez 17,22-24.


Osnova:

a) víra Abrahámova spolu s důvěrou vytvářejí předpoklad k vytvoření Církve


b) vyvolení Izraele (obrazy vinice, nevěsty) ukazují Boží přízeň a lásku ke všemu lidstvu


c) když se Izrael zpronevěřil svému poslání nevěrností zákonu a smlouvě, ohlašuje Bůh nový Izrael, který mesiánské době vyraší ze „zbytku“ věrných po katastrofě exilu a bude obsahovat všechny národy


d) stane se tak příchodem Kristovým, jeho učením a vykoupením

Úvod.

Vlastní příprava církve začala už před stvořením člověka, kdy Bůh stanovil podmínky pro zrod a život člověka. V člověku a prostřednictvím člověka (a především Bohočlověka) se tedy hmotný svět účastnil na vzniku a růstu církve a podílí se tím nejen na vytváření dějin, ale zřejmě i na uskutečňování věčného života (srv. 2 Petr 3,13). Člověk je první tvor schopný poznávat a milovat. Vrozená touha po pravdě, lásce a životě, vede člověka i k touze po Bohu. Může jej hledat, jeho milovat a pro něho žít, stát se mu jistým společníkem, či partnerem Božím.

V tom smyslu byly ke vzniku církve disponovány všechny národy: Boží lid se rodí z lidu, který Boha hledá a touží po něm. Je však těžké určit, do jaké míry jednotlivé národy toto hledání uskutečnily a příchod Krista připravily. Mnohé se ztrácí v „temnotách“ minulosti, některé národy a lidské skupiny vymizely. Podle Božího plánu se však přece jeden národ na příchod Kristův dokonale připravil. Bůh k tomuto poslání vyvolil Abraháma a jeho národ.

Víra Abrahámova spolu s důvěrou vytvářejí předpoklad k vytvoření Církve.


Abraham (asi 1850 před Kristem) se stal otcem věřících, prvním ze všech, tím, na koho se díváme, abychom se naučili věřit. Abraham je otcem lidu, člověkem, který Bohu plně důvěřuje a nechává se od něho vést. Je naším vzorem ve víře.

Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení“. (Žid 11,8-9).

Abraham na Boží příkaz opustil svůj domov, byla mu zaslíbena nová země, kde bude žít on i jeho potomci. Neprotestuje,nepochybuje. Hluboká důvěra v Boží zaslíbení určuje správný směr jeho cesty. Dostává další šanci, nový život, novou zemi. Abraham věří. Má pevnou naději, že to, co Bůh slibuje, se skutečně stane, že to, co slibuje, bude reálné. Zaslíbení bylo splněno. Silná víra se vyplácí.



- 929 –

Vyvolení Izraele (obrazy vinice, nevěsty) ukazují Boží přízeň a lásku ke všemu lidstvu.


Abrahám a starý Izrael, nicméně museli urazit dlouhý kus cesty, než dosáhli požadovaného cíle. Velkou událostí v životě vyvoleného národa byl exodus, východ z egyptské země, z otroctví do svobody. Všichni viděli na vlastní oči moc a sílu Boží a to, že je Bůh opravdu s nimi. Ale Boha samého neviděli. Přiblížil se k němu jen Mojžíš při výstupu na horu Sinaj. Poznali však, že Bůh je strůjcem veškerého dění, že on vše určuje a že člověk je pouze jeho „nástrojem.“


Odtud máme počátky povědomí, že Izrael je vyvolený lid –lid oddělený od Egypta, ale také od jiných národů: „…já jsem vás oddělil od každého jiného lidu (Lv 20, 24). Viditelným znamením tohoto rozlišení od jiných a náležení Hospodinu se stala „obřízka“. Obrazy pro vyvolení Izraele, které Starý zákon užívá, jsou četné: vlastnictví, vinice, stádo, syn, nevěsta Hospodinova. Tyto obrazy se objevují také v Novém zákoně a jsou aplikovány na Církev.


Když se Izrael zpronevěřil svému poslání nevěrností zákonu a smlouvě, ohlašuje Bůh nový Izrael, který mesiánské době vyraší ze „zbytku“ věrných po katastrofě exilu a bude obsahovat všechny národy.


Vyvolení židovstva je potvrzeno v „úmluvě“ mezi Bohem a jimi, které však národ nezůstal vždy věrný; nejednou židé bloudili za svými modlami, anebo svedeni slabostí dávali přednost malichernostem před Božím vyvolením a svým posláním, kterým byli pověřeni pro uskutečňování spásy světa. „Izraelité se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, … (Sd 2,11-12).

Katastrofa porážky a exilu národa je chápán jako Hospodinův trest. Bůh však na prosby lidu zasahuje proti nepřátelům, kteří jeho národ utlačují a ohrožují. Přestože se Hospodin hněvá na svůj lid, má s ním stále soucit. Je věrný své smlouvě a je zároveň milosrdný. Vyvádí svůj lid z babylonského zajetí a přivádí ho do vlasti. Do tohoto milosrdného Boha vkládá všechen izraelský lid naději na vytvoření nového vztahu s ním.

Stane se tak příchodem Kristovým, jeho učením a vykoupením.

Až v Novém zákoně je však smlouva postavena na nový základ, totiž na osobu a dílo Ježíše Krista. Smluvní vztah je tím prohlouben a rozšířen a díky víře křesťanů otevřen všem. Při poslední večeři podniká Ježíš rozhodující krok. Svou krví pečetí (Mt 26,28; Mk 14,24) základ „smlouvy nové“ (Lk 22,20), která se stala pilířem nově vznikající Církve Kristovy.

Závěr

Věčný Otec stvořil svět a ustanovil, že povznese člověka k účasti na Božím životě. Svůj vyvolený lid neopustil, ani když klesl, ale stále vždy nabízel východiska ke spáse. K tomu sám přišel na svět ve svém Synu Vykupiteli a Spasiteli. Určil též, aby ti, kdo v Krista uvěřili, se shromáždili ve svaté církvi: ta byla předobrazována od začátku světa, podivuhodně připravována v dějinách Izraele a ve starozákonní smlouvě.

Vypracoval MUDr. Leopold Mann

-930-

Comments